32 Cdo 1148/2009
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.





32

Cdo 1148/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce
S.P
., proti žalovanému
Z. T
., zastoupenému Mgr. I.N., advokátem o zaplacení 185.963,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 681/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 28 Co 32/2006-148, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 28 Co 32/2006-148, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. září 2005, č.j. 4 C 681/98-105,
se
ve výrocích II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu a v části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v níž byla zamítnuta žaloba v částce 132.630,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 21. dubna 1998 do zaplacení, a ve výroku II. tohoto rozsudku,
zrušují
a v tomto rozsahu
se
věc
vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou doručenou soudu dne 11. února 1998 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 185.963,- Kč s příslušenstvím, sestávající z neuhrazeného zůstatku půjčky ve výši 53.324,- Kč a z částky 132.639,- Kč představující škodu způsobenou tím, že žalovaný převzal od syna žalobce Davida Paráka k uskladnění 4.421 litrů vína v ceně nejméně 30,- Kč za litr, které mu však odmítl vydat, a žalobcův syn tuto pohledávku postoupil žalobci.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 12. června 2001, č. j. 4 C 681/98-46, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2003, č. j. 28 Co 280/2001-61, jako nepřezkoumatelné proto, že bylo vydáno na základě zcela nedostatečných skutkových tvrzení žalobce, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Břeclavi poté, co žalobce doplnil skutková tvrzení, věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 4 C 681/98-105, žalobu opět zamítl (výrok I.) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.). Žalobce podle soudu prvního stupně neprokázal, že by mu žalovaný dosud dlužil část poskytnuté půjčky ve výši 53.324,- Kč. Ohledně nároku na zaplacení částky 132.639,- Kč soud prvního stupně uvedl, že skutková tvrzení žalobce zůstala po celou dobu řízení kusá a nedostatečná a neumožňovala tak právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný zabezpečoval pro žalobce výrobu vína, a že uložené víno onemocnělo , žalobcem tvrzená výše škody však nebyla prokázána zejména s ohledem na spornou kvalitu vína. Vztah mezi účastníky v této souvislosti vzniklý posoudil jako smlouvu o uložení [§ 516 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. )].

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalobce napadené rozhodnutí v části výroku I., jímž byla žaloba zamítnuta v částce 53.324,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 28. února 1997 do zaplacení, v částce 9,- Kč s 24% úrokem z prodlení od 31. října 1997 do zaplacení, co do 24% úroku z prodlení z částky 132.630,- Kč od 31. října 1997 do 20. dubna 1998 a 9% úroku z prodlení z této částky od 21. dubna 1998 do zaplacení, potvrdil (první výrok), v částce 132.630,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 21. dubna 1998 do zaplacení jej změnil tak, že žalovaného zavázal k zaplacení této částky (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Pokud jde o nezaplacený zbytek půjčky ve výši 53.324,- Kč dospěl vzhledem k výsledkům dokazování, z nichž vyplynulo, že žalovaný uhradil žalobci na půjčku ve výši 500.000,- Kč celkem 508.004,50 Kč, k závěru, že žalovaný své závazky, jež byly předmětem řízení, splnil. Ohledně zaplacení ceny nevydaného vína odvolací soud uzavřel, že podle výsledků dokazování bylo 4.421 litrů vína převezeno od žalobce k žalovanému, zčásti proto, aby je přeléčil , zčásti k naplnění do lahví. Tyto činnosti měl provádět žalovaný za úplatu a lze proto dojít k závěru, že účastníci řízení mínili uzavřít smlouvu o dílo, jejíž obsah však nelze pro neúplnost skutkových tvrzení a kusost skutkových zjištění určit, a z téhož důvodu není možné ani učinit zjištění o jiném právním důvodu převzetí vína žalovaným. Tím, že žalovaný víno od žalobce převzal a nevydal mu je, tedy došlo k jeho bezdůvodnému obohacení. Je nereálné, aby víno bylo žalobci vráceno, protože vzhledem k jeho kvalitě a době, která od uskladnění uplynula, již nemůže mít požadované vlastnosti. Protože bylo prokázáno, že žalovaný víno v té době prodával nejméně po 30,- Kč za litr, byl zavázán k zaplacení částky 132.630,- Kč včetně úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby.

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím do druhého výroku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a důvodnost zakládá na tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesprávnost skutkových zjištění spatřuje v závěru odvolacího soudu, že víno již nemůže mít požadované vlastnosti, který nevyplynul z výsledků dokazování, a v určení výše ceny za litr vína, aniž by byla zjištěna jeho kvalita. Tím, že odvolací soud bez provedení dalších důkazů změnil skutkový stav, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávný označil i právní závěr odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Správný podle něj je naopak závěr soudu prvního stupně, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o skladování, podle níž si žalobce u něj uložil víno, které je ochoten mu vydat,přičemž provedeným dokazováním nebylo ani postaveno na jisto, že žalobce je vlastníkem vína.

Žalobce označil závěry rozsudku odvolacího soudu za správné, protože vyplynuly z výsledků dokazování, a ztráta kvality vína skladováním je notorietou, jíž není třeba dokazovat. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací soud tedy posuzoval, zda došlo k naplnění uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolací námitka nesprávného právního posouzení, pokud odvolací soud uzavřel, že vztah mezi účastníky nelze posoudit jako smlouvu o skladování, a že žalovaný se na žalobcův úkon obohatil, není důvodná.

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ) neobsahuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení a proto i při rozhodování ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikání je nutno v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 tohoto zákona použít ustanovení občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), podle jehož ustanovení § 451 odst. 1 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat a podle druhého odstavce téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mj. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Předmět bezdůvodného obohacení musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán (§ 456 obč. zák.). Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.).

Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že o smlouvu o skladování se nemohlo jednat, protože víno bylo převezeno k žalovanému proto, že jeho část byla ve špatném stavu a bylo nutno je upravit, a víno mělo být naplněno do láhví. Žalovaný tedy neměl víno pouze skladovat, ale měl provést rovněž jeho úpravy, a žalovaný potvrdil, že se tak mělo stát za úplatu.Právní posouzení odvolacího soudu, že se mohlo jednat o smlouvu o dílo, jejíž obsah se však pro kusost skutkových tvrzení i zjištění nepodařilo zjistit, a převzal-li tedy v souvislosti s tím žalovaný od žalobce víno, které mu nevrátil, obohatil se na jeho úkor, je tak správné.

Jinak je tomu však s dovolacím důvodem, v němž žalovaný namítá, že odvolací soud pochybil, zavázal-li jej k zaplacení částky 132.630.- Kč, přestože nabízel žalobci naturální restituci, protože jeho závěr, že víno již nelze vydat, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu právě tak, jako závěr o ceně vína a o tom, že žalobce je jeho vlastníkem.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.

Má-li být o nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozhodnuto, musí být určena osoba, jež je získala, osoba, na jejíž úkor bylo získáno, a jeho výše. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, ze kterých důkazů soud vyšel pro účely svého závěru o skutkovém stavu, že žalovaný převzetím 4.421 litrů vína od syna žalobce, které nevydal, získal bezdůvodné obohacení právě na úkor žalobce, tedy že žalobce byl jeho vlastníkem.

Z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto. Prvořadou povinností obohaceného je vydat to plnění, jež bylo bezdůvodně získáno. Pouze není-li to objektivně možné, nastupuje povinnost místo toho poskytnout peněžitou náhradu. Její výše má představovat protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo získáno (srovnej v literatuře dílo Švestka, J. Jehlička, O. Škárová, M. Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání, C.H.Beck, Praha 2006, str. 824).

Závěr odvolacího soudu, že naturální restituce, jíž dává zákon přednost, není možná, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud má zato , že vydání vína již není možné, neboť sedm let skladování vína, jež patrně nevynikalo vlastnostmi pro takové skladování bez úhony na jeho kvalitě nezbytnými, nemohlo zůstat bez negativního dopadu na tuto kvalitu , aniž by uvedený závěr, který z výsledků dokazování nevyplynul, a na němž své rozhodnutí založil, jakkoliv blíže odůvodnil, a aniž by s ním v průběhu odvolacího řízení seznámil účastníky a poskytl jim možnost se k uvedené skutečnosti vyjádřit, popřípadě nabídnout tvrzení a důkazy ji zpochybňující či vyvracející, a to přesto (a o to více), že žalovaný tvrdil, že je víno ochoten žalobci vydat. Nejde přitom o obecně známou skutečnost a nemůže se jednat ani o skutečnost známou soudu z jeho činnosti.

Nelze se ztotožnit ani s úvahou odvolacího soudu, podle níž určil výši bezdůvodného obohacení, a vyjít z cen, za jaké žalovaný v té době prodával své víno, protože tato obecná úvaha nic nevypovídá o vlastnostech (a z nich vyplývající ceně) vína, o něž se jednalo.

Dovolací soud tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a proto je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§ 253b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.). Protože podstatná část důvodů, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (pro odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. ledna 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu