32 Cdo 139/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2017
Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 159/1999Sb., § 28 předpisu č. 37/2004Sb.




32 Cdo 139/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, PSČ 186 00, proti žalované Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132,PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 13 510 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, se potvrzuje .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 111 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 880 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a nahradit jí náklady řízení ve výši 10 486,40 Kč (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v roce 2011 uzavřela s cestovní kanceláří I. PARKAM HOLIDAYS s. r. o. (dále jen cestovní kancelář ) cestovní smlouvu o zájezdu v celkové ceně 32 920 Kč. Poté, co byl na majetek cestovní kanceláře prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil, žalovaná vyplatila žalobkyni z titulu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění ve výši 19 410 Kč. Zbývající část zaplacené ceny zájezdu ve výši 13 510 Kč odmítla uhradit s odůvodněním, že sjednaná výše pojistného plnění nepostačuje k uspokojení všech uplatněných nároků klientů cestovní kanceláře v plné výši.
Soud prvního stupně zdůraznil, že právní úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku (v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeném ke dni 1. 1. 2014, dále též jen občanský zákoník či obč. zák ) je nutno vykládat se zřetelem na obecná ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele a v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen Směrnice ). Konstatoval, že dostane-li se cestovní kancelář do úpadku a není-li z tohoto důvodu schopna poskytnout svým klientům v souladu s uzavřenými cestovními smlouvami sjednané zájezdy, má podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o cestovním ruchu ), povinnost vrátit zákazníkům zaplacenou cenu zájezdu. Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi mimo jiné právo na vrácení zaplacené ceny zájezdu. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o cestovním ruchu stanoví povinnost sjednat pojistnou smlouvu tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré prodané zájezdy v době platnosti pojistné smlouvy. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v případě úpadku cestovní kanceláře musí být jejímu klientovi garantováno vrácení všech peněžních prostředků, které na základě uzavřené smlouvy poskytl, a jeho právo nemůže být omezeno pojistným limitem. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu stanoví pouze minimální limit pojistné částky, která musí být sjednána v pojistné smlouvě; pokud je nižší než zákonné nároky zákazníků cestovní kanceláře k okamžiku vzniku pojistné události, je takové ujednání neplatné podle § 6 odst. 3 věty třetí tohoto zákona. Soud prvního stupně argumentoval, že je na pojišťovně uzavírající pojištění s cestovní kanceláří, aby pojistnou částku ve výši 30% ročních plánových tržeb z prodeje zájezdu, popř. ve výši 30% těchto tržeb v předchozím roce, považovala za zákonné minimum, které nebude využito automaticky, nýbrž pouze v těch případech, kdy zjevně pokryje nároky zákazníků z prodaných zájezdů.
Protože dospěl k závěru, že tuzemská právní úprava zajišťuje ochranu zákazníků cestovních kanceláří v rozsahu předpokládaném Směrnicí, soud prvního stupně nepřisvědčil argumentu žalované, že Směrnice byla do českého právního řádu transponována vadně a za závazky cestovní kanceláře má proto jejím zákazníkům odpovídat stát.
Žalobkyni soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny jejího advokáta za 4 úkony právní služby po 1 660 Kč podle advokátního tarifu, ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty, jejímž je advokát plátcem, ve výši 1 646,40 Kč.
K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 14 230 Kč a před soudem odvolacím částku 6 111 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že z vnitrostátní úpravy zakotvené v § 6 až 8 zákona o cestovním ruchu nelze dovodit povinnost žalované poskytnout žalobkyni z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění nad rámec pojistné částky sjednané s cestovní kanceláří, stanovené v souladu s § 8 odst. 2 uvedeného zákona. Argumentace soudu prvního stupně nemá podle jeho názoru oporu v právních předpisech ani v pojistné smlouvě. Zdůraznil, že odpovědnost za náležitou implementaci Směrnice má členský stát, jenž odpovídá za škodu, kterou způsobil jednotlivcům nenáležitým provedením směrnice; za situaci, kdy vnitrostátní úprava neumožňuje dosažení cíle sledovaného Směrnicí, nelze činit odpovědným soukromoprávní subjekt, a to ani s odkazem na eurokonformní výklad, jenž meze výkladu právní normy nepřípustně překračuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež shledává přípustným pro řešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, zda právní řád České republiky, zejména ustanovení zákona o cestovním ruchu a zákona o pojistné smlouvě, lze vyložit v souladu s principem plné náhrady zaplacené ceny zájezdu, jehož uplatnění vyžaduje čl. 7 směrnice 90/314/EHS.
Dovolatelka podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku a ustanovení zákona o cestovním ruchu lze vyložit tak, že je v nich promítnut princip plné náhrady zaplacené ceny zájezdu prosazovaný Směrnicí, přičemž je třeba zvolit tuto výkladovou variantu jako variantu eurokonformní a výhodnější pro spotřebitele. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, neboť tato výkladová hlediska opomenul a nezohlednil specialitu právní úpravy pojištění pro případ úpadku v zákoně o cestovním ruchu vůči zákonu o pojistné smlouvě. V doplňujících podáních dovolatelka argumentuje závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2334/14, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1868/14, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2390/15.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení a uhradit jí náklady soudního řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Akcentuje, že podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o cestovním ruchu vzniká v případě úpadku cestovní kanceláře jejímu zákazníku právo na plnění z pojistné smlouvy, tedy na plnění, jak bylo pojistnou smlouvou ujednáno, případně v mezích pojistného limitu ujednaného v souladu se zákonem. Prosazuje názor, že Česká republika nedostála své povinnosti řádné implementace Směrnice do svého právního řádu, poukazuje na judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem, a na výslovnou úpravu limitace pojistného plnění v § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu a v § 28 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, a namítá, že důsledky nedostatečné implementace Směrnice nelze hojit na ní. Podrobně polemizuje s argumentací dovolatelky, zdůrazňuje princip právní jistoty a předvídatelnosti zákona a poukazuje na důsledky, jež by byly spojeny s vyloučením principu limitu pojistného plnění. Prosazení opačného názoru by podle jejího mínění vedlo k uložení povinnosti nikoliv na základě zákona a k porušení principu rovnocennosti subjektů soukromého práva. V doplňujících podáních žalovaná reaguje na závěry přijaté v nálezech Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2370/15. Vytýká Ústavnímu soudu, že nereflektoval všechny okolnosti, zejména se nevypořádal s její námitkou, že při podaném výkladu není sto plnit povinnosti uložené jí zákonem o pojišťovnictví, a že pominul důsledky novelizace § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu, provedené zákonem č. 341/2015 Sb., jíž byly odstraněny pochybnosti o limitaci pojistného plnění. Podle jejího mínění nejsou závěry Ústavního soudu udržitelné, jeho nálezy nelze považovat za rozhodnutí bez dalšího uplatnitelná ve všech obdobných případech a potřeba sjednocení rozhodovací praxe nalézacích soudů trvá nadále.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud však tuto otázku v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2221/2015, jenž byl při jednání jeho občanskoprávního a obchodního kolegia dne 11. 1. 2017 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Protože Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí přijal jako správné právě opačné řešení, než na kterém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (byť později přijaté) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože Nejvyšší soud se od řešení přijatého v uvedeném rozsudku, k němuž se přihlásil též v rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4235/2015, nehodlá odchýlit (neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku řešit jinak), je dovolání zároveň důvodné, neboť nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2221/2015 Nejvyšší soud dovodil - s odkazem na závěry přijaté ve skutkově a právně obdobné věci Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13 - že limit pojistného plnění sjednaný v pojistné smlouvě mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku nemůže omezovat právo spotřebitele, který uzavřel s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu podle zákona o cestovním ruchu, na zaplacení celé částky uhrazené za zájezd vůči pojišťovně. Nejvyšší soud se co do důvodů plně ztotožnil s názorem Ústavního soudu, podle něhož odkaz na zvláštní právní předpis v § 6 odst. 2 uvedeného zákona je v této konkrétní věci zcela bez významu, neboť je třeba držet se teleologického výkladu čl. 7 a 8 Směrnice a pod tímto zorným úhlem eurokonformně vykládat ustanovení § 6 až 8 zákona o cestovním ruchu. Omezení pojistného plnění vyplývajícího ať již z § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, či z pojistných podmínek pojišťovny, použít nelze, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, který navíc na toto soukromoprávní ujednání nemá jakýkoliv vliv. Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními § 6 až 8 zákona o cestovním ruchu, je tak ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej - jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu - nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí plné náhrady by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucích z jejího členství v Evropské unii.
Právní posouzení soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalobkyni náleží náhrada v plné výši, je tedy správné a nesprávné je rozhodnutí odvolacího soudu, založené na názoru opačném. Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil s účinností od 7. 5. 2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokátky žalobkyně za řízení před soudy nižších stupňů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za dva a půl úkonu právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem, účast při vyhlášení rozsudku) po 1 660 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g) a odst. 2 písm. f), § 8 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2014], tj. celkem 4 150 Kč, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 900 Kč. Po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 060 Kč, kterou bude muset advokát jako plátce této daně odvést z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), činí náklady žalobkyně účelně vynaložené v odvolacím řízení částku 6 111 Kč.
Náklady žalobkyně v dovolacím řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 5 000 Kč, z mimosmluvní odměny advokátky za tři úkony právní služby po Kč 1 660 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k), § 8 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu] a ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po Kč 300 (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tak jde o částku 10 880 Kč.
Náhradu nákladů je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její advokátky (§ 243b ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. ledna 2017 JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu