32 Cdo 1377/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 o. s. ř.



32 Cdo 1377/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. S. , podnikatele, se sídlem v Hošťálkové 236, PSČ 756 22, identifikační číslo osoby 12114731, zastoupeného JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Fintajslova 1352/27, PSČ 690 02, proti žalované ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, o zaplacení částky 2 592 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 64 Cm 86/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014, č. j. 2 Cmo 422/2013-111, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky překážky věci rozhodnuté, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.). V tom však dovolatelce přisvědčit nelze a dovolání tudíž přípustné není.
V prvé řadě je třeba uvést, že odkazy dovolatelky na judikát 9 Cmo 462/97 NS a na judikát NS 5 Cmo 201/98 jsou z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné, neboť se nejedná o rozhodnutí dovolacího soudu, jak by patrně měla naznačovat zkratka NS , nýbrž v obou případech jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, první z nich ze dne 14. října 1997, druhé z 15. dubna 1998. Mimo to jsou odkazy na tato rozhodnutí nepřípadné též z toho důvodu, že otázka překážky věci pravomocně rozhodnuté v nich řešena není.
Předestřenou otázku Nejvyšší soud neřešil ani v dovolatelkou označených rozhodnutích ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1471/2008 (dovolatelka chybně uvádí sp. zn. 29 Cdo 1471/2008), a ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz . Neřešil ji ani Ústavní soud v dovolatelkou zmíněném usnesení ze dne 10. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 313/11, nehledě na to, že tvrzený odklon od judikatury Ústavního soudu neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení § 237 o. s. ř.
Otázku, zda pravomocné rozhodnutí soudu vydané ve směnečném řízení představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu ve věci závazku, který byl původem vzniku směnečného závazku, Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně též např. v usnesení ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, a vyřešil ji způsobem, od něhož se odvolací soud v souzené věci neodchýlil.
Na závěry těchto rozhodnutí pak Nejvyšší soud navázal v usnesení ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2031/2013, v němž řešil totožnou procesní situaci mezi týmiž účastníky v řízení, jež se od souzené věci liší předmětem (jde o jinou leasingovou smlouvu, a též o jinou směnku). Nejvyšší soud tu vyložil, že v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu jde skutkově o proplacení směnky a předmětem řízení je právo směnečného věřitele na její zaplacení, aniž by bylo (a muselo být) v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu tvrzeno, jaký závazek směnka zajišťuje, v projednávané věci pak jde o nárok na náhradu škody (příp. o nárok na vydání bezdůvodného obohacení) z porušení leasingové smlouvy, tedy o nárok založený na odlišných skutkových tvrzeních. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že předmět těchto řízení není totožný a závěr odvolacího soudu, podle něhož projednání věci brání ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. překážka věci rozhodnuté, je nesprávný a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu