32 Cdo 124/2014
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 předpisu č. 37/2004Sb. ve znění do 31.12.2013, § 49a obč. zák. ve znění do 31.12.2013




32 Cdo 124/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, proti žalované AXA životní pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859524, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 74/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 55 Co 379/2010-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 19 C 74/2008-149, vydaným poté, co jeho předchozí přisuzující rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná (tehdy s obchodní firmou Winterthur pojišťovna a. s.) uzavřela dne 3. dubna 2006 s M. S. (dále jen pojištěný ) pojistnou smlouvu na rizikové životní pojištění pro případ smrti pojištěného. Sjednaná pojistná částka činila 1 000 000 Kč a osobou obmyšlenou byla určena žalobkyně. Součástí návrhu na uzavření pojistné smlouvy je informace, že klient je pojištěn jinde. Pojištěný při vyplňování příslušné kolonky žádosti o uzavření pojistné smlouvy ohledně počtu uzavřených pojistných smluv u jiných ústavů uvedl, že má sjednáno pojištění se dvěma jinými pojišťovnami, a to Českou pojišťovnou a ČSOB, ve skutečnosti však měl v období 2001 až 2006 sjednáno pojištění u dalších osmi pojišťoven, přičemž u některých měl smluveno pojištění více smlouvami, s celkovým úhrnem sjednaného pojistného plnění přesahujícím částku 8 000 000 Kč. Poté, co M. S., jenž měl v roce 2006 výrazné finanční potíže, výše jeho dluhů přesahovala částku 10 000 000 Kč a byl vyšetřován policií pro hospodářskou trestnou činnost, v období od 1. do 30. listopadu 2006 zemřel, utonul v Praze 7 Tróji ve Vltavě, a co žalobkyně dne 12. února 2007 oznámila pojistnou událost, žalovaná v rámci šetření pojistné události v prosinci 2007 zjistila informace o dalších pojištěným zatajených pojištěních. Žalovaná odmítla žalobkyni plnit, jednak s odkazem na hlavu II, článek 5.3., odst. 2 zvláštní části všeobecných pojistných podmínek z důvodu, že pojištěná osoba spáchala sebevraždu, jednak proto, že v návrhu na uzavření pojistné smlouvy byly uvedeny neúplné informace.
K tvrzení o sebevraždě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neunesla důkazní břemeno. Vzal však za prokázané, že pojištěný zatajil při uzavírání pojistné smlouvy další pojištění úmyslně a že při úplném a pravdivém zodpovězení dotazů by byl tento klient vyhodnocen jako rizikový, do procesu jednání o uzavření smlouvy by vstoupil tzv. zajišťovatel, který hodnotí rizika uzavření smlouvy, a smlouva by s největší pravděpodobností uzavřena nebyla, v každém případě by však proces hodnocení rizik probíhal jinak.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná namítla v souladu s § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen obč. zák. ), neplatnost pojistné smlouvy s tím, že ji uzavřela v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež byla pro toto uzavření rozhodující, přičemž tento omyl byl pojištěným vyvolán úmyslně. Soud dovodil, že zatajením informace o dalších sjednaných pojištěních byla žalovaná uvedena v omyl, že zatajená informace byla skutečností, která by hrála při uzavření pojistné smlouvy rozhodnou roli a nebýt omylu, k uzavření smlouvy by nedošlo, a že tento omyl vyvolal pojištěný, který musel o omylu vědět ( musel vědět, že činí právní úkon s úmyslem uvést v omyl ), neboť k uzavření ostatních smluv došlo v průběhu krátkého časového období let 2001 2006, přesto tento údaj vědomě zatajil. Soud prvního stupně zdůraznil, že úspěšně se dovolat neplatnosti právního úkonu pro omyl může jen ten, kdo využil možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, respektive využil možnosti se omylu vyhnout, a usoudil, že v souzené věci žalovaná tuto svou povinnost splnila, nechala-li pojištěnému vyplnit konkrétní kolonku ohledně počtu uzavřených pojistných smluv u jiných ústavů. Vyslovil názor, že není reálně možné dělat individuální šetření u každého klienta zvlášť a pátrat po dalších smlouvách v momentě uzavírání konkrétní pojistné smlouvy. Na základě toho uzavřel, že žalovaná se důvodně dovolala relativní neplatnosti právního úkonu pro omyl podle § 49a obč. zák.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v plném rozsahu se ztotožnil též s jeho právním posouzením. Doplnil, že žalovaná nemohla po pojistné události od pojistné smlouvy odstoupit ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že § 24 odst. 1 tohoto zákona odmítnutí plnění spojuje jen s příčinnou souvislostí pojistné události a nepravdivě uvedenými písemnými dotazy ze strany pojistníka, je nutno v případě takto zjištěných nepravdivých odpovědí, které měly vliv na uzavření pojistné smlouvy, vycházet z § 1 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem; žalovaná tedy byla oprávněna namítnout relativní neplatnost pojistné smlouvy z důvodu omylu při jejím uzavírání, tak jak učinila.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jímž uplatnila dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř. ), jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce přípustnosti dovolání se výslovně nevyjádřila, vyjádřila však mínění, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť se dotýká otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně byla soudy rozhodována rozdílně.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval blíže mírou opatrnosti žalované při sjednávání pojistné smlouvy a její snahou zajistit si odpovídající míru objektivních informací, které měla za rozhodující pro uzavření pojistné smlouvy. Poukazuje na to, že žalovaná teprve v rámci šetření pojistné události zjišťovala, zda má pojištěný uzavřeny další pojistné smlouvy, ačkoliv měla možnost si takovou skutečnost ověřit sama již v době uzavírání pojistné smlouvy. Argumentuje závěry Nejvyššího soudu přijatými v jeho rozsudcích ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, a ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle nichž omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že osoba jednající v omylu postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, a že ustanovení § 49a obč. zák. není možno vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena podle okolností konkrétního případu povinnosti sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal nedůvodným.
Podle § 1 zákona o pojistné smlouvě tento zákon upravuje vztahy účastníků pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (dále jen "soukromé pojištění"), pokud zvláštní právní předpis tyto vztahy neupravuje jinak (odstavec 1). Nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem (odstavec 2).
Podle § 14 zákona o pojistné smlouvě pojistník a pojištěný jsou povinni pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného soukromého pojištění (odstavec 1, věta první).
Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle § 40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a , § 140 , § 145 odst. 2 , § 479 , § 589 , § 701 odst. 1 , § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při výkladu § 49a obč. zák. zdůraznil, že jednající osoba se ve smyslu § 49a věty první obč. zák. může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (srov. zejména rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 55/2010 ).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy nižších stupňů v souzené věci tyto judikatorní závěry nepřehlédly. Výtka, že právní posouzení odvolacího soudu je v otázce omluvitelnosti omylu neúplné, není opodstatněná. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil. Posouzení, že žalovaná splnila svou povinnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, jestliže nechala pojištěnému v návrhu na uzavření pojistné smlouvy vyplnit kolonku určenou pro údaje o pojistných smlouvách uzavřených u jiných ústavů, a že není reálně možné dělat individuální šetření u každého klienta zvlášť a pátrat po dalších smlouvách v momentě uzavírání konkrétní pojistné smlouvy, pak Nejvyšší soud nesprávným neshledává. Odvolací soud se při řešení této právní otázky od dovolatelkou citované ani od další příslušné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Prohlášení pojištěného o pojistných smlouvách uzavřených u jiných pojišťoven je takové povahy, že se žalovaná při uzavření smlouvy mohla důvodně spolehnout na jeho pravdivost. Jde tu o poskytnutí jednoduché, zcela prosté informace, která jen stěží může být (a v souzené věci také nebyla) deformována omylem samotného jejího poskytovatele, jeho zanedbáním (jak tomu bylo ve věci R 55/2010) a jejíž podstatou není předpoklad, jenž se může ukázat nesprávným (jak tomu bylo ve věci rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, které je dostupné na http://www.nsoud.cz ). Se zřetelem na to nelze usoudit, že žalovaná nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že nevyvinula obvyklou péči), jestliže před uzavřením pojistné smlouvy o životním pojištění též neprověřovala, zda výslovné prohlášení o dalších pojištěních učiněné zájemcem o pojištění není nepravdivé.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu