32 Cdo 146/2014
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 135 odst. 1 o. s. ř., § 9 odst. 3 písm. r) bod 5 o. s. ř., § 39 obč. zák.




32 Cdo 146/2014

ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Mistrat s. r. o. , se sídlem v Kroměříži, Velehradská 4249/24B, identifikační číslo osoby 25 59 40 87, zastoupené JUDr. Stanislavem Kaliňákem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská 127/23, proti žalované Slévárně Pilana Hulín, spol. s r. o. , se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, identifikační číslo osoby 18 18 94 40, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, o zaplacení částky 896 958 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 265/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2012, č. j. 27 Co 158/2011-357, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2012, č. j. 27 Co 158/2011-357, v části směřující proti měnícímu výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 16 C 265/2009-274, uložil žalované zaplatit žalobkyni podnájemné ve výši 690 238 Kč a smluvní pokutu ve výši 206 720 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (třetí výrok) a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování vyšel z toho, že společnost PILANA TOOLS a. s., nyní PILANA a. s. jako pronajímatelka uzavřela se žalovanou jako nájemkyní čtyři smlouvy o pronájmu nemovitostí s následným odprodejem (koupí) formou finančního leasingu, a to leasingové smlouvy č. 1-30/Q/04-001/1999 a č. 1-30/Q/04-002/1999, obě ze dne 20. ledna 1999, dále č. 1-30/Q/04-001/2000 a č. 1-30/Q/04-002/2000, obě ze dne 10. ledna 2000 (dále jen leasingové smlouvy ). V leasingových smlouvách se strany dohodly, že nájemkyně má právo po uplynutí doby jejich trvání a po uhrazení všech leasingových splátek na koupi pronajatých nemovitostí za předem sjednanou cenu.
Následně 14. července 2000 uzavřely společnost PILANA a. s., dále žalovaná jednající jednatelem M. S. a žalobkyně jednající jednatelkou L. G. (dcerou M. S.) dohodu o převodu práv a povinností (dále jen dohoda o převodu ), kterou byla převedena práva a povinnosti z leasingových smluv na žalobkyni a ta se stala nájemkyní nemovitostí uvedených v leasingových smlouvách. Celková výše leasingových splátek činila 239 649 Kč a smlouva nabyla účinnosti 1. srpna 2000. Dne 31. července 2000 uzavřela žalobkyně jednající jednatelkou L. G. jako nájemkyně se žalovanou jednající jednatelem M. S. jako podnájemnicí podnájemní smlouvu č. 1/2000 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byl podnájem nebytových prostor a pozemků specifikovaných v čl. I odst. 1 až 6 této smlouvy za podnájemné ve výši 304 929 Kč měsíčně.
Proti M. S. a L. G. bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2003 trestní řízení a rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. června 2006 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2006, č. j. 3 To 113/2006-1120, který nabyl právní moci téhož dne, byli uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též jen tr. zák. ) ve formě spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že po společné vzájemné domluvě, v úmyslu získat výhodu a obohatit společnost Mistrat s. r. o. na úkor společnosti Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. uzavřeli dne 14. července 2000 dohodu o převodu práv a povinností vyplývajících z leasingových smluv a v návaznosti na to pak dne 31. července 2000 tři podnájemní smlouvy mezi společností Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. a společností Mistrat s. r. o., v důsledku čehož společnost Mistrat s. r. o. získala možnost převést předměty leasingu po uplynutí doby leasingu, řádném uhrazení všech splátek a prodejní ceny do svého vlastnictví a na úkor společnosti Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. získala za období od 14. července 2000 do 6. ledna 2003 prospěch ve výši nejméně 1 998 200,99 Kč.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou věcné nepříslušnosti okresního soudu jako soudu prvního stupně k projednání věci vznesenou žalobkyní a dovodil, že je-li předmětem sporu dlužné podnájemné a smluvní pokuta dohodnutá v podnájemní smlouvě, pak byť leasingové smlouvy byly uzavřeny podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ), tedy jako smlouvy inominátní, nelze odhlédnout od toho, že předmětem leasingu byly nemovitosti - pozemky a budovy - které byly žalobkyni jako leasingové nájemkyni přenechány do užívání a toto právo užívání žalobkyně převedla na žalovanou jako podnájemkyni. Podstatou podnájmu je přenechání právě jen některých práv nájemce jako oprávněného uživatele po dobu nájmu. Věcná příslušnost okresního soudu jako soudu prvního stupně je proto dána ustanovením § 9 odst. 3 písm. r) bodu 5. občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Dále se odvolací soud zabýval jako předběžnou otázkou posouzením platnosti podnájemní smlouvy č. 1/2000 a jí předcházející dohody o převodu práv. Zdůraznil, že uzavření těchto dohod je přímo součástí skutkové části výroku o vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 3 To 113/2006. Odvolací soud citoval ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a k němu uvedl, že je tímto pravomocným rozsudkem vázán. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a v něm vyslovené závěry, podle nichž je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud nepostupoval podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a trestní rozsudek zcela pominul.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání M. S. jako jednatele žalované a jednání L. G. jako jednatelky žalobkyně při uzavírání dohody o převodu a při uzavírání podnájemní smlouvy č. 1/2000 naplňují znaky trestného činu podle ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., pro který byli pravomocně odsouzeni a tato skutečnost má s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, za následek absolutní neplatnost obou smluv pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ) a nárok žalobkyně na podnájemné ze měsíce listopad a prosinec 2005 není důvodný. Za důvodný nepovažoval ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, poněvadž podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně. Byla-li smluvní pokuta dohodnuta v podnájemní smlouvě, která byla shledána neplatnou, je i ujednání o smluvní pokutě neplatné. Smluvní pokuta je závislá na existenci hlavního závazku, který zajišťuje. Nevznikl-li platně hlavní závazek, nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy, a tím ke vzniku práva na smluvní pokutu. U nároku na podnájemné nelze postupovat ani podle ustanovení § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Za situace, kdy byla shledána neplatnou i dohoda o převodu, na jejímž základě se měla žalobkyně stát leasingovou nájemkyní nemovitostí, poskytovaných následně na základě podnájemní smlouvy žalované jako podnájemkyni (která původně byla nájemkyní), nelze dovodit, že by žalobkyně žalované jakékoliv plnění poskytla, když k uvedeným nemovitostem jí nesvědčilo vlastnické ani užívací právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které odvolací soud posoudil nesprávně. Vyřešení otázky hmotného práva spatřuje žalobkyně v nesprávném právním posouzení (ne)platnosti smlouvy o převodu práv a povinností a (ne)platnosti podnájemní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o doplatku soudního poplatku. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zmatečnostní vady nejsou v dovolání namítány a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Nejinak je tomu s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka takovou vadu tvrdí.
Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, v obsáhlém, avšak chaotickém a vnitřně rozporném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 222/2004, v níž se žalobkyně Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. domáhala proti žalované PILANA a. s., za účasti společnosti Mistrat s. r. o. jako vedlejší účastnice na straně žalované, určení existence právního vztahu, konkrétně určení, že je nájemkyní z leasingových smluv. Tato námitka je zjevně bezdůvodná, neboť o dovolání v této věci Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, tedy téměř dva roky před rozhodnutím odvolacího soudu v projednávané věci, jímž zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem. V následujícím řízení soudy právní názor dovolacího soudu respektovaly a o opětovném dovolání (tentokrát společností PILANA a. s. a Mistrat s. r. o.) Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2573/2013, tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s její námitkou nedostatku věcné příslušnosti okresního soudu k projednání a rozhodnutí věci. Má za to, že k řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6. o. s. ř.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2010) krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů ( )
5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor,
6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, ( ).
K otázce věcné příslušnosti soudu, je-li předmětem řízení nárok ze smlouvy o nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 1955/2013. V něm dovodil, že výjimka z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně uvedená v § 9 odst. 3 písm. r) bodu 5. o. s. ř. se váže k nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výraz týkající se směřuje k širší interpretaci výjimky, proto se podle tohoto ustanovení věcná příslušnost okresního soudu v prvním stupni uplatní nejen na spory z platné nájemní smlouvy k bytu, nemovitosti či nebytovým prostorám, ale i na spory o náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení vyplývající z takového nájmu, je-li nájemní smlouva neplatná (srov. Drápal. L., Bureš. J. a kol., Občanský soudní řád I., § 1 až 200za, Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 57-58). Ke stejnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 19. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 1030/2010, a rozsudek ze dne 30. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011). Závěr odvolacího soudu o věcné příslušnosti okresního soudu v prvním stupni je s judikaturou dovolacího soudu v souladu. Na této skutečnosti nic nemění ani argumentace dovolatelky, že leasingové smlouvy jsou inominátní smlouvy uzavřené podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., protože jak vyplývá z těchto smluv, jejich předmětem byl nájem nemovitostí. Především však předmětem řízení v projednávané věci byl nárok na úhradu podnájemného z podnájemní smlouvy č. 1/2000 uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Správnost závěru odvolacího soudu, že dohoda o převodu je neplatná, dovolatelka zpochybňuje poukazem na rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. srpna 2004, č. j. 11 C 78/2002-497, jímž zamítl žalobu o určení, že dohoda o převodu je neplatná, který Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně potvrdil a dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007, s argumentací, že je zcela nepodstatné, z jakého důvodu byla žaloba zamítnuta. Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že není významný důvod zamítnutí určovací žaloby. Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 20/97 a 21/97). Dovozuje-li dovolatelka z uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži platnost dohody o převodu, je její úvaha zcela nesprávná, protože platností této dohody se soudy nezabývaly.
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dovolací námitka spočívající v tvrzení, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o převodu je nesprávný, opřená o rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 5 C 222/2004, jímž zamítl žalobu o určení, že společnost Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o. je nájemkyní z leasingových smluv, který potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 28 Co 216/2006-472, není důvodná. Obě tato rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, jak již bylo výše uvedeno, pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka pomíjí, že v projednávané věci byl předmětem sporu nárok na neuhrazené podnájemné a smluvní pokutu vyplývající z podnájemní smlouvy č. 1/2000, tedy dvoustranné smlouvy, že uzavření této smlouvy je součástí skutkové části výroku o vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 113/2006, kterým byly odsouzeny osoby jednající za smluvní strany, jež smlouvu uzavřely, vztahují se proto na posouzení této smlouvy závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, popř. pro jeho obcházení (srov. rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009), a soud rozhodující v občanském soudním řízení je podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu svými názory o povinnostech jednatelů žalované, o tom, že dohodou o převodu nebyl převáděn majetek společnosti, proto se neuplatní ustanovení § 196a obch. zák. upravující opatření proti konfliktu zájmu, podrobným výkladem obsahu leasingových smluv a obsáhlým nesouhlasem se závěry znaleckých posudků vypracovaných v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2003, protože těmito otázkami se odvolací soud nezabýval a neřešil je, na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud ohledně těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícímu výroku ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu