32 Cdo 1544/2011
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 1544/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně METROPROJEKT Praha a.s. , se sídlem v Praze 2, I.P. Pavlova 2/l786, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45271895, zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, proti žalované OLEO CHEMICAL, a.s. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27167909, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 2 629 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 155 164 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 41/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 4 Cmo 189/2010-300, 4 Cmo 193/2010, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. 16 Cm 41/2005-269, a usnesení téhož soudu ze dne 12. května 2010, č. j. 16 Cm 41/2005-291, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 2 629 900 Kč, smluvní pokutu ve výši 155 164 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka svými výhradami nevymezuje žádnou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, staví tuto kritiku na odlišném skutkovém základu, než ze kterého vyšel odvolací soud, namítá-li jednak neplatné uzavření smlouvy o dílo proto, že žalobkyně přijala jiný návrh smlouvy, než který předložila dovolatelka, a tvrdí-li dále, že soud nepřihlédl k ujednání stran v ústní formě. Skutkové zjištění o tom, že na straně žalobkyně bylo manipulováno s textem smlouvy, jakož i o tom, že u části smluvních ujednání došlo mezi účastnicemi k ústnímu konsenzu, totiž odvolací soud neučinil. Dovolatelka, ač ohlašuje, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2012

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu