32 Cdo 1312/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 196a odst. 3 obch. zák.



32 Cdo 1312/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) M. Š. , b) M. E. , a c) V. E. , společně zastoupených Mgr. Jindřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Na poříčí 1071/17, PSČ 110 00, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o 1 584 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 160/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014, č. j. 53 Co 252/2014-247, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 101,60 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 53 C 160/2011-198, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 584 940 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 119 117,60 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2014, č. j. 53 Co 252/2014-247, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 45 435,57 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci ve všech jeho výrocích dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při posouzení platnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi žalovaným jako prodávajícím a společností NoVa-car, s. r. o. (dále též jen společnost a smlouva ), jejímž byl žalovaný jediným společníkem a jednatelem, jako kupující, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, označené v dovolání.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že pro aplikaci ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále též jen obch. zák. ), nejsou v souzené věci podmínky, neboť nenastala tímto ustanovením předvídaná situace, totiž nabytí majetku společností za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu.
Jestliže dovolatelé tento závěr zpochybňují, pak tu nejde o nic jiného než o pouhou polemiku s výslovným a zcela jasným (žádných pochybností nevzbuzujícím) zněním ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2058/2014, že pouhé zopakování zcela jasného a výkladové potíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
Lze ostatně dodat, že dovolateli akcentovaná rozhodnutí, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 67/2012 ), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1017/2012, v dovolání zjevně chybně označovaný jako sp. zn. 29 Cdo 1071/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://nsoud.cz ), tuto otázku neřeší a neřeší ji ani další dovolateli uvedená rozhodnutí, neboť v tam souzených věcech k tomu nebyl důvod. Podmínkami pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval toliko v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; pouze v tomto ojedinělém případě dovolatel smysl předmětné právní úpravy zpochybnil. Nejvyšší soud tu vysvětlil, s poukazem na judikaturou vyložený účel § 196a odst. 3 obch. zák., že toto ustanovení se vztahuje nikoliv na všechny převody majetku mezi společností a v tomto ustanovení vypočtenými osobami, ale pouze na převody významnější, kdy hodnota převáděného majetku přesahuje jednu desetinu upsaného základního kapitálu společnosti. Aby mohl být převod majetku vůbec podřízen označenému ustanovení (tj. aby na něj mohla být aplikována dispozice právní normy v něm obsažené), musí být nejprve naplněna její hypotéza, tj. musí jít o převod majetku mezi společností a některou z vypočtených osob a současně hodnota tohoto majetku (popř. protihodnota za něj poskytovaná) musí přesahovat jednu desetinu upsaného základního kapitálu společnosti. Pouze tehdy, jsou-li oba tyto předpoklady současně naplněny, lze na takový převod aplikovat požadavek stanovení hodnoty tohoto majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem .
Ve světle těchto judikatorních závěrů, vycházejících ze zcela jasné právní úpravy, tedy zvláštnímu režimu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. podléhají pouze ty právní úkony, jimiž společnost nabývá majetek za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu anebo sama majetek této hodnoty (tj. ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu) úplatně převádí. Z hlediska předpokladů pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (tj. z hlediska znaků skutkové podstaty obsažené v jeho hypotéze) je tak významná toliko hodnota plnění, které má společnost podle právního úkonu poskytnout, nikoliv hodnota plnění, jehož se jí má dostat.
Protože v souzené věci společnost majetek (podnik žalovaného) nabývala, podléhal by převod režimu § 196a odst. 3 pouze tehdy, kdyby tento majetek nabývala za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu. Protihodnotou byla v souzené věci cena sjednaná ve smlouvě o prodeji podniku (v jeho dodatku č. 1). Otázka, zda byla takto cena sjednána v úmyslu vyhnout se uvedenému režimu či nikoliv, je z pohledu naplnění znaků obsažených v hypotéze ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a se zřetelem na účel tohoto ustanovení právě nevýznamná.
V právním posouzení ústícím v závěr, podle něhož v souzené věci nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., se tedy odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Za těchto okolností pak na řešení druhé z otázek hmotného práva vymezených dovolateli na výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. v intencích závěrů R 67/2012 a na jeho aplikaci v poměrech souzené věci, k němuž odvolací soud přistoupil toliko podpůrně, pro úplnost napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (její řešení by se ve výsledku sporu nemohlo v žádném ohledu odrazit) a kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nejsou již z tohoto důvodu splněna (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. NSČR 53/2013). Protože však se odvolací soud touto otázkou zabýval, lze rovněž jen pro úplnost uvést tolik, že ani při řešení této otázky se odvolací soud od označené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud v dovolateli zmiňovaných rozhodnutích, v R 67/2012 a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1071/2012, formuloval závěr, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
Z R 67/2012 ani ze žádného z navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá kategorický požadavek, že obvyklá cena převáděného majetku musí být zjištěna znaleckým posudkem, natož pak posudkem znalce ustanoveným soudem.
Při úvaze, zda jsou splněny předpoklady k postupu v intencích závěrů R 67/2012, vzal odvolací soud za svá shodná tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.), podle nichž hodnota převáděného podniku v okamžiku prodeje byla vyšší než 20 000 Kč. Hodnota převáděného majetku je zákonný pojem obsažený v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a tzv. obvyklá cena (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě § 2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů) je prostředkem, jehož pomocí se (v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu) hodnota převáděného majetku vyjadřuje.
Závěr o výši ceny obvyklé je závěrem skutkovým (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudky ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 511/2010, ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 1630/2013, a zejména pak usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2013, pod číslem 23). V souzené věci tak odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že v době uzavření předmětné smlouvy byla obvyklá cena prodávaného podniku vyšší než kupní cena, za niž byl podnik prodán. Ani posouzením takového zjištění jako právně relevantního (pro posouzení věci postačujícího) se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud v ní prosazuje požadavek, aby byla sjednána cena ve výši ceny obvyklé, popřípadě cena pro společnost výhodnější (vedle R 67/2012 a rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1017/2012 srov. např. rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 349/2011). V rozsudku ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 2685/2013, pak dovodil, že tam, kde je již z okolností případu (tam z poměru výše sjednané ceny za postoupení pohledávky a výše postoupené pohledávky) zcela nepochybné, že společnost nebyla převodem poškozena, není třeba se tržní cenou zabývat.
Protože v souzené věci společnost smlouvu uzavřela jako kupující, byla kupní cena sjednaná částkou nižší, než byla cena obvyklá, pro ni a jejího společníka (a v návaznosti na to i pro její věřitele) výhodnější, aniž mělo z pohledu judikaturou vyloženého účelu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. význam, v jakém rozsahu.
Jestliže napadené rozhodnutí na řešení té otázky, stran níž Nejvyšší soud prostřednictvím rozhodnutí R 67/2012 změnil svou dosavadní rozhodovací praxi, ve skutečnosti nezávisí, pak nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání ani námitka dovolatelů, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže nepřihlédl k jejich argumentaci zásadou předvídatelnosti a legitimního očekávání, poukazující na skutečnost, že při podání žaloby vycházeli z dosud konstantní judikatury. Příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ostatně dovolatelé nikterak neoznačili a nedostáli tak požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání (srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, provázená odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 224/2009, že v posuzované smlouvě nebyl jednoznačně individualizován podnik, který byl předmětem prodeje, a nebyla stanovena kupní cena tak, jak je požadováno v ustanoveních § 475 (míněn zřejmě § 476) odst. 1 a 2 ve spojení s § 269 odst. 1 obch. zák.
Zpochybňují-li dovolatelé naplnění předepsaných obsahových náležitostí smlouvy o prodeji podniku prostřednictvím námitky, že žalovaný neprokázal uzavření dodatku č. 1 (o výši ceny, její splatnosti a způsobu zaplacení), pak neotevírají otázku hmotného práva řešenou odvolacím soudem, nýbrž zpochybňují toliko skutkový stav věci, z něhož jimi kritizovaný právní závěr odvolacího soudu vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007). Skutkové námitky neodpovídají žádnému z předpokladů přípustnosti stanovených v § 237 o. s. ř. a nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr soudů nižších stupňů o tom, že převáděný podnik byl ve smlouvě vymezen dostatečně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není. Nejvyšší soud vysvětlil v dovolateli označeném usnesení sp. zn. 32 Odo 224/2009, že podnik, který je předmětem smlouvy, musí být jasně vymezen. Jednotlivé věci (s výjimkou nemovitostí), práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být sice ve smlouvě vyjmenovány, musí však být zřetelné, co je obsahem převodu, jaký soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání patří podnikateli a slouží k provozování podniku, tedy co všechno podnik tvoří. V posuzované smlouvě byl převáděný podnik vymezen fyzickou osobou, jíž náležel a která ho až dosud provozovala (zjištěný skutkový stav věci neumožňuje závěr, že žalovaný měl v době převodu i další podniky), předmětem podnikání, seznamem pohledávek a údajem, že součástí podniku jsou též movité věci ve vlastnictví prodávajícího. Tím byl podnik jako věc hromadná (srov. § 5 odst. 2 větu první obch. zák.) individualizován zcela dostatečně; žalovaný tu projevil vůli převést na společnost celý svůj majetek, který tvoří podnik ve smyslu zákona, a společnost projevila vůli takto vymezený předmět převodu do svého vlastnictví převzít. Údaje o věcech, právech a jiných majetkových hodnotách náležejících k převáděnému podniku ke dni uzavření smlouvy (tedy zcela detailní specifikace předmětu převodu) jsou pak obsaženy v účetní evidenci prodávaného podniku (§ 482 věta první obch. zák.).
Ačkoliv dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, dovolání postrádá v tomto směru jakoukoliv argumentaci, natož pak údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání, pro který nelze v této části zkoumat jeho přípustnost, nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu