32 Cdo 120/2014
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 153b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 153b odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 120/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27 22 19 71, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 80, proti žalovanému E. Ch. , zastoupenému JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Musorgského 1077/14, o zaplacení částky 190 497,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 185/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č. j. 17 Co 253/2013-92, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013, č. j. 17 Co 253/2013-92, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. února 2013, č. j. 7 C 185/2011-86, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 22. února 2013, č. j. 7 C 185/2011-86, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 5. září 2012, č. j. 7 C 185/2011-80 (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), maje za to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání odmítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka, která je obsažena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, má být posouzena jinak , avšak podle obsahu dovolací argumentace vymezuje přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není správné.
Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Z ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
Podle již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí soud při rozhodování o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by měl soud přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy žalovaný je skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech ze dne 10. března 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, a 20. června 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, zmiňovaných dovolatelem, dále ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, in www.usoud.cz . V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013).
Po žalovaném, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby nesl pro něj nepříznivý následek, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání zúčastnit se jednání. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. - musí představovat omluvitelný důvod ; příčina toho, proč žalovaný zmeškal první jednání ve věci, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti žalovaným zaviněné či jinak způsobené, lze-li je v dané situaci považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání jednání). Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první jednání ve věci, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k soudu (například zdravotní indispozici, zpoždění veřejného dopravního prostředku použitého k přepravě na jednání soudu nebo technickou závadu na osobním automobilu při cestě k soudu), tak i okolnost žalovaným případně zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat - zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka - za omluvitelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000, na které odkazuje dovolatel).
Ke zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. - na rozdíl od omluvy k prvnímu jednání podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1997 sp.zn. 2 Cdon 1027/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 1997) - nepostačuje, aby žalovaný omluvitelný důvod zmeškání prvního jednání jen tvrdil (tedy aby uvedl skutkové okolnosti zmeškání prvního jednání, které lze považovat za omluvitelné). Soud může vyhovět návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání jen tehdy, jestliže žalovaný takový důvod též prokáže, tedy prokáže-li, že jím tvrzené skutečnosti, pro které zmeškal první jednání a které jsou způsobilé jeho neúčast na jednání soudu omluvit, se mu skutečně přihodily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, a usnesení ze dne 3. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 44, na něž správně dovolatel odkazuje).
Se závěrem odvolacího soudu, že důvod, pro který žalovaný - podle jeho tvrzení - zmeškal jednání před soudem prvního stupně konané dne 5. září 2012, není omluvitelný, nelze souhlasit. Okolnosti zmeškání jednání žalovaným - zdržení jízdy osobním automobilem z místa bydliště vzdáleného od sídla soudu prvního stupně 350 km v důsledku dvou omezení průjezdnosti dálnice, z nichž jedno způsobil havarovaný nepojízdný kamion - lze nepochybně podřadit (budou-li prokázány) pod omluvitelné důvody ve smyslu ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud veden nesprávným právním názorem se pak nezabýval otázkou, zda žalovaným tvrzený důvod zmeškání jednání byl také prokázán (v dosavadním řízení v tomto směru nebyly provedeny žádné důkazy a žalovaný ani nebyl poučen, aby důkazy k prokázání svých tvrzení označil).
Jelikož posouzení předpokladů k vyhovění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu