32 Cdo 1018/2015
Datum rozhodnutí: 10.08.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 1018/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalovaným 1) J. S. , a 2) T. S. , o zaplacení 508 036,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 210/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2014, č. j. 15 Co 46/2014-54, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 14 C 210/2013-16, ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 10 973 Kč [výrok I.], potvrdil ho ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně úhrady úroku ve výši 8,6 % p. a. z částky 508 036,58 Kč od 20. října 2011 do zaplacení [výrok II.], rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobkyni vůči žalovanému 1) [výrok III.] a uložil žalobkyni zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 978 Kč [výrok IV.].
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které podala proti všem jeho výrokům s tím, že s ohledem na zjištěný úpadek žalované 2) a povolení jejího oddlužení soudem směřuje dovolání vůči žalovanému 1).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či pouhá citace jeho textu nebo jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Přitom musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem či o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013)].
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v souladu s ust. § 237 o. s. ř. ve skutečnosti, že se toto dovolání podává proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak . Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž polemizuje s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) a v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
I kdyby nakonec bylo přeci jen možno usoudit, že dovolatelka požaduje, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatelky dovolací soud odchýlit (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takový údaj v dovolání nalézt nelze.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 16. prosince 2014 (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.), ostatně kdy bylo dovolání sepsáno a podáno. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) [první a třetí výrok] a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Kromě toho však dovolání v této části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, jejichž náhrada za řízení před soudy obou stupňů byla žalobkyni odepřena (za řízení před soudem prvního stupně 9 347 Kč a za odvolací řízení 10 930 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč [srov. k tomu obdobně závěry např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013), a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku odmítl pro vady a v rozsahu jeho prvního a třetího výroku ho odmítl pro nepřípustnost (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu