32 Cdo 1014/2010
Datum rozhodnutí: 27.07.2010
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 o. s. ř.




32 Cdo 1014/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. M ., zastoupeného JUDr. Jiřím Šilarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 17 , proti žalované ACM Money Česká republika, a.s. , se sídlem v Praze 8, Čimická 780/61, PSČ 181 00, IČ 26158761, zastoupené Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 318/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 29 Co 324/2009-117, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení v rozsahu, v němž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. června 2009, č. j. 26 C 318/2008-94, ve výroku o zamítnutí námitky žalované, že věc má být projednána před rozhodci, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí námitky žalované, že věc má být projednána před rozhodci, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení (a rozsudku) odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jím bylo rozhodnuto ve věci samé. Protože napadené usnesení odvolacího soudu nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2010

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu