32 Cdo 1452/2007
Datum rozhodnutí: 17.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1452/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslav Gallus v právní věci žalobce T. H., zast. JUDr. I. K., advokátkou proti žalované G. s.r.o., zast. JUDr. M.B., advokátem o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 92/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 58 Co 5/2006-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 58 Co 5/2006-74, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ), jímž tento soud zamítl návrh žalobce, aby byl zrušen rozhodčí nález z 12. 1. 2004, vydaný rozhodcem JUDr. V. B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 6.975,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. M. B., advokáta odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradě částku 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. M. B.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalovaná (E. s.r.o., přejmenovaná dne 22. září 2005 jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku ze dne 4. 12. 2008, vedeného Městským soudem v Praze v oddílu C, vložce 12162 na G. s.r.o.) uzavřela se společností A.T.l s.r.o. leasingovou smlouvu č. 11141, jejímž předmětem byl leasing výpočetní techniky, kterou žalovaná za tímto účelem zakoupila od jiné obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že leasingový dlužník (A.T.l s.r.o.) upadl dne 15. 6. 2003 do konkursu, žalovaná v souladu s Všeobecnými smluvními podmínkami odstoupila od smlouvy a vyzvala dlužníka k doplacení částky 128.333,- Kč a vrácení předmětu leasingu. Úpadce neuhradil ničeho. Za splnění jeho dluhu se vůči věřiteli zaručil žalobce, kterého žalovaná vyzvala k zaplacení dlužné částky. Protože ani ručitel tento závazek po výzvě nesplnil, domáhala se žalovaná podle rozhodčí doložky, jež je součástí leasingové smlouvy a ručitelského závazku, rozhodčí žalobou zaplacení částky 54.200,- Kč, úhrady nákladů řízení a poplatku za rozhodčí řízení. Rozhodce po jednání dne 12. 1. 2004 vydal rozhodčí nález, dle něhož je žalobce povinen zaplatit žalované částku 54.200,- Kč, náklady řízení a poplatek za rozhodčí řízení. Žalobce se žalobou ze dne 19. 4. 2004 domáhal zrušení tohoto nálezu s odůvodněním, že mu nebyla poskytnuta možnost věc projednat (§ 31 písm. e/ zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) a že rozhodce neakceptoval jeho návrh na provedení znaleckého odhadu předmětu leasingu a tuto námitku podřadil pod důvod uvedený v ust. § 31 písm g/ zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Odvolací soud dále uvedl, že přezkoumal v systému neúplné apelace napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 212 a 212 o. s. ř.), a po doplněném dokazování zjistil, že z rozhodčího spisu sp. zn. RN/BI/Ekoma-Husar/2003/218, předloženého rozhodcem JUDr. V. B., vyplývá, že rozhodce dne 6. 11. 2003 nařídil ve věci jednání na 8. 12. 2003, žalobce toto předvolání osobně převzal dne 18. 11. 2003, rozhodce toto jednání dne 1. 12. 2003 odročil na den 12. 1. 2004, žalobce toto vyrozumění osobně převzal dne 10. 12. 2003 a v přípise ze dne 11. 12. 2003 rozhodci s odkazem na ust. § 20 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů oznámil, že jej zaměstnavatel v lednu 2004 neuvolní. Z dopisu ze dne 15. 12. 2003 odvolací soud zjistil, že rozhodce vyrozuměl žalobce o tom, že jednání probíhá dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez účastníka či jeho zástupce. Usnesením ze dne 18. 7. 2004 rozhodce dle § 26 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů opravil v rozhodčím nálezu ze dne 10. 11. 2003 chybně uvedené datum 10. 11. 2003 na správné 12. 1. 2004.

Odvolací soud po takto doplněném dokazování neshledal námitku žalobce, že mu nebyla poskytnuta možnost se ve věci vyjádřit před vydáním rozhodčího nálezu, důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že se ve věci písemně vyjádřil, o nařízených jednáních před rozhodcem byl řádně a včas vyrozumíván, k jednání, při němž byl nález vydán, se nedostavil z pracovních důvodů, ačkoli byl rozhodcem upozorněn na to, že za takové situace proběhne jednání v jeho nepřítomnosti. Rozhodce dle odvolacího soudu nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce. Doručenkami bylo v řízení vyvrácena odvolací námitka, že se v době rozhodčího řízení žalobce nezdržoval v Č. K., poněvadž z nich vyplývá, že předvolání na adrese v nich uvedené osobně přebíral. Jelikož ostatní odvolací námitky nelze podřadit důvodům uvedeným v ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pro něž by bylo možné zrušit rozhodčí nález soudem, a jelikož směřují toliko do formálních náležitostí písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, nejsou dle názoru odvolacího soudu relevantní. K tomu odvolací soud dodal, že chybně uvedené datum vydání nálezu bylo rozhodcem opraveno postupem dle § 26 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a že žalobce byl označen v souladu s ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. Nepředal-li rozhodce v souladu s ust. § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů do úschovy soudu všechny listiny o průběhu rozhodčího řízení, byl tento formální nedostatek zhojen předložením kompletního spisového materiálu odvolacímu soudu . Za právně nerozhodnou odvolací sodu považoval dále odvolací námitku směřující do nejasné formulace rozhodčí doložky v odůvodnění nálezu, jelikož žalovaný její sjednání nesporuje, ani nenamítá její neplatnost .

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 21. července 2006 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu považuje to, zda může soud v občanském soudním řízení na základě žaloby o zrušení rozhodčího nálezu rozhodčí nález zrušit striktně jen z důvodů uvedených v ust. § 31 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, nebo zda tak může učinit i z jiných důvodů, např. proto, že rozhodčí nález vůbec nemá náležitosti rozhodnutí, jak je stanoví zákon o rozhodčím řízení a subsidiárně občanský soudní řád .

V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozhodčí nález, jehož zrušení se domáhá, trpí formálními vadami. V záhlaví rozhodčího nálezu je uvedeno, že rozhodce vydal rozhodčí nález na základě rozhodčí doložky uvedené v bodě 6.12. písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu společnosti E. s.r.o. k leasingové smlouvě č. 11316 ze dne 18. 10. 2002, avšak v odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodce odkazuje na rozhodčí doložku k leasingové smlouvě č. 11141 ze dne 24. 5. 2002. Dalším formálním nedostatkem rozhodčího nálezu je dle dovolatele nesprávně uvedené datum vyhlášení. Přestože v rozhodčím nálezu je uvedeno datum 10. 11. 2003 a z protokolu o jednání plyne, že k vyhlášení došlo až 12. 1. 2004, což bylo opravným usnesením později rozhodcem opraveno, domnívá se dovolatel, že datum vyhlášení rozhodčího nálezu je jednou z jeho podstatných náležitostí dle § 25 a § 30 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a § 157 o. s. ř., bez nichž nemůže být rozhodčí nález vykonatelný. Dovolatel dále upozornil na to, že v rozhodčím nálezu je uvedeno, že bylo rozhodováno ve věci o zaplacení 77.000,- Kč, ačkoli ve výroku rozhodčího nálezu bylo rozhodnuto pouze o částce 54.200,- Kč, z čehož dle jeho názoru plyne, že rozhodce nerozhodl o celé věci či věc v záhlaví rozhodčího nálezu nesprávně označil. Dovolatel dále brojí proti neuvedení data narození či rodného čísla při identifikaci jeho osoby v záhlaví rozhodčího nálezu, poněvadž uvedení těchto údajů je požadováno v procedurálních zásadách řízení A. l. s. ČR, jež měly být aplikovány. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodčí nález lze zrušit jen z důvodů uvedených v ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a dovozuje, že výčet důvodů uvedených v tomto ustanovení není taxativní. Dovolatel je dále přesvědčen, že rozhodce založil svou pravomoc rozhodnout spor na smlouvě, jejímž účastníkem žalobce nebyl, neboť leasingovou smlouvu, jež uzavřely společnosti E. s.r.o. jako leasingový pronajímatel a A. T. spol. s r.o. jako leasingový nájemce, žalobce jako jednatel společnosti A. T. spol. s r.o. pouze podepsal . Žalobce nesporuje, že učinil ručitelské prohlášení, ovšem z rozhodčího nálezu podle jeho názoru nevyplývá, že by rozhodce založil svou pravomoc na rozhodčí doložce obsažené v ručitelském prohlášení. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytkl, že se nezabýval jeho výše uvedenými námitkami ohledně uzavření rozhodčí doložky, když uzavřel, že žalobce její sjednání nesporuje.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 12. července 2004, č. j. 40 C 92/2004-8, jenž byl usnesením odvolacího soudu ze dne 22. června 2005, č. j. 64 Co 45/2005-36, zrušen, neboť byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatel otázku zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí tak, zda může soud zrušit rozhodčí nález na návrh některé ze stran jen z důvodů uvedených v ust. § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ) nebo i z jiných důvodů.

Nejvyšší soud při posouzení věci vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byl formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval zejména otázkou, zda odvolací soud správně posoudil, zda by byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze dne 12. 1. 2004 ve smyslu § 31 ve spojení s § 18 ZRŘ, resp. důvody uvedené v ust. § 31 písm. e) a g) ZRŘ, jež žalobce specifikoval v žalobě ze dne 19. dubna 2004, doručené soudu prvního stupně dne 21. 4. 2004, a na jejichž základě se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu soudem.

Z dikce ustanovení § 31 a násl. ZRŘ plyne, že kogentní ustanovení § 31 ZRŘ obsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž soud může rozhodčí nález zrušit. Důvody uvedené v tomto ustanovení nelze dohodou rozšiřovat či omezovat. Je tomu tak zejména proto, že účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro projednání a rozhodnutí věci před rozhodcem, a nejde tak o opravný (řádný či mimořádný) prostředek, jímž by bylo možné se domáhat přezkumu rozhodčího nálezu po stránce věcné a procesní (tím je pouze přezkum rozhodčího nálezu jiným rozhodcem dle § 27 ZRŘ). Od toho je však nutné odlišovat možnou dohodu stran o způsobu vedení sporu, např. o tom, že řízení bude vedeno bez nařízení ústního jednání (§ 19 odst. 3 ZRŘ) nebo že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nemusí být odůvodněno (§ 25 odst. 2 ZRŘ), jež je obecně přípustná, neboť stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení.

Fakt, že v záhlaví rozhodčího nálezu rozhodce uvedl nesprávné číslo (11316) a datum uzavření (18. 10. 2002) leasingové smlouvy, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodčího nálezu je uvedeno správně (leasingová smlouva č. 11141 ze dne 24. 5. 2002), že bylo uvedeno nesprávné datum vyhlášení rozhodčího nálezu, jež bylo usnesením sp. zn. RN/BL/Ekoma-Husar/218 ze dne 18. 7. 2004 opraveno, že v záhlaví rozhodčího nálezu byla nesprávně označena projednávaná věc, resp. nesprávně vyčíslena výše projednávané věci, o níž rozhodce rozhodoval (rozhodce uvedl, že rozhodoval ve věci o zaplacení 77.000,- Kč , přestože ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 11. 8. 2003 žalobou ze dne 5. 8. 2003 /§ 14 odst. 1 a 2 ZRŘ/, jíž se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení dlužné částky 70.000,- Kč, podáním ze dne 10. 9. 2003 žalovaná navrhla částečně zpětvzetí žaloby co do částky 15.800,- Kč a usnesením č. j. RN/BL/Ekoma-Husar/218 ze dne 15. září 2003 rozhodce tomuto návrhu vyhověl, a proto bylo v rozhodčím nálezu rozhodnuto o částce 54.200,- Kč), není vzhledem k výše uvedenému důvodem, pro který by soud mohl rozhodčí nález zrušit.

Dovolatel dále namítl, že rozhodčí nález nelze vykonat, jestliže rozhodce nepostupoval v souladu s procedurálními zásadami řízení A. l. s. ČR, jež měly být aplikovány, neboť rozhodce neuvedl v záhlaví rozhodčího nálezu jeho datum narození či rodné číslo.

K shora uvedené námitce dovolatele je nutné uvést, že dle čl. 6.12 písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu společnosti E. s.r.o. k leasingové smlouvě č. 11141 ze dne 24. 5. 2002, jež jsou neoddělitelnou součástí shora specifikované leasingové smlouvy, s nimiž leasingový nájemce souhlasil a potvrdil to podpisem (čl. 6.14 VSLP), se pronajímatel a nájemce dohodli, že v rozhodčím řízení bude postupováno podle procedurálních zásad vypracovaných A. Č. , dle kterých se rodná čísla stran sporu fyzických osob uvedou, jsou-li známa, a proto nejde za situace, kdy žalobce fyzická osoba, jenž byl v rozhodčím nálezu označen jménem, příjmením a adresou, na níž se jak je patrné z doručenek, jež osobně přebíral - zdržoval, byl v písemnostech vydávaných v předmětném rozhodčím řízení identifikován tak, aby nedošlo k záměně s jinými osobami a aby s ním mohl rozhodce jednat, o neurčité či nesrozumitelné rozhodnutí.

Žalovaný dále upozorňoval na skutečnost, že neuzavřel rozhodčí doložku uvedenou v čl. 6.12 VSPL, na kterou odkazuje rozhodčí nález a kterou uzavřela společnost E. s.r.o. a žalobce jako jednatel společnosti A. T. spol. s r.o., a proto nebyl ve sporu v rozhodčím řízení pasivně legitimován.

Z prohlášení o ručitelském závazku z téhož dne, kdy byla uzavřena předmětná leasingová smlouva a VSPL, tj. dne 24. 5. 2002, vyplývá, že žalobce jako ručitel podle § 303 a násl obch. zák. prohlásil, že uspokojí v plném rozsahu věřitele (žalovanou), pokud dlužník (A.T. spol. s r.o.) nesplní vůči věřiteli své peněžité závazky vzniklé z leasingové smlouvy č. 11141 a VSPL ze dne 24. 5. 2002 s tím, že je mu znám obsah závazků, za které se zaručil a jež jsou stanoveny Leasingovou smlouvu a VSPL a že spory, které mezi nimi vzniknou z tohoto ručitelského závazku budou rozhodovány rozhodcem určeným a vybraným žalobcem ze seznamu rozhodců vedeného při A.l. s. (A.) ČR .

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce byl pasivně legitimován ve sporu projednávaném v rozhodčím řízení, neboť dlužník (A. T. spol. s r.o.) nesplnila svůj závazek dle leasingové smlouvy č. 11141 ze dne 24. 5. 2002 a žalobce se jako ručitel zavázal, že věřiteli splní veškeré peněžité závazky vzniklé z této smlouvy. Jelikož dovolatel po výzvě žalované nesplnil ničeho, domáhala se žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) žalobou ze dne 5. 8. 2003 zaplacení dlužné částky v řízení před rozhodcem. Za situace, kdy VSPL, jež jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy ze dne 24. 5. 2002, obsahovaly stejnou rozhodčí doložku jako ručitelské prohlášení žalobce z téhož dne, jímž se zaručil za splnění závazků z této leasingové smlouvy, a ZRŘ ani procedurální zásady Asociace leasingových společností (přejmenované dne 24. ledna 2005 na Českou leasingovou a finanční asociaci), podle nichž mělo být dle ujednání stran v rozhodčím řízení postupováno, nepředepisovaly nutnost uvést v rozhodčím nálezu dokument, v němž se rozhodčí doložka nalézá, je možné uzavřít, že nejde o důvod, na jehož základě by se v souzené věci mohl dovolatel domáhat zrušení rozhodčího nálezu soudem ve smyslu ust. § 31 a násl. ZRŘ.

Konstatoval-li odvolací osud ve svém rozhodnutí, že námitky žalobce směřující vůči napadenému rozhodčímu nálezu nelze podřadit pod důvody uvedené v ust. § 31 písm. a) až g) ZRŘ je tento jeho závěr správný, neboť vychází z ustálené judikatury a v dané věci se proto nejedná ani o v soudní praxi dosud neřešenou otázku. Důsledkem toho pak je, že dovolatelem uváděné námitky nemohou založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nad rámec je nutné uvést, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení označení procesního postavení stran soudního sporu, když žalobce T. H., jenž se žalobou ze dne 19. dubna 2004 domáhal u soudu zrušení předmětného rozhodčího nálezu, soudy v řízení označily jako žalovaného a společnost G. s.r.o. jako žalobkyni, přestože tato společnost podala žalobu v rozhodčím řízení, rozhodce jí zcela vyhověl a žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) T. H. se z tohoto důvodu domáhal žalobou dne 19. dubna 2004 zrušení shora specifikovaného rozhodčího nálezu. Označení procesního postavení T. H. v rozhodčím řízení bylo žalovaný, ovšem v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu je žalobce, poněvadž žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako žalující strana ve sporu (srov. § 79 ve spojení s § 90 o. s. ř.). Procesní postavení společnosti G. s.r.o. bylo v rozhodčím řízení žalobkyně, avšak v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu je tedy žalovaná.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jde o vadu soudního řízení, jež neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vzhledem k tomu, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (jakož i k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nezakládá ani tato vada řízení přípustnost podaného dovolání.

Dovoláním žalobce výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.

V ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu