32 Cdo 1495/2012
Datum rozhodnutí: 24.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 1495/2012

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované VAE a.s. , se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Kalusova 968/12, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 64610144, zastoupené JUDr. Zdeňkem Klimešem, advokátem se sídlem v Havířově Městě, Horní 2a/1433, o zaplacení 102 299 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 78/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2010, č. j. 14 Cmo 39/2010-96, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 770 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Zdeňka Klimeše.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2009, č. j. 16 Cm 78/2006-57, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nepředkládá žádnou otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Dovolatelem obecně namítané porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, postrádající vymezení otázky ve smyslu shora cit. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., není způsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což platí i pro jeho poukazování na rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 18. února 2002, sp. zn. II ZR 355/00, který problematiku ušlého zisku řešil v dané věci podle předpisů německého práva (BGB občanský zákoník, ZPO civilní procesní řád). Rovněž dovolatelem několikrát zdůrazňované tvrzení, že žalovanou seznámil se svým investičním záměrem, jednak samo o sobě nevyvrací závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti jako předpokladu pro nárok na náhradu škody dle § 373 a násl. obchodního zákoníku, a dále nesplňuje vymezení otázky zásadního právního významu dle § 237 odst. 3 o. s. ř. Závěr o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl dovolací soud učinit ani na základě výhrad dovolatele, směřujících do skutkových zjištění odvolacího soudu a podřaditelných dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), neboť tento dovolací důvod nemá dovolatel u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 175 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 295 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. července 2012

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu