32 Cdo 1164/2013
Datum rozhodnutí: 08.07.2014
Dotčené předpisy: § 458 odst. 1 obč. zák.



32 Cdo 1164/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Janou Jasnou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431/2, proti žalovanému S. U. zastoupenému JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o zaplacení 819 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 4/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 252/2012-361, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 252/2012-361, v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2012, č. j. 43 Cm 4/2007-300, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 779 622 Kč s příslušenstvím a v obou výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2012, č. j. 43 Cm 4/2007-300, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 779 622 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu částky 39 538 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), změnil ho v obou výrocích o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků ani stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok IV.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení ceny provedeného díla, úplně a přesně, přičemž závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu nedoznal změn ani v odvolacím řízení po opakování dokazování návrhem smlouvy o dílo a dalšími důkazy popsanými v odůvodnění rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že žalobce zemní práce, spočívající v revitalizaci rybníka žalovaného v roce 2004, prováděl, přičemž k jejich předání žalovanému došlo předávacím protokolem dne 30. listopadu 2004.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že mezi účastníky k uzavření tvrzené smlouvy o dílo nedošlo. Pokud tedy soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky posuzoval a plnění poskytnuté žalobcem žalovanému bez právního důvodu vypořádal podle zásad bezdůvodného obohacení zakotvených v § 451 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. dále též jen obč. zák. ), je toto jeho právní posouzení co do základu správné. Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatele (žalovaného) o nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť tvrzení účastníků a důkazy provedené v řízení soudu umožňovaly věc po právní stránce posoudit, jinak než žalobce právně kvalifikoval svůj žalobní nárok, a právní posouzení věci dle uvedených právních norem bylo pro účastníky seznatelné i z jednotlivých procesních úkonů soudu. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně rovněž správně, rozhodl-li o poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák., neboť s ohledem na povahu prací prováděných žalobcem při revitalizaci a stavbě rybníka nelze uvažovat o jejich vydání in natura. Zcela namístě bylo i provedení důkazu znaleckým posudkem, neboť pro určení výše bezdůvodného obohacení je v daném případě třeba odborných znalostí. S námitkou odvolatele o chybném metodickém postupu znalce s tím, že za bezdůvodné obohacení je nutné považovat rozdíl mezi hodnotou rybníka před a po rekultivaci, se odvolací soud neztotožnil, neboť takový názor podle jeho mínění neodpovídá stávajícímu znění § 458 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Dikci této právní normy podle názoru odvolacího soudu odpovídá ocenění hodnoty zemních (rekultivačních) prací provedených žalobcem a převzatých žalovaným.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených prací na náhonu a odpadu rybníka, které žalovaný popíral s tím, že je provedl sám nebo prostřednictvím svých kooperantů. Vycházeje ze znaleckého posudku, v němž znalec ohodnotil provedení těchto prací částkou 39 538 Kč, posoudil část nároku žalobce na zaplacení této částky jako nedůvodnou. Proto v tomto rozsahu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním. Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci soudy obou stupňů. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v otázce zjištění a výše bezdůvodného obohacení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V úvodu dovolání dovolatel popisuje pochybení při určování věcné příslušnosti soudu k rozhodování ve věci, v jehož důsledku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, byl zbytečně zatížen dvojím řízením a byla mu odňata soudní ochrana.
Tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť soudy postupovaly při zjišťování výše bezdůvodného obohacení v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle jejich právních závěrů totiž bezdůvodné obohacení nepředstavuje hodnotu vynaložených prostředků do nemovitosti, tedy hodnotu prací a nákladů na vybudování, jak soudy ve věci nesprávně dovodily, nýbrž rozdíl mezi hodnotou pozemku před jeho úpravou a po ní, přičemž je třeba přihlédnout i k podílu žalovaného na provedené úpravě a k vadnosti díla, které bezdůvodné obohacení snižují. Dále uvádí, že soud prvního stupně při zadání znaleckého posudku nevyhověl jeho námitce, aby znalci uložil přihlédnout k vadám díla.
Podle dovolatele je posouzení bezdůvodného obohacení ze strany soudů neudržitelné nejen pro rozpor jejich postupu s poukazovanou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, nýbrž i proto, že znalec do hodnoty prací zahrnul i činnosti, které buď nebyly provedeny vůbec, nebo je provedl žalovaný, přičemž nepřihlédl k vadám díla a ani ke skutečnosti, že řadu komponentů a hodnotu pohonných hmot zakalkulovanou v pracích hradil žalovaný.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli ve svém rozhodnutí deklaroval, že břemeno tvrzení a důkazní leží na žalobci, ve smyslu této zásady nepostupoval. Tvrdí, že žalobce neprokázal rozsah provedených prací, přičemž nepředložil stavební deník, k jehož vedení je jako zhotovitel povinen.
V reakci na závěr odvolacího soudu o neplatnosti zápočtu ze strany žalovaného dovolatel zastává názor, že se soud měl vypořádat také s otázkou bezdůvodného obohacení, které získal žalobce na jeho úkor odvozem zeminy v rozsahu, u něhož žalobce neprokázal souhlas žalovaného s odvozem.
Podle dovolatele bylo řízení před soudy obou stupňů rovněž zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tvrdí, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti upravené v § 118a o. s. ř., jestliže mu ve smyslu této právní normy neposkytl poučení v situaci, kdy dospěl k závěru, že otázku žalobního nároku bude posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoli z titulu tvrzené smlouvy o dílo. Vytýká mu, že nevyhověl jeho požadavku na výslech znalce a ani jeho návrhům na doplnění dokazování, které předložil k otázce bezdůvodného obohacení po zjištění obsahu znaleckého posudku.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. S námitkami dovolatele, které označuje za účelové, se podle jeho názoru vypořádal již odvolací soud. Proto navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, a proto plnění poskytnuté žalobcem žalovanému bez právního důvodu je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení. Dovodil-li odvolací soud, že s ohledem na povahu prací prováděných žalobcem při revitalizaci a stavbě rybníka nelze uvažovat o jejich vydání in natura a ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. je namístě poskytnutí peněžité náhrady, je tento jeho závěr správný. Dovolací soud se však již neztotožňuje s posouzením odvolacího soudu, pokud neshledal důvodnou námitku žalovaného o chybném metodickém postupu znalce s tím, že za bezdůvodné obohacení je nutné považovat rozdíl mezi hodnotou rybníka před a po rekultivaci. Podle odvolacího soudu jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá dikci znění § 458 odst. 1 obč. zák. způsob určení výše bezdůvodného obohacení uvedený žalovaným, nýbrž ocenění hodnoty zemních (rekultivačních) prací provedených žalobcem a převzatých žalovaným. Tento závěr odvolacího soudu není správný a jeho důsledkem je i jeho pochybení při stanovení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval . Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. prosince 1978, Cpj 37/78, o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. obč. zák., uveřejněnou pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval své prostředky. Vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, nikoliv v rozsahu vynaložených investic a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (ke zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci (srov. shodně rovněž například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, jež je stejně jako i níže uváděná rozhodnutí veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
V případě investic do cizího majetku (jak tomu bylo i v souzené věci při revitalizaci a stavbě rybníka) je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté (srov. též zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, strana 824).
Nejvyšší soud ve stanovisku k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech služeb (zhotovení věci na zakázku a opravy nebo úpravy věci) ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikovaném pod číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v rozsudku ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99), od jehož právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka objednatele díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka objednatele díla.
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 13. října 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, a ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003), v nichž mimo jiné vysvětlil, že smyslem zákonné úpravy bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl (za zákonem stanovených podmínek) určité majetkové hodnoty. Zákon však nepočítá s tím, že by je měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jimi obohatil jiný subjekt. Není tedy rozhodující, jakou hodnotu pozbyl oprávněný (z bezdůvodného obohacení), ale o kolik se tím zhodnotil (zvýšil) majetek povinného. Pokud podle § 458 odst. 1 obč. zák. má být vydáno vše co bylo nabyto , má tím zákon na mysli vše, co bylo povinným získáno (nikoli to, co bylo oprávněným vydáno). Bezdůvodným obohacením není cena investic vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení.
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že rozsah bezdůvodného obohacení není v případě opravy (úpravy) věci vymezen náklady, které vynaložil ten, kdo opravu věci provedl (v posuzovaném případě žalobce), jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž částkou, kterou nabyl bezdůvodně obohacený (v předmětné věci žalovaný) a která se rovná rozdílu mezi hodnotou věci (předmětného pozemku) před a po provedení opravy (úpravy), protože podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně získáno (srov. shodně např. právní závěr v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006 a ze dne 30. září 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008).
Dospěl-li tedy odvolací soud v souzené věci k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného spočívá v hodnotě zemních (rekultivačních) prací provedených žalobcem a převzatých žalovaným, je jeho právní posouzení rozsahu a výše bezdůvodného obohacení nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k právním závěrům, které dovolací soud v této věci zaujal, se již nemusel zabývat dalšími dovolacími námitkami včetně tvrzených vad řízení, které bude moci dovolatel uplatnit v dalším řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v dotčené části vyhovujícího výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu