32 Cdo 1201/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2014
Dotčené předpisy: § 497 obch. zák., § 5 předpisu č. 96/1993Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




32 Cdo 1201/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp. 222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60 19 28 52, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Krakovská 1392/7, proti žalovaným 1) K. P. , 2) T. T. , a 3) O. T. , o zaplacení částky 165.571,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Ostravě pod sp. zn. 20 C 92/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2012, č. j. 15 Co 505/2012-125, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2012, č. j. 15 Co 505/2012-125, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011, č. j. 20 C 92/2010-92, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou původně Okresnímu soudu Praha - východ se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení dluhu ve výši 165.571,77 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 2 086 739 6 52 uzavřené 25. srpna 2005 se žalovaným 2) jako dlužníkem a se žalovaným 1) jako spoludlužníkem (dále též jen smlouva o překlenovacím úvěru ). Žalovaná 3) je ručitelkou za závazek dlužníka ze smlouvy o překlenovacím úvěru na základě prohlášení ručitelky z téhož dne.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 20 C 92/2010-92, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) [výrok pod bodem I.] a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok pod bodem II.).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela se žalovaným 2) jako s dlužníkem a se žalovaným 1) jako spoludlužníkem smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 2 086 739 6 52 na částku 150.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Součástí smlouvy byly všeobecné úvěrové podmínky žalobkyně. Podle nich měla žalobkyně právo od smlouvy odstoupit a úvěr zesplatnit pro prodlení dlužníka se splácením úroků nebo splátek nebo v případě použití úvěru na jiný než dohodnutý účel. Žalobkyně poskytla žalovanému 2) úvěr podle jeho příkazu k výplatě z 25. srpna 2005. Žalovaná 3) převzala písemným prohlášením ručitelský závazek za dlužníka. Žalobkyně zaslala žalovaným 1) i 2) písemné odstoupení od smlouvy, které jim bylo doručeno 16. února 2006, v němž je zároveň vyzvala k okamžité úhradě dluhu. Následně dopisem z 22. srpna 2006 vyzvala k úhradě dluhu i žalovanou 3).
Odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, že smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření není upravena jen v ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), ale pro svá specifika stanoví její náležitosti také zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o stavebním spoření ). Předpokladem pro uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru je skutečnost, že mezi smluvními stranami této smlouvy byla uzavřena smlouva o stavebním spoření, jak vyplývá z ustanovení § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření. Překlenovací úvěr slouží k překlenutí doby, než účastník smlouvy o stavebním spoření naspoří onu cílovou částku určenou ve smlouvě o stavebním spoření. Smlouva o stavebním spoření a s ní související smlouva o překlenovacím úvěru jsou smlouvami individuálně určenými, pokud jde o osobu konkrétního dlužníka, jímž může být jen účastník stavebního spoření, přičemž jde-li o fyzickou osobu, které je státem poskytována státní podpora stavebního spoření, musí tato osoba splňovat zákonem stanovené podmínky. Práva a povinnosti dlužníka z těchto smluv nejsou, až na výjimky stanovené zákonem, např. v případě dědění, převoditelná na jinou osobu. V dané věci byla smlouva o stavebním spoření uzavřena pouze mezi žalobkyní a žalovaným 2) a pouze s ním jako s dlužníkem mohla žalobkyně podle ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření platně uzavřít smlouvu o překlenovacím úvěru. Nebyl-li žalovaný 1) účastníkem stavebního spoření, nemohl se stát dlužníkem a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) je smlouva o překlenovacím úvěru neplaná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák ). Z neplatného právního úkonu pak žalovanému 1) žádný závazek nevznikl a nemohl se tedy stát solidárně zavázaným se žalovaným 2); ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o překlenovacím úvěru zanikla jednostranným odstoupením věřitele ke dni 16. února 2006, neboť žalovaní po doručení odstoupení ani v průběhu řízení nevznesli námitku neplatnosti odstoupení pro důvody uvedené v odstoupení, a proto žalobu nelze označit za předčasnou. Důvodností a výší žalobkyní uplatněné pohledávky se však soud prvního stupně dosud nezabýval. Z toho důvodu odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I. podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a tvrdíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda účastníkem smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření může být kromě dlužníka i tzv. spoludlužník , který podle smlouvy nemá práva ani povinnosti ve vztahu k čerpání a poskytnutí úvěru a ve vztahu k věřiteli má jen práva a povinnosti související se splácením úvěru. Tato otázka je soudy nižších stupňů řešena rozdílně, když pouze v rámci působnosti Krajského soudu v Ostravě byla platnost smlouvy o úvěru ve vztahu ke spoludlužníkovi posouzena odlišně, a to i v insolvenčních řízeních, jejichž spisové značky uvádí, vedených proti osobám, které jsou spoludlužníky podle smluv o úvěru. Tvrdí, že eviduje několik desítek tisíc smluv o překlenovacích úvěrech, v nichž je obdobná situace, a její postavení vůči spoludlužníkům je tak značně nejisté.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem, že mimo účastníka stavebního spoření nemůže být účastníkem smlouvy o překlenovacím úvěru na straně dlužnické jiná osoba, a je-li účastníkem smlouvy, jde ve vztahu k ní o právní úkon neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. Gramatickým výkladem ustanovení § 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, ve znění ke dni uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru, dospívá k závěru, že úvěr musí být poskytnut pouze účastníkovi stavebního spoření, který byl ve smlouvě označen jako klient a dlužník a z textu smlouvy je zřejmé, že pouze klient má nárok na poskytnutí úvěru od stavební spořitelny a pouze klient je ve vztahu k čerpání úvěru zavázán určitými povinnostmi souvisejícími s čerpáním úvěru (článek IV. smlouvy o překlenovacím úvěru). Dalším dlužníkem, který však nemá oprávnění ani povinnosti ve vztahu k poskytnutí a čerpání úvěru, je tzv. spoludlužník , pro něhož ze smlouvy vyplývají jen práva a povinnosti související se splácením úvěru.
S ohledem na ustanovení § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, podle něhož je předpokladem pro poskytnutí úvěru zajištění návratnosti poskytnutých prostředků, je osoba v pozici spoludlužníka jedním z možných zajišťovacích institutů pro splnění podmínky návratnosti úvěru. Zdůrazňuje, že zákon o stavebním spoření ani jiný obecně závazný přepis nestanoví, že poskytnutý úvěr by musel splácet pouze účastník stavebního spoření, jemuž byl úvěr poskytnut, což považuje za logické, poněvadž kdyby tomu tak bylo, byly by eliminovány některé zajišťovací instituty upravené v občanském a obchodním zákoníku. Právní předpisy nestanoví taxativní výčet zajišťovacích prostředků pro naplnění podmínky finanční návratnosti poskytnutého úvěru. Institut spoludlužníka je tak možno považovat za způsob zajištění za předpokladu, že osoba označená za spoludlužníka projeví vůli být vedle příjemce úvěru zavázána podle dohodnutých pravidel úvěr splácet. Takový projev vůle není podle názoru dovolatelky v rozporu se zákonem ani účel zákona neobchází.
Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů přistupovaly k výkladu textu smlouvy formalisticky v rozporu s obecně uznávanou zásadou pacta sunt servanda a zásadou, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nezabývaly se projevem vůle spoludlužníka , který jednoznačně směřoval k tomu, že žalovaný 1) byl připraven splácet úvěr poskytnutý žalovanému 2). S odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu připomíná, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li oba výklady možné. Tím je naplněn i princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se při výkladu vůle spoludlužníka neřídily výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a nerespektovaly zásady pro výklad právních úkonů formulované v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu, na kterou konkrétně poukazuje, ale postupovaly formalisticky za použití nepřípustného zužujícího výkladu.
Dovolatelka rovněž namítá, že soudy nižších stupňů při výkladu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření postupovaly v rozporu se zásadami pro výklad právního předpisu. Za použití gramatického, logického a teleologického výkladu tohoto ustanovení lze dospět k závěru, že úvěr může být poskytnut pouze účastníkovi stavebního spoření, tzn. že účastníkem smlouvy musí být vždy účastník stavebního spoření a ze smlouvy musí vyplývat závazek věřitele poskytnout přímo účastníkovi stavebního spoření úvěr, dále že úvěr musí být poskytnut účelově na bytové potřeby a může být poskytnut pouze za podmínky zajištění návratnosti. Přitom konkrétní způsoby zajištění návratnosti prostředků nejsou v zákoně o stavebním spoření specifikovány a pravidelně je využíváno zajišťovacích institutů upravených v obchodním, popř. v občanském zákoníku, popř. institutů, které nejsou v zákoně přímo upravené, nicméně neodporují zákonu, ani jej neobchází, tj. i institut spoludlužníka .
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ve vztahu k spoludlužníkovi , jenž není účastníkem stavebního spoření, neboť odvolací soud řešil pro věc samu významnou právní otázku v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustanovení § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření vyplývá, že stavební spoření je účelové spoření spočívající v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o stavebním spoření účastníkem stavebního spoření (dále jen účastník ) může být fyzická nebo právnická osoba.
Podle ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen smlouva ), se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši (odstavec 1 věta první a druhá). Účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen úvěr ze stavebního spoření ) po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb. Financováním bytových potřeb účastníka se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých. Za osobu blízkou se pro účely tohoto zákona považuje příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o stavebním spoření v době uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Otázkou platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012 (vydaném po rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci), uveřejněném pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Z citovaného ustanovení vyplývá pouze to, že účastník stavebního spoření má právo na uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a na poskytnutí úvěru za podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření a obchodních podmínek stavební spořitelny. Uvedené ustanovení však neobsahuje příkaz stavební spořitelně uzavřít smlouvu pouze s účastníkem stavebního spoření ani zákaz uzavřít ji s další osobou, jež není účastníkem stavebního spoření. Uzavřela-li stavební spořitelna proto smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má na uzavření smlouvy podle zákona o stavebním spoření právo. Jestliže ji uzavřela současně s další osobou jako dalším dlužníkem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li smlouva náležitosti platného právního úkonu podle ustanovení § 497 obch. zák.
Smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení § 5 odst. 3 zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona o stavebním spoření - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření. V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru.
Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 4486/2007 (jde o rozhodnutí ze dne 18. února 2009), kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stavební spořitelny a které odvolací soud uvádí na podporu svého závěru, není přiléhavý, neboť z něho závěr dovozovaný odvolacím soudem nevyplývá. Příjemcem překlenovacího úvěru je vždy osoba, která uzavřela smlouvu o stavebním spoření. Je-li ve smlouvě o úvěru dohodnuto, že stavební spořitelna převede peněžní prostředky na účet dlužníka (účastníka stavebního spoření) nebo je vyplatí podle dispozic dlužníka, byl tak mezi stavební spořitelnou a dlužníky určen způsob plnění závazku stavební spořitelny poskytnout peněžní prostředky. Takové ujednání je běžné v situaci, kdy je smlouva o úvěru uzavřena se dvěma dlužníky. To ale neznamená, že smlouva o úvěru je vůči dalšímu dlužníkovi neplatná pro rozpor se zákonem o stavebním spoření, nebyl-li příjemcem úvěru.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) [včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu