32 Cdo 1439/2016
Datum rozhodnutí: 22.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 238 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1439/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně UBS s. r. o. , se sídlem v Praze 4 Hodkovičkách, Na Lysinách 457/20, identifikační číslo osoby 25452207, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované Horizont-Polášek s. r. o. , se sídlem v Českém Těšíně, Vodní 342/5, identifikační číslo osoby 25860411, zastoupené Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Národní třída 856/1, o zaplacení částky 55 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 157/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 169/2015-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 16 C 157/2013-90, Okresní soud v Karviné uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 55 165 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně od 30. 10. 2012 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části týkající se úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 55 165 Kč za dobu od 9. 10. 2012 do 29. 10. 2012 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 169/2015-152, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 55 165 Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, kdy při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a u mnohých lze konstatovat, že dovolacím soudem je právní otázka rozhodována rozdílně, a především, právní otázky měly být posouzeny jinak . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a změnil tak, že žalobě vyhoví.
V souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v prvním a druhém výroku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla dovolatelka zavázána (částka 31 931 Kč za řízení před soudem prvního stupně a částka 17 155 Kč za odvolací řízení), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby však bylo dovolání v této části objektivně přípustné, chybí v něm jakákoliv argumentace týkající se předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání, přičemž tyto nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.
Dovolatelkou předložená otázka nepřípustného zpochybnění shodných tvrzení účastníků odvolacím soudem, kdy soud shodná tvrzení bez součinnosti strany žalované v odvolacím řízení jednoduše změnil , nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky nezpochybnil skutková zjištění, jež soud prvního stupně učinil na základě shodných tvrzení obou účastnic, nýbrž dospěl k závěru, že o shodná tvrzení nešlo. Tento závěr zdůvodnil tak, že mlčení o určité okolnosti nemá hodnotu skutkového tvrzení, tím méně pak shodného, a omyl soudu I. stupně v tom, co bylo mezi účastníky shodně skutkově tvrzeno, odvolací soud nezavazuje, nelze přehlédnout, že šlo o postup soudu dle § 118 odst. 2 o. s. ř. a účastníkům ani nebylo umožněno se k tomuto názoru soudu vyjádřit. Soud I. stupně se však mýlil, usuzoval-li, že mezi účastníky bylo shodně tvrzeno, že cena televize dodané 27. 9. 2012 byla vyúčtována fakturou č. 148, ačkoliv žalovaný tuto skutečnost nikdy netvrdil, naopak v podaném odporu uvedl, že na televizi, která mu byla dodána 27. 9. 2012, byla vystavena faktura č. 149 . Za této situace se odvolací soud nemohl odchýlit od dovolatelkou citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, a ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, které se zabývaly výkladem § 120 odst. 4 o. s. ř. ve vztahu ke skutečnosti, že jeden z účastníků řízení, kteří učinili shodné skutkové tvrzení, později toto tvrzení odvolá a uplatní tvrzení jiné.
Dovolatelka v dovolání mj. uvádí, že odvolací soud se při řešení shora uvedené otázky odchýlil též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 27 Co 257/2006-291 . Již podle spisové značky je zřejmé, že se nejedná o rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž soudu odvolacího, a to zřejmě Krajského soudu v Praze, proti němuž bylo podáno dovolání projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 3251/2006. Odchýlení se od rozhodnutí odvolacího soudu však není zákonným předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolání rovněž není přípustné pro řešení další dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva, a to právního hodnocení identifikace realizované platby , neboť ani na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka totiž ve skutečnosti nezpochybňuje hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkový závěr, který odvolací soud učinil a podle kterého fakturou č. 1210000148 byla vyúčtována kupní cena podle druhé kupní smlouvy za televizi, k níž vady oznámeny nebyly . Odvolací soud mj. uvedl, že i zdravý rozum se přitom vzpírá uvěřit tvrzení žalobce, že žalovaný poté, co televizi reklamoval, požádal o její odvoz a výměnu za televizi bezvadnou, kupní cenu této reklamované televize zaplatil, aniž by vůbec byl o výsledku reklamace v době platby uvědomen .
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích právních otázek vytyčených dovolatelkou správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání nezakládají otázky povinnosti objednatele zaplatit za dvě dodané televize i za situace, kdy se domnívá, že dodaný televizor reklamoval , a přechodu nebezpečí na předmětu koupě dle zák. 513/1991 Sb., obchodní zákoník , neboť ani na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Tyto otázky se totiž týkají televize dodané dovolatelkou na základě první kupní smlouvy. Předmětem řízení však byl nárok na zaplacení kupní ceny za televizor dodaný dovolatelkou na základě druhé kupní smlouvy. Nárok na zaplacení kupní ceny za televizor dodaný dovolatelkou na základě první kupní smlouvy (jehož důvodnost závisí mj. též na vyřešení předběžných otázek týkajících se odpovědnosti dovolatelky za vady předmětu koupě a okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci) předmětem řízení nebyl, a proto nejsou úvahy odvolacího soudu ohledně těchto otázek významné.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, splnění jakého ze shora uvedených předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje u otázek přesahu přezkumu rozhodnutí odvolacím soudem, oproti vymezení skutečností uvedených v odvolání , uložení povinnosti žalobkyni prokázat myšlenky žalovaného a absence vypořádání se s argumentací žalobkyně v rozhodnutí odvolacího soudu , a tuto náležitost nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolatelka sice tvrdí, že jí odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uložil povinnost dokázat nemožné, avšak tuto judikaturu nijak nekonkretizuje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále též jen R 4/2014 )
Nesplňuje-li dovolání požadavky § 241a odst. 2 o. s. ř., vykazuje vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence těchto zákonem stanovených náležitostí nelze u shora uvedených otázek posoudit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 240 odst. 1 větu první a § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula, když napadený rozsudek byl zástupkyni dovolatelky doručen do vlastních rukou dne 23. 11. 2015.
Ostatně, namítá-li dovolatelka, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela nedostatečné (nepřezkoumatelné), že odvolací soud naprosto ignoroval její argumentaci a rozhodl překvapivě a svévolně a že jednal zcela nad rámec odvolání žalované, k níž zcela bezdůvodně inklinoval, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je zčásti vadné a ve zbývající části nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu