32 Cdo 1201/2007
Datum rozhodnutí: 11.06.2008
Dotčené předpisy: § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb., § 18 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb., § 95 odst. 2 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 1201/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupená Mgr. T. M., advokátem proti žalované S. n., s. r. o., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 159/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 3 Cmo 168/2006-85, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 3 Cmo 168/2006-85, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 41 Cm 159/2004-65, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 41 Cm 159/2004-65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení konečného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen: "Rozhodčí soud") ze dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03 (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) domáhala u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR zaplacení částky 217,461.074,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody s odkazem na neplatně uzavřenou Mandátní smlouvu ze dne 11. 2. 2000 ve znění dodatků týkající se kompletní realizace převodů nemovitostí včetně souvisejících činností v rámci projektu výstavby a prodeje půdních bytových jednotek žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované). Soud prvního stupně zjistil, že na ústním jednání konaném dne 23. 6. 2004 provedl rozhodčí senát důkaz výslechem znalce k podanému znaleckému posudku a na tomto jednání rovněž na základě shodných stanovisek stran sporu prohlásil dokazování za skončené. Právní zástupci obou stran pak pověřili rozhodce ve smyslu § 27 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen: "ŘRS"), aby spor rozhodli na základě písemností bez nařízení dalšího ústního jednání. Žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) poté předložila závěrečný písemný návrh a změnu žaloby, kterou rozšířila původní návrh o částku 195,844.748,- Kč, přičemž rozhodčí soud usnesením změnu žaloby připustil a poskytl protistraně lhůtu do 2.7.2004 k podání závěrečného návrhu. V podání ze dne 23.6.2004 žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) namítla, že postup, kdy dojde ke změně (rozšíření) žaloby až po skončení dokazování, je zcela neobvyklý a v rozporu s duchem procesních předpisů, zároveň namítla, že pokud rozhodčí senát znovu neotevře dokazování, nelze nově uplatněné nároky považovat za dostatečně prokázané a že jí byla tímto postupem odepřena možnost se bránit navrhováním nových důkazů. Podle rozhodčího soudu nebylo nutné znovu otevírat dokazování ohledně změny žalobního návrhu, protože ve smyslu § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) výsledky dokazování mohou být podkladem pro rozhodnutí o změněném návrhu, rovněž s ohledem na skutečnost, že strany pověřili rozhodce, aby spor rozhodli na základě písemností bez nařízení dalšího ústního jednání. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu není důvodný, proto žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v odůvodnění pak odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která považoval za správná a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že rozhodci daný způsob změny žaloby důvodně posoudili jako odpovídající úpravě § 95 odst. 2 o. s. ř. a bylo rozhodné, že nešlo o uplatnění nároků z jiných právních titulů a vztahů, ale o zvýšení (co do vyčíslení) nároků již existujících, vyplývajících z okolností již v řízení - a to i znalecky - posuzovaných. Odvolací soud dále považoval za rozhodné, že žalobkyně měla možnost se vyjádřit ke změně žaloby a mohla navrhnout další důkazy a takové důkazy rozhodcům předložit, což podle odvolacího soudu učinila a jí nově předložené listiny rozhodci jako důkaz provedli, jak plyne z usnesení ze dne 16. 7. 2004. Po celý zbytek rozhodčího řízení pak platilo to, co si strany sjednaly, tedy pověření rozhodců, aby spor rozhodli na základě písemností, bez nařízení dalšího jednání. Odvolací soud se tedy neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "ZRŘ"), jelikož se strany shodně vzdaly práva na další ústní projednání věci a rozhodce pověřily rozhodnout podle listin a rozhodci podle toho pověření také dále jednali. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyl prokázán ani žalobkyní tvrzený důvod ve smyslu § 31 písm. g) ZRŘ, neboť nebylo zjištěno, že by byly dány důvody, pro něž lze v občanskoprávním řízení žádat obnovu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zároveň namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky, zda byla žalobkyni v rozhodčím řízení dána plná možnost k uplatnění jejích práv. Namítá, že byla hrubě porušena zásada rovného postavení stran ve smyslu § 18 ZRŘ, dále s poukazem na čl. 38 Listiny základních práv a svobod namítá, že pokud se nemohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, bylo jí odepřeno právo na spravedlivý proces. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje otázku přezkumné pravomoci soudu ve vztahu k zásadě rovnosti stran v rozhodčím řízení a povinnosti rozhodčího soudu dát stranám plnou možnost k uplatnění jejich práv. Dovolatelka dále uvádí, že žalovaná rozšířila původní žalobu o dalších 195,844.748,- Kč po prohlášení ústního projednávání sporu za skončené a byla jí poskytnuta lhůta 9 dní k podání závěrečného návrhu, ve kterém navrhla otevřít opětovně dokazování (doplněním znaleckého posudku), rozhodčí soud však vydal konečný rozhodčí nález, aniž by dokazování otevřel. Dovolatelka namítá, že část nároků byla rozhodčím soudem přiznána na základě nepodložených výpočtů žalované, resp. rozhodců, které neměly oporu ve znaleckém posudku ani jiném důkazním prostředku, proto tvrdí, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ, přičemž za projednání věci považuje nejen vyjádření k žalobě, ale též provádění dokazování k předneseným tvrzením a vyjadřování se k jednotlivým důkazům. Tímto byla podle dovolatelky porušena zásada rovnosti stran vyjádřená v § 18 ZRŘ a ustanovení § 5a ŘRS. Namítá dále, že podle § 27 odst. 1 ŘRS se strany mohou dohodnout, aby rozhodčí senát rozhodl spor bez ústního jednání pouze na základě písemností, podle ní je však nemyslitelné, aby taková dohoda předcházela rozšíření žaloby o nárok, který nebyl před rozhodčím soudem řádně projednán.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval nejprve přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Vzhledem ke skutečnosti, že právní otázka přezkumné pravomoci soudu ve vztahu k zásadě rovnosti stran v rozhodčím řízení a povinnosti rozhodčího soudu dát stranám plnou možnost k uplatnění jejich práv soudem prvního stupně i odvolacím soudem, jejíž řešení bylo dovoláním napadeno, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, shledal ji dovolací soud zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud tedy dovodil, že dovolání je přípustné.

Dovolání je i důvodné.

Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byl formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou, zda odvolací soud správně posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03, ve smyslu § 31 písm. e) a g) ve spojení s § 18 ZRŘ. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat, případně jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení, přičemž dospěl k závěru, že důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ dán byl.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že rozhodci v předmětném rozhodčím řízení způsob změny žaloby (rozšíření žaloby o dalších 195,844.748,- Kč) důvodně posoudili jako odpovídající úpravě § 95 odst. 2 o. s. ř. a bylo rozhodné, že nešlo o uplatnění nároků z jiných právních titulů a vztahů, ale o zvýšení (v jejich vyčíslení) nároků již existujících, vyplývajících z okolností již v řízení - a to i znalecky - posuzovaných. Odvolací soud dále považoval za rozhodné, že žalobkyně měla možnost se vyjádřit ke změně žaloby a mohla navrhnout další důkazy a takové důkazy rozhodcům předložit, což podle odvolacího soudu učinila a jí nově předložené listiny rozhodci jako důkaz provedli, jak plyne z usnesení ze dne 16. 7. 2004. Po celý zbytek rozhodčího řízení pak platilo to, co si strany sjednaly, tedy pověření rozhodců, aby spor rozhodli na základě písemností, bez nařízení dalšího jednání.

Nejvyšší soud zkoumal, zda v daném případě byla účastníkům rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to zejména z pohledu toho, zda byla účastníkům poskytnuta rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv ve smyslu ust. § 18 ZRŘ, za přiměřeného použití občanského soudního řádu. V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud zabýval vztahem ZRŘ a občanského soudního řádu, přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu přiměřeně vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřené vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se proto v projednávaném případě zaměřil především na otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení. Tyto požadavky či zásady je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod.

Obdobný závěr je zastáván i právní teorií, kde je za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např. Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž). Jestliže v daném případě byla žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) v případě rozšíření žaloby o dalších 195,844.748,- Kč po prohlášení ústního projednávání sporu za skončené, poskytnuta pouze možnost k podání závěrečného návrhu, pak nelze takovou možnost k uplatnění jejích práv považovat za dostatečnou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se strany sporu postupem podle § 27 ŘRS dohodly, aby rozhodčí senát rozhodl spor bez ústního jednání pouze na základě písemností. Takový postup znamená, že se strany zřekly pouze ústního jednání, to však nemůže znamenat, že by strany mohly omezit svá procesní práva ve smyslu nemožnosti navrhnout další důkazy, případně požadavky na jejich provedení, neboť opačný postup by byl porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V právní literatuře (srov. např. Prof. dr. Alexander J. Bělohlávek, Komentář: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, C. H. Beck 2004, 1. vydání, str. 241) je dále zastáván názor, že zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ z důvodu, že rozhodci neprovedli důkaz navržený stranami, bude možno zásadně jen tehdy, jestliže se tímto návrhem rozhodci odmítli zabývat nebo nedostatečně zabývali. Soud nemůže takový možný důkazní návrh hodnotit z pohledu možného vlivu na výsledek rozhodčího řízení (jako je tomu například v řízení o opravném prostředku). O to více je ovšem zapotřebí, aby se rozhodci jak v průběhu řízení, tak i v odůvodnění písemného vyhotovení nálezu vypořádali nejen se všemi navrženými důkazy v řízení provedenými, nýbrž i těmi, jejichž provedení nepřipustili, a to co do důvodů takového odmítnutí důkazních návrhů.

V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn. Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem rovnost zbraní . Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu ZRŘ. Pokud tedy v daném případě žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) po skončení dokazování, poté co se strany rozhodčího řízení dohodly na pokračování sporu na základě písemností, rozšířila žalobu o dalších 195,844.748,- Kč, přičemž žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) se mohla vyjádřit pouze v podobě závěrečného návrhu, je zřejmé, že účastníci rozhodčího řízení neměli stejnou možnost k uplatnění jejich práv v rozhodčím řízení. Dovolatelce lze přisvědčit v námitce, že za situace, kdy strana nemá k dispozici žádný opravný prostředek, měl rozhodčí soud poskytnout žalované (v řízení před soudem žalobkyni) všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky k ochraně jejích oprávněných zájmů a měl jí umožnit, aby se proti nárokům vzneseným až po skončení dokazování mohla dostatečným způsobem bránit, tak aby rovné postavení stran rozhodčího řízení nebylo dotčeno. Lze rovněž přisvědčit námitce dovolatelky, že rozhodčí senát závěrečný návrh žalobkyně ze dne 1. 7. 2004 za návrh na otevření dokazování považoval (což vyplývá i z jeho usnesení ze dne 16. 7. 2004), nicméně se s tímto návrhem vůbec nevypořádal, neboť dokazování nepřipustil, aniž by toto procesní rozhodnutí konkrétně zdůvodnil, uvedl pouze, že "podle názoru rozhodců není potřebné znovu otevírat dokazování ohledně změny žalobního návrhu, protože ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. výsledky dosavadního dokazování mohou být podkladem pro řízení a rozhodnutí o změněném návrhu". V bodu 1.51 rozhodčího nálezu č.j. Rsp 447/03 však rozhodčí senát uvedl, že žalovaná (v řízení před soudem žalobkyně) ve svém posledním vyjádření návrh na opětovné otevření dokazování nepodala a nenavrhla provedení konkrétních důkazů. Podle názoru rozhodců důkazy, které byly provedeny v tomto rozhodčím řízení, jsou dostatečné a umožňují rozhodcům rozhodnout o všech nárocích, které strany v tomto řízení uplatnily, tedy i nárocích souvisejících s rozšířením žaloby. Ze shora uvedeného pak vyplývá, že při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv, a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Okolnost, že změněný (rozšířený) nárok má podklad v dosavadním dokazování, může být důvodem pro připuštění změny (rozšíření) návrhu, nikoli důvodem pro to, že nemusí být projednán. Nelze se dovolávat toho, že účastníci souhlasili s rozhodnutím sporu na základě písemností, jestliže ke změně návrhu (žaloby) došlo až po tomto souhlasu. S dovolatelkou lze tedy souhlasit i v tom, že nárok představující rozšíření žaloby nebyl před rozhodčím soudem řádně projednán.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03, a to ve smyslu ust. § 31 písm. e) ZRŘ, jelikož v daném případě důvody pro zrušení dány byly.

Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne11. června 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu