32 Cdo 1537/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 118a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




32 Cdo 1537/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Ĺubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalovaným 1) P. Š. , a 2) J. Š. , 3) M. Š. , zastoupenému JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153/2, 4) D. Š. , zastoupenému JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153/2, 5) V. P. , 6) Z. P. , o zaplacení částky 234.620,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 9/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č. j. 28 Co 451/2008-187, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č. j. 28 Co 451/2008-187, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 3) a 4) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.116,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 9 C 9/2007-59, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 234.620,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v pravidelných měsíčních splátkách po 15.000,- Kč, splatných počínaje dubnem 2007 vždy do každého 20-tého dne v měsíci k rukám žalobkyně, a to pod ztrátou výhody splátek s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.
Krajský soud v Brně k odvolání J. Š., zemřelého 17. prosince 2011, původně žalovaného 3) [jehož procesními nástupci v dovolacím řízení jsou nynější žalovaní 3) a 4)], v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči J. Š. zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k tomuto žalovanému (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož žalobkyně uzavřela dne 27. března 2002 se žalovanými 1) a 2) smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření, na smlouvě je uveden i podpis J. Š. jako spoludlužníka, který byl ověřen podle ověřovacího razítka pracovnicí kanceláře JUDr. Alice Sedlákové, notářky v Brně dne 28. března 2002, přičemž totožnost osoby, jež uznala podpis za vlastní, byla zjištěna z občanského průkazu J. Š. Žalovaní V. P. a Z. P. se za závazek dlužníků zaručili. Úvěr byl vyplacen podle dispozic žalovaného 1).
Odvolací soud rekapituloval, že J. Š. se od počátku řízení bránil tvrzením, že o uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru nevěděl, smlouvu nepodepsal a nikdy nebyl za účelem ověření podpisu na této smlouvě u notářky JUDr. Alice Sedlákové v Brně, svůj občanský průkaz bratrovi - žalovanému 1) - ani nikomu jinému nepůjčil, jako jediný ze žalovaných se dostavoval k jednání před soudem prvního stupně a jako jediný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti námitek J. Š. vznášených od počátku řízení a dopadům na jmenovaného (jenž nebyl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem), nebyl ze strany soudu prvního stupně potřebným způsobem poučen o zásadním dopadu toho, že pokud ke svým tvrzením, že smlouvu nepodepsal, nenavrhne grafologický znalecký posudek, příp. další důkazy, bude zavázán k úhradě žalované částky spolu s ostatními žalovanými. Za této situace odvolací soud přistoupil - v souladu s návrhem J. Š. v odvolání - ke zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a k dalšímu doplnění dokazování. Podle závěru znalce je podpis uvedený na smlouvě o překlenovacím úvěru padělkem podpisu J. Š. Odvolací soud dále doplnil dokazování výslechem žalovaného 1) a listinami z vyšetřovacího spisu Policie České republiky, jenž se týká úvěrového podvodu podle ustanovení § 205b odst. 1 a 3 trestního zákona proti obviněnému P. Š., tedy žalovanému 1). Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu o překlenovacím úvěru J. Š. nepodepsal a z této smlouvy mu nevznikly vůči žalobkyni žádné závazky. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k J. Š. změnil a žalobu proti němu zamítl. V odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, proč nepřihlédl k ověření podpisu J. Š. na smlouvě o úvěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. připustil v odvolacím řízení nové důkazy (znalecký posudek z oboru písmoznalectví, podle jehož závěru je úředně ověřený podpis J. Š. na smlouvě o úvěru padělkem) a k těmto důkazům přihlédl. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zdůrazňuje, že smlouva o úvěru byla opatřena úředně ověřenými podpisy a legalizační doložka je veřejnou listinou, která může být zbavena své důkazní síly jen tak, že účastník popírající její pravdivost uvede skutečnosti a navrhne důkazy o tom, že veřejná listina je nepravdivá. J. Š. byl v průběhu řízení, při jednání konaném dne 14. března 2007, soudem prvního stupně poučen o tom, že bude-li rozporovat podpis na smlouvě o úvěru, je nutné tato tvrzení prokázat. J. Š. soudu sdělil, že vyčká, jak bude žalovaný 1) splácet dluh a souhlasil s měsíčními splátkami. Dále uvedl, že se připojuje k závěrečnému návrhu žaloby, neboť odpovídá tomu, jakým způsobem chce jeho bratr dluh uhradit a on si je vědom těchto splátek a povinnosti, které se týkají účastníků na straně žalované . Poté byli všichni účastníci poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a účastníci žádné nové skutečnosti netvrdili a důkazy nenavrhli. Odvolací soud toto poučení nesprávně vyhodnotil, když usoudil, že J. Š. nebyl poučen dostatečným způsobem. J. Š. až v odvolání namítal, že nebyl dostatečným způsobem poučen a navrhl vypracování znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu na smlouvě o úvěru. Doplněným dokazováním byla navíc porušena zásada rovnosti účastníků a zásada projednací.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 3) a 4) považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zmatečnostní vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal a nejinak je tomu s jinými vadami řízení, byť dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., provedl-li k návrhu žalovaného J. Š. důkazy, které nebyly před soudem prvního stupně uplatněny.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Z ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. se podává, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 [písmeno d)]; odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 [písmeno e)].
Povinnost tvrzení (stejně jako povinnost důkazní) je procesní povinností, o které je soud povinen, je-li to třeba, účastníky řízení poučit (§ 5 o. s. ř.). Občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka (§ 1 a § 6 o. s. ř.). Proto v případě, že účastník uplatňuje v řízení jasně vymezené subjektivní právo (nebo se tomuto právu brání), avšak netvrdí skutkové okolnosti potřebné pro posouzení existence tohoto práva (nebo důvodnosti obrany), je povinností soudu jej o povinnosti tvrdit tyto skutečnosti a nabídnout k nim důkazy poučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, in www.usoud.cz).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, veřejnosti dostupný, stejně jako níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) vysvětlil, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009). Přitom zdůraznil, že poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř.
V projednávané věci z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (srov. č. l. 54-55 spisu) vyplývá, že J. Š. tvrdil, že podpis na smlouvě o úvěru není jeho a nedokáže si vysvětlit, jak mohla notářka jeho podpis ověřit, když u ní nikdy nebyl a nikdy takovou smlouvu před notářkou nepodepisoval. Poté byl soudem poučen, že ověření podpisu notářkou platí a pokud by tvrdil, že tento podpis není jeho a že listinu nepodepsal, musel by doložit soudu hodnověrné důkazy v tom směru, že bylo zneužito jeho občanského průkazu a že podpis není jeho a učinila jej jiná osoba.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se vytýkané vady řízení nedopustil, provedl-li k návrhu J. Š. důkazy navržené v odvolání, neboť poučení soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. není řádné, když s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci a k tomu, že jmenovaný nebyl zastoupen advokátem, jej nepoučil o možnostech prokázání tvrzení o tom, že smlouvu nepodepsal, a především jej nepoučil o následcích nesplnění této výzvy. Postup odvolacího soudu tak byl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovaným 3) a 4) společně a nerozdílně účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou v částce 14.816,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. prosince 2013, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2014


JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu