32 Cdo 1268/2015
Datum rozhodnutí: 10.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 1268/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, proti žalovanému R. C. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, o zaplacení 185 556,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 92/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2014, č. j. 25 Co 157/2014-201, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 696 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petera Olejára.
O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. února 2014, č. j. 4 C 92/2013-164, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 185 556,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech za řízení před soudem prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 65 479 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 22 845 Kč (výrok III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) v dovolání vytýká, že řešil otázku doručení úkonu odstoupení od smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření (a rovněž tak předžalobní upomínky) ze strany žalobkyně žalovanému odchylně od rozhodovací praxe, když poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), zabývající se doručováním.
V dovolatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že podmínkou pro doručení písemnosti dle ustanovení § 45 odst. 1 občanského zákoníku (zrušeného zákona č. 40/1964 Sb.), podle něhož projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde, je, aby adresát měl objektivní možnost se s ní seznámit, přičemž tuto možnost nemá, pokud se na uvedené adrese nezdržuje. Šlo v něm o situaci, kdy se adresát podle skutkových zjištění soudu na adrese, na niž mu byla předmětná písemnost doručována, nezdržoval. V souzené věci však šlo o jiný případ, kdy se žalovaný dle skutkových zjištění soudu, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (a proto z nich vychází), na adrese P., T. (kterou za adresu svého pobytu žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě a na kterou mu bylo doručováno odstoupení od smlouvy a rovněž tak předžalobní upomínka) zdržoval. Jestliže proto dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný měl objektivní možnost seznat obsah právního úkonu odstoupení od smlouvy, a posoudil, že žalovanému bylo odstoupení od smlouvy řádně doručeno (a pohledávka se stala splatnou), nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by se jednalo o případ, kdy by se odvolací soud odchýlil v otázce doručení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pokud dovolatel uvedl, že dovolání podává proti oběma výrokům, směřuje tak své podání zřejmě i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, byť konkrétně nevymezuje (vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu má tři výroky jeden výrok ve věci samé a dva výroky o nákladech řízení), jaký nákladový výrok má na mysli. Dovolateli je však třeba především vytknout, že dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, trpí vadou, neboť v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 26. ledna 2015 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku uvedených nedostatků nelze posoudit rozsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a stejně tak přípustnost dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé pro nepřípustnost a ve zbývajícím rozsahu odmítl dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 10. srpna 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu