32 Cdo 1100/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 1100/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Matco, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 26425033, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovaným 2) CARE BRNO, a. s. v likvidaci , se sídlem v Brně, Nádražní 681/2a, identifikační číslo osoby 63485524, 4) D. B. , zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18 a 5) PhDr. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, o zaplacení částky 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 155/2000, o dovoláních žalované 4) a žalovaného 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, takto:


I. Dovolání žalované 4) se odmítá .
II. Dovolání žalovaného 5) se odmítá .
Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, uložil žalovaným 2), 4) a 5) zaplatit žalobkyni částku 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
K odvolání žalovaných 4) a 5) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byli žalovaní 4) a 5) zavázáni zaplatit žalobkyni částku 7 021 766,18 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok), a ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 4) a 5) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu ( a to zejména do výroku I. ) podala žalovaná 4) dovolání s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního, ale de facto i hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena, popř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž se jedná o právní otázku resp. otázky, zda se lze stát ručitelem za nikoliv původního, ale přistoupivšího dlužníka za situace, že původní dlužník zanikl a ručitel nebyl nikdy vůči přistoupivšímu dlužníkovi v postavení ručitele, dále zda zajištění pohledávky ručením potřebuje ke své platnosti dohodu účastníků, tj. zda představuje jednostranný či dvoustranný právní úkon, dále zda lze po ručiteli vymáhat zajištěnou pohledávku za situace, kdy postupník neprokázal, že smlouva o postoupení pohledávky nabyla účinnosti, a zda interní předpisy soukromého subjektu mohou bez dalšího prokazovat čerpání půjčky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne, respektive aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a přiměřeně též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podal též žalovaný 5), maje za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že smlouvou o postoupení pohledávky za přistoupivším dlužníkem přešlo i ručení za závazek dlužníka zaniklého bez právního nástupce. Uvádí, že z judikatury dovolacího soudu - kterou konkrétně cituje - plyne, že při uplatnění principu analogie by bylo nutno dojít k závěru, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku zrušil.
Žalobkyně považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovolání zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované 4).
Přípustnost dovolání nezakládá v pořadí první dovolatelkou formulovaná otázka, zda se lze stát ručitelem za nikoliv původního, ale přistoupivšího dlužníka za situace, že původní dlužník zanikl a ručitel nebyl nikdy vůči přistoupivšímu dlužníkovi v postavení ručitele, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Neučinil závěr, že ručitelé zajišťují závazek přistoupivšího dlužníka, naopak zabývaje se zjištěním obsahu ručitelských prohlášení obou dovolatelů, dospěl k závěru, že projev vůle žalovaných 4) a 5) v ručitelských prohlášeních směřoval k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností CASIBO, spol. s r. o., v níž byli žalovaní 4) a 5) jednateli, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že zánikem dlužníka - společnosti CASIBO, spol. s r. o. - výmazem z obchodního rejstříku ručení podle ustanovení § 311 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ), nezaniklo. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Na otázce předestřené dovolatelkou tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Totéž platí o související otázce, zda zajištění pohledávky ručením potřebuje ke své platnosti dohodu účastníků, tj. zda představuje jednostranný či dvoustranný právní úkon . Ani na řešení této otázky odvolací soud nezaložil své rozhodnutí, neboť dovolatelka v řízení před soudy nižších stupňů neplatnost ručitelského závazku z důvodu, že nebyl založen dohodou mezi ní a věřitelkou, nenamítala, odvolací soud stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Pro úplnost lze dodat, že náležitostmi ručitelského prohlášení a tím i platností ručitelského závazku se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, rozsudek ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2039/2010, rozsudek ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, a další) a dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení jako jednostranný právní úkon, obsahuje-li označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník, je platným právním úkonem.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu, k nimž dospěl na základě provedených důkazů o tom, že smluvní strany učinily dne 4. 5. 2007 souhlasné prohlášení o nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky k témuž dni a že postoupení pohledávky bylo dovolatelce oznámeno, zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem, námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž otázka, zda interní předpisy soukromého subjektu mohou bez dalšího prokazovat čerpání půjčky, neboť odvolací soud co do částky 7 021 766,18 Kč, k jejíž úhradě zavázal oba dovolatele, vyšel z uznání závazku dlužníka a ručitelů a tím založené vyvratitelné právní domněnky podle ustanovení § 323 obch. zák., že závazek v době uznání trvá, kterou dovolatelé nevyvrátili. Ani tento závěr dovolatelka nezpochybnila.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované 4) jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný 5) v dovolání argumentuje ve prospěch názoru, že smlouvou o postoupení pohledávky nepřešla na postupníka pohledávka za původním dlužníkem zaniklým bez právního nástupce zajištěná ručitelskými závazky dovolatelů. Tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud vysvětlil již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), že projevily vůli postoupit pohledávku ze smlouvy o úvěru včetně veškerého příslušenství, zajištění a práv s ní spojených, tedy včetně ručitelských závazků žalovaných 4) a 5) za závazek původního dlužníka, není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení se od judikatury při zjišťování obsahu smlouvy o postoupení pohledávky však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud se dopustil vady řízení, kterou spatřuje v potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, je tato jeho námitka irelevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 5) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu