32 Cdo 1083/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



32 Cdo 1083/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované I. Š. , zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Brně Pisárkách, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 14/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 36/2014-163, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:


Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2014, č. j. 43 Cm 14/2010-146, jímž žalované nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z dovolání (výrok pod bodem I) a nebyl jí k ochraně jejích zájmů a k sepsání dovolání podle žádosti ze dne 19. července 2013 ustanoven zástupce (výrok pod bodem II), není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Příslušnou otázku hmotného práva však nevymezuje a žádná otázka hmotného práva se neotevírá ani v rámci obsahového vymezení důvodu dovolání.
Otázkou v intencích § 237 o. s. ř. je toliko dovolatelkou vymezená otázka procesního práva, zda je soud bez meritorního projednání věci a bez učiněné výzvy k doplnění tvrzení rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. oprávněn rozhodnout o tom, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a s tímto odůvodněním nepřiznat osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. a zároveň neustanovit účastníkovi zástupce podle § 30 o. s. ř .
Oproti očekávání dovolatelky však dovolací soud tuto otázku ve své rozhodovací praxi již vyřešil.
Již v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněném pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 67/2014 ), totiž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, z jiné úřední činnosti nebo z toho, co je obecně známo, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný.
Oproti názoru prosazovanému dovolatelkou tedy může soud v intencích judikatorních závěrů Nejvyššího soudu učinit závěr o zjevné bezúspěšnosti žaloby, aniž by věc meritorně projednal, a dokonce aniž by vůbec nařídil jednání, na podkladě spisu. Předpokladem ovšem je, aby bylo bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. Závěru odvolacího soudu, že tomu tak v souzené věci je, nelze ničeho vytknout.
Je třeba předeslat, že návrh na obnovu řízení podaný dovolatelkou je se zřetelem na přechodné ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, třeba posoudit podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995, tedy podle toho znění, z něhož správně vycházely soudy nižších stupňů.
Argumentace dovolatelky, že kdyby jí byl soudem ustanoven advokát, mohla by návrh na obnovu řízení doplnit o skutkové okolnosti , díky kterým by se návrh na obnovu řízení stal důvodným, pomíjí, že návrh na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Ro 562/95 byl shledán zjevně bezúspěšným pro jeho opožděnost a návrh na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. E 3320/96 pro jeho nedovolenost vzhledem k ustanovení § 254 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Námitka, že dovolatelka byla tvrzení o tom, že bylo v její neprospěch rozhodnuto v důsledku trestného činu soudce nebo že trestní rozsudek, na jehož podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byl později podle trestněprávních předpisů zrušen (tedy tvrzení, v případě jehož prokázání by bylo lze podat návrh na obnovu řízení i po uplynutí tříleté lhůty, srov. § 230 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 1995), oprávněna předložit soudu prvního stupně až na prvním jednání ve věci, je zjevně účelová. Dovolatelka, ač je nyní zastoupena advokátem, žádné takové tvrzení nepředkládá, ba ani nenaznačuje, že by se mohlo v původním řízení o některou z uvedených skutečností jednat.
V závěru, že podání předmětného návrhu na obnovu řízení je zřejmě bezúspěšným uplatněním mimořádného opravného prostředku, neboť návrh byl zčásti podán opožděně a ve zbývající části je objektivně nepřípustný, se tedy odvolací soud od judikatury dovolacího soudu (od citovaných závěrů R 67/2014) neodchýlil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu