32 Cdo 1471/2007
Datum rozhodnutí: 12.03.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1471/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V., t. z. a. s., proti žalovaným 1) J. H., zast. Mgr. Z. J., advokátem a 2) P., st. p. v likvidaci, o zaplacení částky 816.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. září 2006, č.j. 22 Co 289/2006-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 21. ledna 2006, č.j. 7 C 5/96-113, provedl opravu rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2000, č.j. 7 C 5/96-32 tak, že v záhlaví tohoto rozsudku se jméno prvního žalovaného, označeného jako H. , opravuje tak, že správně zní: H. . Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že první žalovaný byl sice v žalobě označen jako H., přesto byl dostatečně identifikován rodným číslem, přičemž v řízení byl zastoupen právním zástupcem, který nikdy nenamítal, že by v případě prvního žalovaného šlo o špatně označený subjekt a první žalovaný si také poštovní zásilky s uvedením adresáta H. přebíral. Jelikož byl první žalovaný svým rodným číslem dostatečně identifikován, soud prvního stupně podle § 164 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) písařskou chybu opravil.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením opravné usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že první žalovaný byl dostatečně konkretizován rodným číslem (datem narození), spolu s bydlištěm (místem podnikání).

Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaný 1) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká přímo výroku rozsudku a není tak rozhodnutím ryze procesní povahy, nýbrž rozhodnutím ve věci samé. Dovolatel dále uvádí, že rozhodnutí má pro právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodoval v obdobné věci odlišně (s odkazem na rozhodnutí téhož odvolacího soudu č.j. 23 Co 357/2006). Dovolatel se domnívá, že se v daném případě nejedná o zřejmou nesprávnost ve smyslu § 164 o. s. ř., tj. o chybu, k níž došlo zjevným okamžitým selháním v duševní a mechanické činnosti osoby, za účasti které došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a která je každému zřejmá.

Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po posouzení, zda bylo dovolání podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, posuzoval otázku, zda je dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř., nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), tedy přípustností dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Co se rozumí věcí samou vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 28.08.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu: 11/97, pod č. SJ 88/97. Nejvyšší soud zde formuloval a odůvodnil závěr, že v tzv. řízení sporném, v němž jde o to, rozhodnout spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok, uplatněný žalobou, o kterém má být věcně rozhodnuto (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 20 Cdo 399/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/99).

V usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2294/2004, pak Nejvyšší soud přijal závěr, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř., není dovolání přípustné.

Vzhledem ke shora uvedenému není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé (mimo dovolání proti rozsudku), protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o opravě rozsudku soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř., nemá povahu rozhodnutí ve věci samé.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.

Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu