32 Cdo 1323/2015
Datum rozhodnutí: 10.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 37 odst. 1 obč. zák.



32 Cdo 1323/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému D. N. V. , zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, o zaplacení částky 520 722,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 96/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 97 Co 378/2014-181, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Městský soud v Praze změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. února 2014, č. j. 8 EC 96/2011-129, tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Dovolatelka odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť na řešení otázky předložené dovolatelkou jakožto právní otázky dovolacím soudem neřešené napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolatelka předestírá otázku odpovědnosti smluvní strany (žalobce) za nesprávně si zajištěný překlad návrhu smluvní dokumentace druhou smluvní stranou (žalovaným), a to za situace, kdy k překladu je samotným žalovaným přizvána třetí osoba, kterou si sám žalovaný za účelem tlumočení vybral . Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že otázka předložená dovolatelkou nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že smlouva, o niž žalobkyně opírá svůj nárok, je podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro nesrozumitelnost neplatná, žalovaný neznal obsah listiny, kterou podepisoval, protože neumí česky, a nikdo mu její obsah nepřeložil ani nevysvětlil. Odvolací soud správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, podle něhož o vadný (nesrozumitelný) projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný osobě, jíž byl adresován (toto rozhodnutí je co do závěrů o srozumitelnosti a platnosti právních úkonů aplikovatelné - ač je dovolatelka přesvědčena o opaku - též v obchodněprávních vztazích, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4161/2010). Závěr, že smlouva o úvěru byla pro žalovaného nesrozumitelná, však dovolatelka nezpochybnila. Ve svém dovolání se zaměřila na tvrzení, že za nesrozumitelnost smlouvy pro žalovaného neodpovídá ona, nýbrž žalovaný. Otázkou, která ze smluvních stran odpovídá za to, že smlouva o úvěru byla pro žalovaného nesrozumitelná, se odvolací soud nezabýval, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
K námitkám dovolatelky, že v řízení vyšlo najevo, že k podpisu či dokonce bezodkladnému podpisu smlouvy o úvěru nebyl žalovaný ze strany žalobkyně ani jinými okolnostmi nucen, dokonce přivedl k podpisu smlouvy prostředníka, čímž ji utvrdil v dojmu, že žádná její součinnost ohledně překladu listin není potřebná, je nutno uvést, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení zpochybnit a že dovolací soud je jím vázán nejen při zkoumání důvodnosti dovolání, ale též při posouzení jeho přípustnosti z něho vychází. Námitky dovolatelky nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto k nim dovolací soud nemohl přihlédnout.
Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do formy a obsahu odůvodnění rozhodnutí, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Totéž platí o námitkách, že se odvolací soud s některými tvrzeními žalobkyně nevypořádal, nevzal je v úvahu, či že se určitými skutečnostmi nezabýval. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 3000/2012).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu