32 Cdo 14/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 14/2017

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. P. (dříve podnikatel, identifikační číslo osoby 12042404), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 1581/7, proti žalovanému A. U. , se sídlem v Maršovicích 112, PSČ 468 01, identifikační číslo osoby 49076493, zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení 274 084 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 896/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2016, č. j. 35 Co 48/2016-469, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 C 896/2000-438, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, změnil ho ve výši náhrady nákladů řízení, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit České republice (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není přípustné, neboť odvolací soud se v otázce právní kvalifikace žalobního nároku od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 78/2004 ) jak tvrdí dovolatel neodchýlil.
V rozsudku R 78/2004 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tímto judikátem, jestliže žalobou uplatněný nárok na zaplacení ceny díla neposoudil z důvodu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pak při vymezení ohlášeného dovolacího důvodu patrně přehlédl, že podle posouzení soudů obou stupňů došlo mezi účastníky k uzavření ústní smlouvy o dílo (proti tomuto závěru dovolatel nejenže žádné námitky nevznesl, ale uzavření smlouvy o dílo ústní formou sám v dovolání potvrzuje) a tato smlouva nebyla shledána neplatnou. Převzal-li proto žalovaný jako objednatel od žalobce jako zhotovitele smluvní plnění (byť podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, předal žalovaný předmět díla zápisem dalšímu účastníku dodavatelského řetězce, aniž by bylo prokázáno, že žalobce jako zhotovitel předal předmět díla žalovanému), nemohl se tím žalovaný za situace, kdy byla právním důvodem případného plnění mezi účastníky smlouva, na úkor žalobce současně bezdůvodně obohatit. Za této situace soud neměl prostor k posouzení žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jak se domnívá dovolatel.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti není v projednávané věci naplněn, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže žalobní nárok neposoudil z důvodu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud dovolatel směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů České republiky, není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalovanému (11 761 Kč) a vůči České republice (8 102 Kč) byl žalobce zavázán, nepřevyšují částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalovaného zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalovanému náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu