32 Cdo 1130/2000
Datum rozhodnutí: 11.10.2000
Dotčené předpisy:




32 Cdo 1130/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl jako soud dovolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: Š., a. s., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) H. K. a. s. v likvidaci, 2) F. n. m. ČR, o Kč 1,703.223,- Kč s přísl., vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 497/93, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, č. j. 8 Cmo 543/99-86, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným napadeným rozsudkem k odvolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1996 č. j. 4 Cm 497/93-19, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ohledně žalovaného 2) takto: V části směřující vůči žalovanému 2) se žaloba zamítá. Žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výroku se vypouštějí slova společně a nerozdílně" s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného". II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 68.132,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení".

V předmětném sporu se žalobce domáhal zaplacení poplatků z prodlení v částce 1,703.223,- Kč podle vyúčtování č. 848 ze dne 11. 10. 1993, a to vůči žalovanému 1) jako dlužníkovi a vůči žalovanému 2) jako ručiteli.

Soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem, že žalovaný č. 1) a č. 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1,703.223,- Kč a dále částku 79.562,- Kč na náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.

Soud prvního stupně se opřel při právním posouzení věci o ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění, když pohledávka žalobce vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a byla uplatněna u žalovaného 2) jako ručitele přede dnem 6. 12. 1994 a dospěl k závěru, že ručitelský závazek žalovaného 2) vznikl ze zákona, nadále trvá a proto na něj nelze aplikovat cit. ustanovení ve znění novely - zákona č. 224/1994 Sb. Vůči žalovanému 1) soud prvního stupně rozhodl podle § 153a o. s. ř.

Předcházejícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 4. 10. 1996 č. j. 8 Cmo 533/95-47 bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného 2) tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovanému 2) se povinnost zaplatit žalobci částku 1,703.223,- Kč a částku 79.652,- Kč na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně s žalovaným 1) s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, neukládá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zamítl dovolání žalobce proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu rozsudkem ze dne 30. 7. 1997 č. j. 1 Odon 48/97-64.

Oba uvedené rozsudky soudu odvolacího a soudu dovolacího Ústavní soud České republiky zrušil nálezem ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 401/97, když dovodil, že postupem obou soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele - žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Ústavy České republiky, a to nesprávným právním výkladem ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění novely - zákona č. 224/1994 Sb. V důsledku právního závěru odvolacího a dovolacího soudu došlo zpětně ke změně právní situace stěžovatele, kdy se splatná pohledávka vzniklá před účinností nové úpravy posuzuje podle nové úpravy. V takovém případě se nejedná o modifikaci procesního postupu při uplatnění nároku, nýbrž o jeho změnu z hlediska hmotného práva. Mění se tak nejen pořadí dlužníků jako subjektů hmotněprávního vztahu, ale dochází i ke změnám v povinných osobách. Výrazně se zpětně zhoršuje situace věřitele. Takováto situace není nepravou zpětnou účinností ve smyslu ust. § 868 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nýbrž zásahem do nabytých práv vymoci si zapravení splatné pohledávky a představuje proto pravou zpětnou působnost, která je v rozporu s principy právního státu. Ústavní soud přitom nedošel k závěru o nutnosti přerušit řízení a podat ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení předmětné novelizace § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť - jak dokazuje i rozhodovací praxe obecných soudů - jde jen o otázku zachování ústavně konformního výkladu daných právních předpisů.

V novém řízení odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem řízení je nárok na zaplacení poplatků z prodlení podle § 378 odst. 1 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též hosp. zák.") za pozdní zaplacení faktur za dodávky na základě hospodářských smluv, a to za období prodlení od 1. 6. 1993 do 31. 7. 1993. Žalobce se domáhal zaplacení vůči žalovanému 1) jako dlužníku, vůči žalovanému 2) z titulu ručitelského závazku ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále odvolací soud vyšel ze skutečnosti známé mu z rozhodovací činnosti, že žalovaný 2) - F. n. m. ČR, na nějž přešel privatizovaný majetek státního podniku P. - s. o., K., jako jediný zakladatel založil podle § 172 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ust. § 12 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a ust. § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 171/1991 Sb., ve znění zákona č. 285/1991 Sb., obchodní společnost P. K., a. s., která byla zapsána do obchodního rejstříku 10. 12. 1992. U této společnosti došlo ke změnám obchodního jména, které k datu vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně bylo zapsáno jako H. K. a. s. v likvidaci".

Odvolací soud s odkazem na ust. § 15 odst. 1 a 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že ručitelský závazek vzniká ex lege a váže se na závazky související s privatizovaným majetkem, které existovaly v okamžiku přechodu majetku, dovodil, že v době vzniku žalovaného 1) dne 10. 2. 1992 závazek k zaplacení poplatků z prodlení za období od 1. 6. do 31. 7. 1993 neexistoval a proto nenastal přechod závazku na žalovaného 1) podle výše cit. zákona ve znění platném ke dni vzniku žalovaného 1). Ke vzniku ručitelského závazku žalovaného 2) tudíž nemohlo dojít.

Odvolací soud dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně o ručení žalovaného 2) za závazky žalovaného 1) v řešeném případě není správný, přičemž ani výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ani nález Ústavního soud napevno nepostavil, že žalovaný 2) je ručitelem za závazek žalovaného 1), když tento závazek vznikl až po privatizaci státního podniku a po vzniku žalovaného 1). Žalovaný se stal ručitelem pouze za ty závazky, které existovaly ke dni 10. 2. 1992, tj. ke dni vzniku žalovaného 1).

Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak shora uvedeno, a dalšími námitkami účastníků se již nezabýval.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Dovolatel cituje ustanovení § 15 odst. 1 a 3 zák. č. 92/1991 Sb. a uvádí, že vznikem žalovaného 1) dne 10. 2. 1992 přešla na něj spolu s privatizovaným majetkem i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy i závazek k zaplacení předmětných faktur, jejichž splatnost nastala ještě před privatizací, a to spolu se zákonnou majetkovou sankcí - poplatkem z prodlení s placením předmětných faktur podle § 378 hosp. zák. Vzhledem k tomu, že majetková sankce je akcesorickým závazkem vzniklým z porušení základního závazku vyplývajícího ze smlouvy, a to zaplatit cenu za dodávku dodanou žalobcem, přešla dnem 10. 2. 1992 na žalovaného 1) i tato sankce spolu se základním závazkem zaplatit faktury za uskutečněné dodávky.

Dovolatel současně poukazuje i na předcházející rozsudek Nejvyššího soud ze dne 30. 6. 1997 č. j. 1 Odon 48/97-64 a nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 401/97, v nichž se konstatuje, že poplatky z prodlení jsou vymáhány za období, kdy již existoval žalovaný 1) resp. P. K. a. s., a právo na ně vzniklo před 13. 8. 1993 a že rozhodující pro posouzení věci je skutečnost, že jde o splatnou pohledávku, která vznikla před dnem 13. 8. 1993 a že byla uplatněna u žalovaného 2) jako ručitele před 6. 12. 1994. Kdyby Nejvyšší soud i Ústavní soud vyšly z toho, že ručitelský závazek v daném případě neexistuje, nezamítl by Nejvyšší soud nárok pro předčasnost žaloby" s odvoláním na novelu - zákon č. 224/1994 Sb., ale zamítl by jej proto, že nevznikl. Obě tato rozhodnutí však vycházejí z právního názoru, že ručitelský závazek žalovaného 2) je dán i v případě, kdy jsou vymáhány poplatky z prodlení za období, kdy již existoval žalovaný 1).

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a zároveň navrhuje, aby dovolací soud odložil podle § 243 o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku v bodě II. týkajícím se povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání není důvodné.

V posuzovaném případě ze skutkového stavu vyplývajícího z předchozího řízení naprosto nepochybně se podává, že částka Kč 1,703.223,-, jejíhož zaplacení se dovolatel jako žalobce domáhá, představuje poplatky z prodlení podle § 378 odst. 1 hosp. zák. za pozdní úhradu faktur, vystavených na cenu zboží, které žalobce dodal žalovanému 1) na základě uzavřených hospodářských smluv. Období prodlení, za něž jsou poplatky vymáhány, zahrnuje dobu od 1. 6. do 31. 7. 1993, přičemž žalovaný 1) resp. jeho právní předchůdce P. K., jakožto akciová společnost vznikl na základě rozhodnutí žalovaného 2) jako zakladatele zápisem do obchodního rejstříku dnem 10. 12. 1992.

Pro právní posouzení vzniku zákonného ručení žalovaného 2) za závazky žalovaného 1) vůči žalobci je rozhodná zákonná úprava, která byla v účinnosti k datu 10. 12. 1992, čili ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (zákon o tzv. velké privatizaci), ve znění zákonů č. 92/1992 Sb. a č. 544/1992 Sb. V tomto znění cit. ustanovení určovalo, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku.

Z uvedeného plyne, že předmětem ručení žalovaného 2) mohou být jen ty závazky (dluhy) žalovaného 1) resp. jeho právního předchůdce, které na nabyvatele privatizovaného majetku přešly ke dni, kdy na něj privatizovaný majetek přešel spolu se závazky, s privatizovaným majetkem související (ust. § 15 odst. 1 cit. zákona v rozhodném znění).

V daném případě by proto žalovaný 2) mohl ze zákona ručit za závazek žalovaného 1) zaplatit fakturu, a to popřípadě i s poplatkem z prodlení, pokud tyto nároky vznikly ke dni 10. 12. 1992, tj. k datu přechodu závazků, souvisejících s privatizovaným majetkem. Poplatek z prodlení vzniklý za pozdější období prodlení (v předmětném případě v době od 1. 6. do 31. 7. 1993) se nemůže popř. nemohl stát předmětem zákonného ručení, poněvadž v době vzniku žalovaného 1) a přechodu privatizovaného majetku tento nárok resp. závazek (dluh) neexistoval a žalovaný 2) proto za něj nemohl ručit v okamžiku, kdy privatizovaný majetek přešel na nabyvatele v souladu s výše cit. ustanovením. To se samozřejmě týká i akcesorických" závazků, přimykajících se k závazku hlavnímu", tj. v daném případě poplatků z prodlení v poměru k zaplacení faktur.

Dovolací soud podotýká, že v předcházejícím řízení se touto okolností nezabýval, neboť mohl vycházet jen z takových skutkových zjištění a námitek účastníků k nim se vztahujících, které byly učiněny v nalézacím řízení, zejména před soudem prvního stupně.

Napadené rozhodnutí dovolacího soudu je správné a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání jako nedůvodné zamítnout (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Pro odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvod.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl úspěch, ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. října 2000

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová