32 Cdo 1191/2007
Datum rozhodnutí: 25.06.2008
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O., a. s., , zastoupené JUDr. H. H., advokátkou, proti žalované č. 1) M. p. o. k., s. r. o., a žalované č. 2) B.- E.., spol. s r. o., , o ochraně proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 2 Cm 128/2002, k dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2006, č.j. 4 Cmo 296/2005-208, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání nekalé soutěže podanou žalobou, v níž požadovala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zdržet se šíření údajů a informací o ekonomických poměrech žalobkyně a o poměrech týkajících se výrobku žalobkyně s komerčním názvem mechanizovaná výztuž M. , dále aby žalovaným byla uložena povinnost zaslat omluvné dopisy se specifikací adresátů, a aby žalobkyni bylo přiznáno oprávnění uveřejnit znění rozsudku v týdeníku H..

Dle žalobního tvrzení se obě žalované dopustily vůči žalobkyni jednání nekalé soutěže, které spočívá v bezdůvodném poškozování žalobkyně šířením nepravdivých a pravdu zkreslujících tvrzení převážně ve formě dopisů, které mají původ u žalovaných.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. června 2005, č.j. 2 Cm 128/2002 119, uložil oběma žalovaným povinnost zdržet se šíření informací o ekonomických poměrech žalobkyně, a to tvrzení o tom, že společnost žalobkyně má mnohomiliónové neuhrazené závazky a je v konkurzním stavu, že společnost žalobce dluží za licenční poplatky částku 76 mil. Kč a tvrzení o tom, že při odprodeji pohledávky žalobkyní společnosti K., s.r.o., došlo ke spáchání trestného činu a tvrzení o tom, že O. nakládá se svým majetkem v rozporu se zákonem a tvrzení, že mechanizované výztuže, vyráběné žalobkyní, označované jako MEOS, mají právní vady (výrok I.); uložil oběma žalovaným povinnost zaslat do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvné dopisy dle uvedeného textu uvedeným společnostem a osobám (výrok II. písm. a/ až d/); zamítl žalobu ve věci zaslání dopisů v žalobě uvedeném znění textu uvedeným osobám (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na uveřejnění znění tohoto rozsudku v týdeníku H. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).

Proti tomuto rozsudku podaly obě žalované včasné odvolání.

K odvolání obou žalovaných proti výroku II. a V. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. září 2006 č. j. 4 Cmo 296/2005-208 z r u š i l rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. písm. b/ a v této části řízení z a s t a v i l (I. výrok), p o t v r d i l rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v písm. a/ věta první a v písm. d/ (II. výrok) a ve zbývající napadené části, tj. ve výroku II. písm. a/ věta druhá a písm. c/, rozsudek soudu prvního stupně z r u š i l a v tomto rozsahu věc v r á t i l soudu prvního stupně k dalšímu řízení (III. výrok).

Dříve než odvolací soud o podaných odvoláních rozhodl, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to ohledně požadavku na zaslání dopisu p. ing. J. P., vedoucímu oddělení majetkových účastí Fondu národního majetku, neboť v mezidobí byl Fond národního majetku zrušen. Žalované s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasily. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. (písm.b/) a v této části řízení zastavil (viz I. výrok rozsudku odvolacího soudu).

Odvoláním napadený zůstal tedy výrok II. v písm. a/, c/ a d/ a navazující výrok V. o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení které předcházelo jeho vydání (podle § 206, § 212 a § 212a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř.). a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je zčásti důvodné.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc projednal, provedl rozsáhlé dokazování listinami, měl tedy pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu a z těchto zjištění učinil i odpovídající skutkové závěry. V tomto směru odkazuje odvolací soud na věcně správně odůvodnění rozsudku. Odvolací soud souhlasí i s právními závěry soudu prvního stupně, že jednání žalovaných ohrozilo dobrou pověst žalobkyně a že jím byl učiněn i zásah do práv žalobkyně jako soutěžitele v hospodářské soutěži, čímž se žalované dopustily jednání nekalé soutěže, a proto žalobkyni přísluší ochrana jak podle ustanovení § 19b odst. 2 občanského zákoníku, tak i podle § 53 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ). Odvolací soud podotkl, že žalované se neodvolaly proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud konstatoval, že neobstojí námitky žalovaných, že jimi šířené informace o právních vadách mechanizovaných výztuží M. jsou pravdivé, neboť žalobkyně vyrábí a prodává mechanizované výztuže M. na základě licenční smlouvy, jen pohledávka na zaplacení licenčních poplatků je mezi účastníky sporná, z čehož však nelze dovodit, že zboží má právní vady (ve smyslu ustanovení § 433 obch. zák.). Stejně tak nelze dovodit, že by se jednalo ze strany žalovaných o oprávněnou obranu, neboť k šíření informací o žalobkyni nebyly žalované okolnostmi donuceny, když dobrovolné nezaplacení sporné pohledávky, která byla uplatněna u příslušného soudu, za takovou okolnost považovat nelze. Odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. písm. a/ věta první a písm. d/ jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil (viz II. výrok rozsudku odvolacího soudu).

Jinak je tomu, podle názoru odvolacího soudu, pokud žalobkyně požadovala, aby žalované zaslaly společnosti O., a. s. omluvu za nepravdivá tvrzení o existenci neuhrazených závazků ve výši mnoha miliónů Kč, jakož o nepravdivém tvrzení o protizákonném rozprodeji majetku společnosti žalobkyně, a dále aby žalované zaslaly omluvy za to, že dopisem ze dne 19.3.2002 bezdůvodně a nepravdivě informovaly společnost O. H.+R., s.r.o. o tom, že žalobkyně porušuje platné právní normy a že nájmy v areálu podniku žalobkyně jsou právně zpochybnitelné, když soud prvního stupně k tomu, zda jsou či nejsou tyto informace pravdivé, neprovedl jediný důkaz. V tomto směru tedy odvolací soud shledává odvolání žalovaných důvodnými, proto ve výroku II. písm. a/ věta druhá a ve výroku II. písm. c/ rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (viz III. výrok rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud závěrem odůvodnění svého rozsudku prohlásil, že v novém projednání věci soud prvního stupně, za předpokladu, že žalobkyně setrvá na žalobě a nadále bude trvat na tom, že informace, které žalované o ní v uvedených dopisech šířily, jsou nepravdivé, provede důkaz Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 16.6.2005, který žalovaná č. 1 předložila v odvolacím řízení (§ 205a odst. 1 písm. f) o.s.ř.), popř. další důkazy, které žalobkyně či žalované k prokázání svých tvrzení ohledně pravdivosti či nepravdivosti žalovanými tvrzených informací uvedených ve zrušených částech rozsudku soudu prvního stupně již v řízení před soudem prvního stupně navrhovaly, případně navrhnou. Účastníkům je třeba připomenout, že podle § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení; soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Ve smyslu § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne soud prvního stupně též o nákladech odvolacího řízení. Proti I. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné.

Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalované v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť jsou přesvědčeny, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a uvádějíce jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Dovolání směřovalo proti II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolatelky uvádějí ve svém dovolání tři dovolací důvody:

1) K soudem uváděné skutečnosti (viz str. 14 rozsudku odvolacího soudu), že žalované podávaly informace o návrhu na konkurs žalobkyně, což svědčí o tom, že jejich jednání bylo vedené úmyslem přivodit žalobkyni újmu vyloučením žalobkyně z veřejných soutěží při zadávání veřejných zakázek. Samotné tyto informace však žalobkyni z veřejných soutěží nemohly vyloučit. Žalobkyni vyloučil sám zákon, neboť nesplňovala kvalifikační předpoklad (bylo zahájeno konkursní řízení, které nebylo pravomocně ukončeno) a v rozporu se zákonem vydávala nepravdivá čestná prohlášení o splnění kvalifikačních předpokladů. Žalované tak byly k podávání pravdivých informací donuceny okolnostmi.

2) K soudem uváděné skutečnosti (viz str. 14 - 15 rozsudku odvolacího soudu), že zlehčováním je i uvádění pravdivých údajů, pokud jsou způsobilé přivodit soutěžiteli újmu, ale o naplnění skutkové podstaty zlehčování ve smyslu § 50 odst. 2 obch. zák. však nemůže jít, pokud byl soutěžitel k takovému jednání donucen okolnostmi. Žalované uvádějí, že v jejich případě jde právě o určité okolnosti (žalobkyně porušovala povinnost danou zákonem, jednala v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek), které je donutily jednat.

3) K soudem uváděné skutečnosti (viz str. 15 rozsudku odvolacího soudu), že výrobky vyráběné žalobkyní podle licenční smlouvy neměly právní vady ve smyslu § 433 obch. zák. přesto, že žalobkyně tuto smlouvu neplnila a licenční poplatky neplatila. Žalované očekávají v tomto smyslu rozhodnutí dovolacího soudu jako rozhodnutí zásadního významu z hlediska obecného dopadu na obdobné případy, jakož i rozhodující pro právní posouzení věci samé.

Podle dovolatelek řízení bylo postiženo výše uvedenými vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolatelky navrhují, aby dovolací soud podle § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 243b o.s.ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v II. výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vyjádření žalobkyně k dovolání nebylo podáno.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě viz II. výrok rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit, neboť není v bezprostředním důsledku řešení otázky procesně právní povahy.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelky napadly, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnily.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelek, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledává.

Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelky zpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem. Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, se podává, že oběma soudy bylo konstatováno, že jednáním obou žalovaných došlo k nekalé soutěži. V projednávané věci dovolatelky vytýkaly soudu nesprávnost posouzení jejich jednání, tj. podávání informací o návrhu na konkurs žalobkyně, jako jednání nekalé soutěže Dle názoru odvolacího soudu toto jejich jednání bylo vedené úmyslem přivodit žalobkyni újmu jejím vyloučením z veřejných soutěží při zadávání veřejných zakázek. Dovolatelky jsou naopak přesvědčeny, že pokud žalobkyně předtím jednala v rozporu se zákonem, ke svému jednání byly donuceny okolnostmi, proto v něm nelze spatřovat delikt nekalé soutěže. Rozhodnutí odvolacího soudu, že vytýkané jednání žalovaných splňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže (podle § 44 odst. 1 obch. zák.) a že jím žalované zasáhly do práv žalobkyně, a dále že výrobky vyráběné žalobkyní podle licenční smlouvy neměly právní vady ve smyslu § 433 obch. zák. přesto, že žalobkyně tuto smlouvu neplnila a licenční poplatky neplatila, má podle názoru dovolatelek po právní stránce zásadní význam, čímž směřovaly na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že vyhověl-li odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) žalobě, v rozporu s hmotným právem nepostupoval.

Dovolatelky dále přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.

Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelky, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť tvrzená vada není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní.

Lze tak uzavřít, že dovolání obou žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 § 146 odst., o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu