32 Cdo 118/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2007
Dotčené předpisy:





32 Cdo 118/2007


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalované T. O. C. R., a.s., (dříve Č. T., a. s.), zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 677 565 ,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 21 Cm 77/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Cmo 202/2005-62, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 883 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Původní žalobce JUDr. D. G. se domáhal na žalované zaplacení částky 677 565,- Kč. Dne 25. 1. 2005 podal původní žalobce návrh na vstup shora uvedeného žalobce D. H. do řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 2004 uzavřené mezi ním a p. H.. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 1. 2005, č. j. 21 Cm 77/2003-25, vstup nového žalobce do řízení připustil


Městský soud v P. rozsudkem ze dne 5. května 2005, č. j. 21 Cm 77/2003-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 677 565 Kč s 6,7% úroky z prodlení od 26.10.2000 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že dne 13.10.1999 byla mezi žalovanou a společností S. s.r.o. uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo provedení telekomunikační liniové stavby a smluvní cena činila 645.300,- Kč. Následně po provedení a předání díla (dle zápisu o převzetí díla ze dne 6.9.2000) vyúčtoval S. s.r.o. žalované fakturou č. FO-000013/00 cenu díla částkou 677.565,- Kč (včetně DPH). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000 uzavřené mezi postupníkem D. G. a postupitelem S. s.r.o. byla předmětná pohledávka postoupena za shora uvedenou cenu, přičemž jménem společnosti S. s.r.o. tuto smlouvu uzavíral a podepsal jednatel M. P. Dopisem dalšího jednatele Z. V. ze dne 26.9.2000 určeného postupníkovi D. G. tento další jednatel souhlasil s postoupením dané pohledávky a smlouvu o postoupení pohledávky (kterou mu p. G. zaslal) vlastnoručně podepsal. Jak je zřejmé z porovnání obou podpisů (jak na smlouvě, tak na dopisu), jde o podpisy totožné. Druhý jednatel v písemnosti sdělil, že souhlasí s tím (resp. zmocnil jednatele P.), aby postoupení pohledávky žalované oznámil. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000 bylo vůči žalované učiněno dne 25.10.2000 jednatelem M. P., jehož podpis byl ověřen notářem. Soud prvního stupně měl z úplného výpisu z obchodního rejstříku za prokázané, že v té době měli jménem společnosti S. s.r.o. jednat dva shora uvedení jednatelé, a to vždy společně. Z výpisu z účtu žalované bylo prokázáno, že dlužná částka byla žalovanou uhrazena společnosti S. s.r.o. ve dvou částkách dne 22.1.2002 a 22.2.2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastní postupní smlouva byla uzavřena platně. Jménem společnosti S. s.r.o. jednal statutární orgán složený ze dvou shora označených jednatelů, kteří jednali společně. To, že na smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000 nebylo uvedeno jméno a podpis druhého jednatele společnosti Z. V., postupitel zhojil dodatečně tím, že tento druhý jednatel udělil s uzavřením smlouvy písemný souhlas původnímu žalobci a smlouvu o postoupení pohledávky i vlastnoručně podepsal. Smlouva tedy byla podle požadavku zákona uzavřena písemně a byla schválena a podepsána oběma jednateli společnosti S. s.r.o., kteří společně v té době za společnost jednali. To, že jednatelé jednají za společnost společně neznamená, že jednotlivé právní úkony za společnost musí činit oba najednou, nýbrž to, že o právních úkonech musí být oba informováni a musí je oba schválit resp. učinit (toto však nemusí spadat pod stejný okamžik). Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000 byla proto platně uzavřena a na postupníka JUDr. G. přešla předmětná pohledávka včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených. Co se týká další námitky žalovaného, že oznámení o postoupení pohledávky není platným právním úkonem, neboť bylo učiněno jen jedním jednatelem, není dle názoru soudu prvního stupně námitkou oprávněnou. Ustanovení. § 13 obchodního zákoníku stanoví, kdo jedná za podnikatele resp. za právnickou osobu a jak je podnikatel tímto jednáním vázán. Jednáním podnikatele se rozumí jednak jednání právní a jednak další jednání. Za právní jednání je pak nutno považovat projevení vytvořené vůle vůči třetí osobě s cílem způsobit vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Jde tedy o právní úkony dle ust. § 34 občanského zákoníku. Ve smyslu tohoto ustanovení a ust. § 524 odst. 1 občanského zákoníku je právním jednáním resp. bylo právním jednáním uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000, neboť šlo o právní úkon společnosti S. s.r.o. (učiněný jeho statutárním orgánem), od kterého se odvíjela změna tohoto právního vztahu, a to v osobě věřitele. Z tohoto důvodu tento právní úkon musel být perfektní, aby mohl být považován za platný, tj. učiněn písemnou formou a osobou oprávněnou (viz shora). Pokud jde o oznámení postoupení pohledávky, nejde o právní úkon jako takový, neboť od tohoto úkonu se neodvíjí žádný vznik, změna nebo zánik právních povinností, jde pouze o oznámení určitého stavu, který již byl na základě jiného právního úkonu učiněn. Vzhledem ke shora uvedenému, oznámení pohledávky mohl tak učinit pouze jeden z jednatelů společnosti S. s.r.o., neboť nešlo o právní úkon zavazující společnost. Dle ust. § 526 odst. 1 občanského zákoníku by se žalovaná zprostila plnění závazku žalobci, pokud by plnila (tak jak učinila) postupiteli (S.) předtím, než mu bylo oznámeno postoupení pohledávky. Jelikož však žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by plnila před oznámením o postoupení pohledávky (oznámeno 2000, plněno 2002), její povinnost vůči žalobci stále trvá. Je tak na odpovědnosti žalované a jde k její tíži, že neplnila postupníkovi (původnímu žalobci JUDr. G.), i když postupitel splnil všechny zákonem stanovené požadavky a bez zbytečného odkladu žalované postoupení pohledávky oznámil. Soud prvního stupně proto uznal žalovanou povinnou zaplatit žalovanou částku, neboť jde o stále trvající závazek žalované vůči žalobci.


Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Cmo 202/2005-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud dovodil, že. za situace, kdy se žalovaná brání tím, že smlouva o postoupení pohledávek z 29.9.2000 nebyla platně uzavřena, notifikační úkon z téhož dne je rovněž neplatný a že svůj dluh spočívající v zaplacení vymáhané částky Kč 677.565,- zaplatila dne 22.1.2001 původnímu věřiteli společnosti S. s.r.o., je klíčovou otázkou pro závěr o existenci dluhu žalované, zda došlo k platnému oznámení o postoupení pohledávky dopisem společnosti S. s.r.o. z 29.9.2000. Podle výpisu z obchodního rejstříku platného v rozhodném období jednali za společnost S. s.r.o. ve všech věcech dva jednatelé, a to vždy společně. Oznámení o postoupení pohledávky z 29.9.2000 podepsal za společnost S. s.r.o. pouze jeden její jednatel, který dle zápisu v obchodním rejstříku nebyl oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze spolu s dalším jednatelem. Jestliže tedy učinil projev vůle směřující k oznámení postoupení pohledávky sám, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. Právní úkon, (kterým oznámení o postoupení pohledávky nepochybně je), tedy neměl všechny potřebné náležitosti dle ust. § 35 odst. 1 obč. zák., a proto nebyl učiněn platně. Proto se žalovaná jako dlužník zprostila závazku zaplatit vymáhanou částku plněním postupiteli (společnosti S. s.r.o.) ve smyslu ust. § 526 odst. 1 obč. zák.


Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel se neztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a nesouhlasí s jeho argumentací ohledně neplatnosti oznámení o postoupení pohledávky, které jménem společnosti S., s. r. o. učinil její jeden jednatel. V projednávaném případě není podle dovolatele sporu o tom, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2000 je platným právním úkonem, protože byla podepsána dvěma jednateli společnosti S., s. r. o., i když se podpisy nenacházely na jedné listině. Dále tvrdí dovolatel, že oznámení o postoupení pohledávky je možno považovat za platný právní úkon, neboť pro toto oznámení není právní úpravou předepsána žádná forma a podpis jen jednoho jednatele společnosti na oznámení byl odůvodněn nepřítomností jednatele druhého, který však prvého jednatele k podpisu oznámení zmocnil. Jednatel M. P. tedy podepisoval oznámení o postoupení pohledávky s vědomím a souhlasem druhého jednatele a jako jeho zmocněnec. Dovolatel argumentuje absurdností situace, která by vznikla, pokud bychom při ústním oznamování požadovali, aby tak činili oba jednatelé současně. Upozorňuje též na skutečnost, že žalovaná uplatnila námitku neplatnosti notifikace až v odporu proti platebnímu rozkazu, když před tím vyzývala společnost S., s. r. o., aby spornou částku převedla na postupníka D. G., který byl v dobré víře, že spornou pohledávku postoupením nabyl. Argumentuje rovněž, že způsob jednání společnosti S., s. r. o., kdy jejím jménem museli jednat současně dva jednatelé, byl v obchodním rejstříku zapsán jen necelé dva roky, a poté byl společností zrušen. Výklad odvolacího soudu považuje v tomto kontextu za neodůvodněně rigidní a formální. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v P. a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


K dovolání podala vyjádření žalovaná. Argumentovala, že právní zásada neformálnosti nemůže být vykládána jako možnost odchylovat se zcela libovolně od právní úpravy. Jestliže existuje určitá úprava jednání jménem podnikatele a společnost S., s. r. o. v rámci této úpravy určila, že ji navenek může zavazovat jen společné jednání dvou jednatelů, potom museli všechny právní úkony činit dva jednatelé a je zcela nerozhodné, z jakých důvodů se tak nestalo. Žalovaná tím nezpochybňuje názor dovolatele, že pro oznámení o postoupení pohledávky není předepsána žádná forma, jen upozorňuje na to, že podnikatel obchodní společnost musí respektovat vlastní projev vůle, kterým stanovil a nechal do obchodního rejstříku zapsat určitý způsob jednání svých jednatelů ve vnějších vztazích. Podle žalované je právně bezvýznamné, kdy uplatnila svou procesní obranu. Oznámení o postoupení pohledávky považuje za právní úkon, který musí jménem obchodní společnosti činit její statutární orgán způsobem zapsaným v obchodním rejstříku. Žalovaná s ohledem na toto svoje stanovisko navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř.


Pokud jde o důvodnost dovolání, je nutno, aby dovolací soud přezkoumal, zda dovolací tvrzení dovolatele naplňují po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Námitky žalobce uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda bylo oznámení o postoupení pohledávky postupitelem (S., s. r. o.) vůči dlužníku učiněno platně.


Postoupení pohledávky se řídí úpravou občanského zákoníku (ust. § 524 530) a jde o změnu závazku v jeho subjektech. Není rozhodné, zda subjekty této změny jsou podnikatelé nebo jiné osoby, obchodní zákoník nemá speciální úpravu a výše citovaná ustanovení občanského zákoníku jsou aplikovatelná i na vztahy mezi podnikateli.


V projednávaném případě je primárním problémem otázka, jakou právní povahu má oznámení o postupu pohledávky. V nauce (např.viz M. Škárová v Komentáři k občanskému zákoníku vydanému v r. 2006 nakladatelstvím Beck, str. 941) se toto oznámení považuje za jednostranný právní úkon adresovaný dlužníkovi, pro který sice nejsou předepsány žádné zvláštní náležitosti, který však musí vyhovovat obecným požadavkům kladeným na právní úkony. Podpůrným argumentem pro uvedené chápání právní povahy oznámení postupu pohledávky je úprava právního úkonu v ust. § 34 obč. zák. Musí jít o projev vůle zaměřený ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Výčet právních následků zmíněného projevu vůle je demonstrativní (zejména vznik, změna nebo zánik práv a povinností), může jít též o jiné právní následky, podstatná je skutečnost, že se zmíněným projevem vůle zasahuje do právních poměrů zúčastněných subjektů. Pokud jde o oznámení postupu pohledávky, nemůže být o tom, že se mění právní poměry zúčastněných subjektů, pochybností dokud není postoupení pohledávky oznámeno (nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže toto však nebyl posuzovaný případ), zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Znamená to tedy, že teprve oznámením se postoupení pohledávky stává účinným ve vztahu ke dlužníkovi a zavazuje ho plnit novému věřiteli. Dochází tak ke změně právního postavení dlužníka, jeho povinnost splnit závazek směřuje k subjektu odlišnému od původního věřitele. Pokud by dlužník přes řádné oznámení plnil původnímu věřiteli, jednalo by se o plnění bez právního důvodu a závazek dlužníka k plnění by nezanikl. Je tedy zřejmé, že oznámení postupu pohledávky má pro postavení dlužníka značný význam a musí být učiněno tak, aby jej nezatížilo pochybnostmi o osobě oprávněné plnění přijmout. Závěr o charakteru oznámení postoupení pohledávky jako právního úkonu byl vysloven již dříve v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 842/2003, kde Nejvyšší soud zkoumá požadavky na oznámení postupu a vyslovuje závěr, že pro postoupení pohledávky platí obecné požadavky kladené na právní úkony.


Je-li zřejmé, že oznámení postupu pohledávky je právním úkonem, má posuzovaná věc dále dvě roviny: je nutno zabývat se otázkou, zda právní úprava stanoví pro oznámení nějaké formální požadavky, a dále je nutno zkoumat, zda byl právní úkon učiněn ze strany postupitele řádně, zejména zda jej tento úkon může zavazovat. Dovolatel zcela správně poukazuje na to, že oznámení o postoupení pohledávky je možno učinit i zcela neformálně, neboť na rozdíl od postupní smlouvy pro ně občanský zákoník nepředepisuje žádné formální náležitosti. To však neznamená, že oznámení postoupení pohledávky může vůči dlužníkovi učinit kdokoli. I pro tento jednostranný právní úkon platí pravidla o jednání právnických osob, v našem případě jednání podnikatele, obchodní společnosti, která byla postupitelem. Způsob jednání podnikatelů ve vztahu ke třetím osobám upravuje obchodní zákoník jednak ve svých obecných ustanovením (§ 13 16), jednak v ustanoveních o jednotlivých obchodních společnostech, kde určuje, kdo je v dané společnosti statutárním orgánem. Podpůrná úprava vyplývá pro statutární orgány z ust. § 20 odst. 1 obč. zák. (neomezenost a neomezitelnost jednatelského oprávnění statutárního orgánu). Pro třetí osoby je dále důležitá úprava rejstříkových zápisů, neboť jen ze zápisu v obchodním rejstříku mohou zjistit, jak jsou navenek zavazovány právnické osoby, jejichž statutární orgán má více osob.


V dané věci bylo zjištěno, že postupitel měl jako společnost s ručením omezeným více jednatelů, pro které platilo, že jej může zavázat jen společné jednání dvou z nich. Tato skutečnost byla též v rozhodném období řádně zapsána do obchodního rejstříku. Jestliže tedy oznámení postupu pohledávky učinil vůči dlužníkovi jen jeden jednatel, nejednalo se o řádné jednání postupitele ve vnějších vztazích, toto jednání jej nemohlo zavázat a nemohlo ani způsobit účinky postoupení závazku. Dlužník tedy zcela správně splnil dluh původnímu věřiteli a jeho závazek tak zanikl. I v tomto případě se otázkou jednání jménem obchodní společnosti zabývala judikatura Nejvyššího soudu. Pokud vycházíme ze závěru, že oznámení postupu pohledávky je právní úkon, potom platí plně závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 198/2002, podle něhož je závazné jen takové jednání obchodní společnosti, které je učiněno způsobem zapsaným v obchodním rejstříku.


Jen pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že případné zmocnění, které k oznámení postupu pohledávky učinil vůči druhému jednateli jednatel Milan Polhoš, není právně relevantní. Závazek k výkonu funkce jednatele je závazkem osobní povahy (§ 66 odst. 2 obch. zák.), není jako takový přenosný na jiné osoby. Navíc by se připuštěním možnosti zmocnění zcela setřel význam úpravy jednání pomocí současného jednání dvou jednatelů. Tento způsob jednání volí obchodní společnosti právě proto, aby zamezily rizikům vyplývající z podpůrné zákonné úpravy, podle níž je oprávněn jednat ve všech věcech společnosti každý z jednatelů samostatně (§ 133 odst. 1 obch. zák.).


Ostatní argumenty dovolatele v dovolání (nepřítomnost druhého z jednatelů, uplatnění námitek žalovanou až v odporu proti platebnímu rozkazu, námitka, že způsob jednání, který požadoval účast dvou jednatelů, byl v obchodním rejstříku zapsán jen krátce), jsou právně irelevantní a nemají pro posuzování důvodnosti dovolání význam. Nejvyšší soud se jimi proto podrobněji nezabýval.


Nejvyšší soud dospěl proto v dovolacím řízení k závěru, že právní názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání žalovaného není důvodné. Nejvyšší soud je proto ve smyslu ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobce zamítnuto, žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 20.835 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996Sb.) a po připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 3 973 Kč ( srov. § 137 odst. 3 o. s. ř.ve znění účinném od 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 zákopna č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 24 883 Kč.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 27. listopadu 2007


JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu