32 Cdo 1375/2012
Datum rozhodnutí: 11.09.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 1375/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované ZMA a.s. , se sídlem v Sokolově, Chebská 200, PSČ 356 01, identifikační číslo osoby 45357048, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, o zaplacení 2 356 290,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 754/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2011, č. j. 8 Cmo 242/2011-358, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Ficnera, Ph.D.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2010, č. j. 28 Cm 754/1999-310 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v dovolatelem vymezené otázce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a odpovídajících břemen, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s konstantní soudní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 či jeho rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, ročník 1998, pod číslem 21). Kromě toho je třeba uvést, že dovolatel nesprávně vykládá tu část shora citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., podle níž má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z této textace je zcela nepochybně zřejmé, že uvedená část ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. vymezuje pouze situaci, kdy dovolatelem vytčenou otázku hodlá dovolací soud posoudit jinak, než jak ji sám řešil ve své dřívější judikatuře. O takový případ však v souzené věci jak se podává z obsahu spisu nejde.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů., při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. září 2012 JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu