32 Cdo 1178/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2009
Dotčené předpisy: § 497 předpisu č. 513/1991Sb., § 303 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 1178/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně A. E.L., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. J.T., advokátem, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 413/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 19 Co 383/2006-250, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 26 C 413/2004-110, Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení a částku 760.900,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností E. a. s. v likvidaci, a společností M., spol. s r.o. (dále jen dlužník ), byla uzavřena 24. května 1995 smlouva o úvěru č. 01957/0033 ve znění dodatku č. 1/98 z 25. června 1998 (dále jen smlouva o úvěru ) podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč. Splnění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno ručitelským prohlášením žalovaného z 24. května 1995 (dále jen ručitelské prohlášení ). Písemným prohlášením z 23. listopadu 1995 dlužník jednající žalovaným jako jednatelem uznal závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 48,519.001,93 Kč dlužných splátek úvěru a 2,836.406,55 Kč dlužných úroků. Následně byl závazek ze smlouvy o úvěru dlužníkem uznán v prohlášení z 30. října 1997. Dlužník úvěr nesplácel a s účinky ke dni 12. října 1999 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Částka 1,000.000,- Kč představuje část dlužných splátek úvěru, částka 760.900,- Kč je částí dlužných úroků.

Žalovaný navrhl zpracování znaleckého posudku k posouzení pravosti jeho podpisu na ručitelském prohlášení. Přestože mu opakovaně byla uložena povinnost poskytnout znalci potřebnou součinnost předložením srovnávacího materiálu, neučinil tak a ani nesdělil případné objektivní překážky, čímž porušil soudem uloženou procesní povinnost podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Zdůraznil, že účastníku nepřísluší podmiňovat poskytnutí znalcem vyžádaného srovnávacího materiálu vlastní představou podkladů, z nichž by měl znalec při vypracování posudku vycházet. Navrhl-li žalovaný zpracování znaleckého posudku, ale součinnost znalci neposkytl, jde o účelové jednání, a proto byl opakovaný návrh žalovaného na zpracování znaleckého posudku zamítnut.

Závěr o tom, že žalovaný podepsal ručitelské prohlášení, soud prvního stupně učinil na základě zjištění, že v textu smlouvy o úvěru je uvedeno zajištění ručitelským prohlášením z téhož dne, kdy byla smlouva o úvěru podepsána, přičemž podepsání této smlouvy žalovaný nezpochybnil. V ručitelském prohlášení je uvedeno evidenční číslo občanského průkazu, jímž byla ověřena totožnost osoby podepisující listinu, a podle sdělení příslušného orgánu státní správy, šlo o občanský průkaz žalovaného. Z laického porovnání podpisů žalovaného na smlouvě o úvěru a na ručitelském prohlášení dovodil, že podpisy se shodují.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému vznikl na základě ručitelského prohlášení ručitelský závazek podle ustanovení § 303 obch. zák., a nárok je důvodný, neboť dlužník závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil, přestože závazek opakovaně uznal.

Městský soud v Praze poté, kdy usnesením ze dne 8. září 2006, č. j. 19 Co 383/2006-240, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně E., a. s. v likvidaci, vstoupila společnost A. E. L. na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 19. června 2006, rozhodl o odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. K námitkám žalovaného k hodnocení důkazů soudem prvního stupně uvedl, že skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, mají oporu v provedeném dokazování a výsledek hodnocení důkazů odpovídá postupu podle ustanovení § 132 o. s. ř. Podpis žalovaného na ručitelském prohlášení byl soudem prvního stupně ztotožněn a správnost tohoto závěru je podpořena tím, že k podpisu bylo připojeno číslo tehdy platného občanského průkazu žalovaného a podpis svědka přítomného při podepsání listiny. Bylo proto na žalovaném, aby nejen prokázal tvrzené zfalšování podpisu, ale vyvrátil i další ztotožňující údaje, tj. prokázal tvrzení, že E., a. s. zneužila informací o čísle občanského průkazu. K tomuto tvrzení žalovaný žádné důkazy nenavrhl. Výpověď svědka Ing. R. B. rovněž neprokazuje tvrzení žalovaného, že ručitelský závazek nepodepsal, neboť si na nic podstatného nepamatoval, což s ohledem na časový odstup je věrohodné. Závěr, že žalovaný neprokázal tvrzení o zfalšování podpisu grafologickým posudkem - pokračoval odvolací soud - není jediným závěrem, na kterém stojí hodnocení důkazů. Přitom zpracování posudku žalovaný zmařil svou nečinností, když se znalcem nespolupracoval a na výzvy o zaslání srovnávacího materiálu nereagoval. Navíc zpracování grafologického znaleckého posudku odvolací soud považoval, s ohledem na tvrzení žalovaného o své dyslexii a dysgrafii, za důkaz nadbytečný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - vytýká, že při hodnocení důkazů nepostupoval podle ustanovení § 132 o. s. ř., neboť hodnocení svědecké výpovědi Ing. B. ve vztahu k listinným důkazům trpí vnitřními rozpory. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že ručitelské prohlášení bylo podepsáno žalovaným, když svědek svým podpisem v listině stvrdil podepsání listiny žalovaným, přestože v rozsudku konstatuje, že svědek nebyl schopen uvést, zda osoba podepisující ručitelské prohlášení tak učinila v jeho přítomnosti. Toto pochybení odvolací soud nenapravil a tu část výpovědi svědka, ve které pochybuje o totožnosti osoby podepisující ručitelské prohlášení , pokládá za irelevantní s ohledem na značný časový odstup.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že grafologický posudek je nadbytečný, když rozhodné skutečnosti byly prokázány dalšími důkazy. Polemizuje se závěrem, podle něhož totožnost žalovaného jako osoby podepisující ručitelské prohlášení byla zjištěna i uvedením čísla jeho občanského průkazu v listině s tím, že číslo občanského průkazu bylo známo širokému okruhu osob, protože uzavíral značné množství smluv o úvěru za dlužníka u předchůdkyně žalobkyně. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodné skutečnosti nebyly dostatečně prokázány.

Dále dovolatel namítá, že nebylo v jeho možnostech předložit znalci dokumenty z roku 1995 jako srovnávací materiál, neboť je nemá k dispozici. Má za to, že znalec měl i jiné možnosti, jak získat srovnávací materiál, např. z archivu písemností dlužníka, jímž nyní disponuje správce konkursní podstaty, nebo z trestního spisu v řízení vedeném v té době proti žalovanému. Znalec má nepochybně povinnost vyvinout potřebnou aktivitu, což se nestalo. V té souvislosti poukazuje na ustanovení § 8 a § 14 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda účastník řízení nesmí soudnímu znalci navrhovat předložení jiných srovnávacích materiálů za předpokladu, že materiál požadovaný znalcem objektivně není k dispozici. S odkazem na názor Ústavního soudu publikovaný ve Sb. ÚS sv. 4 č. 19 s. 345 (jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95) má za to, že odpověď na tuto otázku může přinést novou judikaturu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z niž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. k tomu shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navrženého důkazu - znaleckého posudku, jenž měl sloužit ke zpochybnění pravosti podpisu dovolatele na ručitelském prohlášení, a výhrady, jimiž je namítáno nesprávné hodnocení provedených důkazů.

Zpochybňuje-li dovolatel závěry soudů nižších stupňů ohledně převzetí ručení (tím, že napadá jejich skutkový závěr, podle kterého ručitelské prohlášení podepsal), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.

Otázka, zda účastník řízení nesmí znalci navrhnout předložení jiných srovnávacích materiálů, není-li srovnávací materiál požadovaný znalcem objektivně k dispozici, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože takový závěr odvolací soud neučinil, řešením této otázky se nezabýval a své rozhodnutí na ní nezaložil. Založil je na tom, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák., když podepsání ručitelského prohlášení žalovaným bylo prokázáno provedenými důkazy, a důkaz znaleckým posudkem považoval za nadbytečný.

Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. srpna 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, není v dané věci přiléhavý, neboť formuluje závěr, podle něhož posouzení zásadního významu právní stránky případu v režimu dovolání přípustného podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v rozhodném znění) je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 (dále jen vyhláška ), která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč a celkem činí 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. ledna 2009

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu