32 Cdo 129/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 o. s. ř., § 548 odst. 2 obch. zák., § 457 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 129/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 04, identifikační číslo osoby 25337220, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1) MUSICAL spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Ohnivcova 54, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 45790141, zastoupené JUDr. Martou Gazdíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze Dejvicích, Wuchterlova 22/336, a 2) Státnímu fondu kultury České republiky , se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Maltézské náměstí 471/1, identifikační číslo osoby 45806985, zastoupenému Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o zaplacení částky 3.532.617,- Kč s příslušenstvím proti první žalované a o zaplacení částky 19.601.340,- Kč s příslušenstvím proti druhému žalovanému, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 22/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2011, č. j. 1 Cmo 320/2010-365, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky Mgr. Evy Zemanové se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Cm 22/2001-328, ve výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 19.601.340,- Kč s úrokem z prodlení vůči druhému žalovanému, není oproti názoru dovolatelky přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl tímto výrokem jinak (opačně) než ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 25. ledna 2007, č. j. 51 Cm 22/2001- 200, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2008, č. j. 1 Cmo 229/2007-213, neobsahovalo závazný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí v tom smyslu, že nemohl třebas i jen zčásti - uplatnit svůj vlastní právní názor při rozhodování věci samé a při potvrzení jeho rozhodnutí odvolacím soudem (jenž vlastně přezkoumával svůj právní názor vnucený soudu prvního stupně) se tak jednalo o tzv. skrytou diformitu (srov. shodně Krčmář, Z. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007, a ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, obě in www.nsoud.cz ). Za závazný právní názor v intencích § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani v obecné poloze podaný výklad o tom, čím je třeba se v dalším řízení zabývat, aby právní posouzení bylo úplné, a které zásady je přitom třeba brát na zřetel, zejména když odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí výslovně zdůraznil, že jeho rozhodnutí závazné právní názory ve smyslu § 226 o. s. ř. neobsahuje.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé za zásadně právně významné.
Dovolatelkou předložené otázky, zda vzniká bezdůvodné obohacení na straně třetího z titulu neoprávněného nezmenšení jeho majetku na úkor strany, která poskytla plnění jiné smluvní straně, přičemž smluvní či jiný vztah těchto stran neumožňuje straně, která plnění poskytla, aby se vypořádání takové majetkové hodnoty vůči třetí straně domohla , a zda pokud by byla smlouva o dílo neplatná, je možné uplatnění nároku strany, která plnění poskytla druhé smluvní straně a plnění spočívalo ve zhodnocení nemovitosti třetího, z titulu bezdůvodného obohacení na straně třetího, které nabyl v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy , závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí založit nemohou.
Je tomu tak v prvé řadě proto, že na řešení takto formulovaných otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Obě předložené otázky jsou založeny na východisku, že třetí straně (tj. druhému žalovanému) se nezmenšil její majetek, tj. že se tato strana obohatila (přijala plnění, aniž poskytla ekvivalent), a že se tak stalo neoprávněně. Takový závěr však odvolací soud neučinil a skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyšší soud vázán v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., takový závěr ani neumožňuje. Totéž platí o premise, že třetí strana majetkový prospěch nabyla v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy. Takovýto závěr by ostatně nebyl právně významný, neboť zákon nezná skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu získaného v rozporu s poctivým obchodním stykem a s dobrými mravy (srov. §§ 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku, dále též jen obč. zák. ). Rozpor s dobrými mravy, jehož důsledky v občanskoprávních vztazích upravuje ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a rozpor s pravidly poctivého obchodního styku, na který v obchodních závazkových vztazích pamatuje ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jsou pak podle ustálené judikatury svou podstatou korektivy umožňujícími soudu odepřít na základě principu ekvity soudní ochranu existujícímu právu, nikoliv však konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1555/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy číslo 7/1997, s. 375, a ná lez Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Především však nejde o otázky, jež by nebyly judikaturou již vyřešeny. Dovolatelka se mýlí v přesvědčení, že se v souzené věci otevírá problematika, na niž dosavadní judikatura nepamatovala. Se vším všudy se tu uplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu, že závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby (zda se v souvislosti s plněním z takové smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného), a že věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy, proto plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem [srov. např. rozhodnutí ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010, a ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, vše in www.nsoud.cz ]. Od těchto závěrů, které se prosazují též v oblasti obchodních závazkových vztahů (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, a dále též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, a ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 5160/2009, oba in www.nsoud.cz ), nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v souzené věci.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud se nezabýval posouzením platnosti smlouvy o dílo, je neopodstatněná a význam pro účely posouzení přípustnosti dovolání nelze přiznat ani argumentaci, že tato smlouva je stižena absolutní neplatností pro absenci vůle na straně první žalované či pro rozpor se zákonem a pro obcházení zákona; pro takové závěry nelze ve zjištěném skutkovém stavu věci nalézt oporu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, na který dovolatelka bez bližšího zdůvodnění odkazuje, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, kterým dovolatelka též argumentuje, vycházejí ze zcela jiného skutkového stavu věci (osoba, jež byla původně v postavení subdodavatele, provedla práce pro objednatele po zániku smlouvy o subdodávce a smlouvy o dílo). I kdyby však byla předmětná smlouva o dílo neplatná, nezměnilo by to nic v řešení otázky, který subjekt je nositelem závazku, jehož splnění se dovolatelka v souzené věci domáhá. Namísto speciálního ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., přiznávajícího zhotoviteli, jenž odstoupil od smlouvy o dílo (uzavřené v režimu obchodního zákoníku) pro prodlení objednatele, vůči objednateli právo na cenu díla sjednanou ve smlouvě (v odpovídajícím rozsahu redukovanou), by se uplatnilo obecné ustanovení § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Řešení otázky, zda smlouva o dílo je neplatná či zda platně uzavřená smlouva o dílo zanikla odstoupením (srov. § 349 odst. 1 obch. zák.), by tak mělo význam pro úvahu o tom, jakého plnění se má zhotoviteli dostat, nikoliv pro posouzení, který subjekt je povinen mu toto plnění poskytnout. Bude to v intencích uvedených judikatorních závěrů - vždy druhá strana smlouvy, ať již neplatné či zaniklé.
Závěr, jenž je stěžejní pro právní posouzení odvolacího soudu, že právo zhotovitele, který odstoupil od smlouvy o dílo pro prodlení objednatele, na zaplacení ceny díla vůči jeho smluvnímu partnerovi (objednateli) podle ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. vylučuje nárok zhotovitele na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, jíž náleží věc, která byla předmětem díla, tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, neboť je průmětem jeho judikatorních závěrů v rovině problému řešeného v souzené věci.
Vzhledem k tomu nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce ani námitka, že odvolací soud nepřistoupil ke komplexnímu posouzení všech skutkových podstat bezdůvodného obohacení na straně druhého žalovaného; uzavřel-li odvolací soud, že vznik bezdůvodného obohacení druhého žalovaného na úkor dovolatelky je vyloučen, pak toto právní posouzení zahrnuje též úsudek, že zjištěný skutkový stav nelze při posuzování existence závazkového vztahu mezi dovolatelkou a druhým žalovaným subsumovat pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení.
Stejně je tomu s námitkou, že odvolací soud neměl oporu v provedeném dokazování a obsahu spisu pro závěr o tom, že prostředky, které druhý žalovaný nemusel vynaložit ze svého na část rekonstrukce své stavby, byly vypořádány v rámci nájemní smlouvy, kterou uzavřel se společností Hybernia, a. s. Způsob vypořádání závazkového vztahu mezi objednatelem a třetí osobou, na jehož základě objednatel uzavřel smlouvu o dílo, není podle uvedených judikatorních závěrů skutečností právně významnou pro posouzení pasivní věcné legitimace ve sporu o uspokojení pohledávky zhotovitele, ledaže by důsledkem vypořádání byl vstup třetí osoby na místo objednatele jako nositele závazku vůči zhotoviteli. Byť tedy odvolací soud dovoláním zpochybněný závěr učinil, učinil tak nadbytečně a tento závěr není pro napadené rozhodnutí určující. Dovolatelka jej ostatně zpochybňuje prostřednictvím kritiky správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, přičemž opomíjí, že při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ani dovolatelkou zpochybněné řešení otázky, zda smlouva o dílo obsahuje úpravu režimu vypořádání pro případ zániku smlouvy odstoupením, jež vylučuje aplikaci dispozitivního ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., popř. se od něho odchyluje (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), není pro posouzení pasivní věcné legitimace druhého žalovaného určující a nemůže tak přivodit závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. I kdyby tomu tak totiž bylo, šlo by o způsob vypořádání toliko mezi smluvními stranami (srov. článek XII. odst. 3 až 6 smlouvy o dílo), nezakládající účast druhého žalovaného v závazkovém vztahu ze zaniklé smlouvy o dílo, tak jak správně dovodil odvolací soud. Takové ujednání by proto nemohlo nic změnit na závěru, že nositelem závazku poskytnout zhotoviteli plnění v rámci vypořádání smlouvy o dílo zaniklé v důsledku odstoupení objednatele od smlouvy je toliko druhá strana smlouvy, tj. objednatel, nikoliv třetí osoba.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou zpochybněný závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhého žalovaného odvolací soud učinil v souladu s hmotným právem, jak je vykládáno v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, a žádnou otázku zásadního právního významu tedy neotvírá.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který lze uvedené výhrady podle jejich obsahu podřadit, k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vést nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; však také dovolatelka v rámci námitky procesních pochybení žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Lze přitom dodat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá požadavkům, jež na odůvodnění rozhodnutí soudu klade ustanovení § 157 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. (u odvolacího soudu ve spojení s § 211 o. s. ř.), a že poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (v poměrech odvolacího řízení srov. též § 213b odst. 1 o. s. ř.) je stanovena pro případy, kdy by soud byl nucen bez doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů účastníkem řízení rozhodovat na základě závěru o neunesení důkazního břemene v intencích ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takovém závěru nespočívá.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nevyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má druhý žalovaný vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jeho advokátky za zastupování a v jejích hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokátka druhého žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřila se k dovolání. Podle ustanovení § 14 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 ve spojení s § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalobkyně povinna druhému žalovanému zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám jeho advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. února 2012


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu