31 ICm 783/2017
č. j. 31 ICm 783/2017-21 (KSOS 31INS 22744/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Viktorem Břeskou ve věci žalobce: Mgr. Petr Fišer sídlem Obeciny I 3417, 760 01 Zlín insolvenční správce dlužnice Věry anonymizovano , anonymizovano bytem Žofinská 456, 735 14 Orlová zastoupený advokátem Mgr. Radimem Janouškem sídlem Šantova 719/2, 779 00 Olomouc proti žalované: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 o popření vykonatelné pohledávky

takto: I. Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že nejsou po právu dílčí pohledávky č. 1 ve výši 54 828 Kč, č. 1.1 ve výši 13 877,20 Kč, č. 2 ve výši 17 137 Kč, č. 2.1. ve výši 393 Kč a č. 3 ve výši 22 247 Kč uplatněné žalovanou jako věřitelkou č. 3 přihláškou pohledávky č. P3 doručenou soudu dne 23.11.2016 v insolvenčním řízení dlužnice Věry anonymizovano vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 22744/2016. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: 1. Incidenční žalobou doručenou soudu dne 31. 1. 2017 se žalobce domáhal určení, že dílčí pohledávky žalované č. 1 ve výši 54 828 Kč, č. 1.1 ve výši 13 877,20 Kč, č. 2 ve výši 17 137 Kč, č. 2.1 ve výši 393 Kč a č. 3 ve výši 22 247 Kč uplatněné přihláškou pohledávky č. P3 doručenou

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková. isir.justi ce.cz

soudu dne 23.11.2016 v insolvenčním řízení dlužnice Věry anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 22744/2016, nejsou po právu. Svou žalobu odůvodnil žalobce především tím, že jako insolvenční správce popřel vykonatelné pohledávky žalované ve výše uvedeném rozsahu. Popřené pohledávky mají přitom svůj základ v tom, že dlužnice a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100947478, když dne 18. 8. 2015 byl dlužnicí podepsán návrh na uzavření smlouvy o úvěru a dne 24. 8. 2015 byl tento návrh akceptován žalovanou. Žalovaná na základě smlouvy o úvěru poskytla dlužnici peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč s tím, že celková částka, kterou byla dlužnice povinna zaplatit, činila 81 828 Kč, tzn. že výpůjční úroková sazba činí 148,13% ročně. Dle žalobce je tak odměna za poskytnutí úvěru nepřiměřená, v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatná dle § 580 občanského zákoníku. Žalobce dále uvedl, že příslušenství k pohledávce ve výši 12 619,20 Kč popřel z toho důvodu, že předložený rozhodčí nález rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 7. 9. 2016, kterým byla pohledávka přiznána, považuje za neplatný, když rozhodce byl podle čl. III bod 3.1 rozhodčí smlouvy zvolen žalovanou, což znevýhodňuje dlužnici a pohledávka žalované z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení tak není po právu. Žalobce dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, namítal, že ujednání zakládající smluvní pokutu v případě smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy spotřebitelské, zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž součástí toliko spotřebitelské smlouvy samotné. Žalobce poukázal rovněž na skutečnost, že smluvní ujednání jsou nepřehledná, složitě formulovaná, sepsaná menším písmem než samotný text smlouvy a pro běžného občana špatně čitelná. Ze stejných důvodů, z jakých žalobce popřel žalovanou přihlášené smluvní pokuty, popřel žalobce i úrok z prodlení z těchto popřených smluvních pokut. Finálně žalobce uvedl, že rozhodčí nález neobsahuje právní posouzení věci týkající se otázky, zda byla mezi dlužnicí a žalovanou uzavřena smlouva spotřebitelská ani právní posouzení týkající se oprávněnosti, případně platnosti požadované smluvní pokuty a odměny za poskytnutí úvěru. Žalobce s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2016, č.j. 11 VSOL 241/2015-78, má v této souvislosti za to, že uplatněný důvod popření je přípustný, neboť námitka týkající se neplatnosti smlouvy je ve smyslu ust. § 199 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění před novelou č. 64/2017 Sb. (dále jen IZ ), námitkou skutkovou, která může vést k následnému jinému právnímu posouzení věci. Nad to žalobce podotkl, že rozhodčí nález považuje za neplatný, neboť rozhodce byl vybrán žalovanou, což znevýhodňuje dlužnici a odporuje podmínkám zákona o rozhodčím řízení. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla, aby byla zcela zamítnuta. Žalovaná argumentovala především tím, že žaloba je nepřípustná. Žalobce totiž dle žalované uplatňuje v nynějším řízení skutečnosti neslučitelné s ust. § 199 odst. 2 IZ. Žalovaná v této souvislosti poukázala na skutečnost, že o jejím nároku již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodčím nálezem, který přitom již obsahuje právní posouzení nároků uplatněných přihláškou č. P3. Důvodem popření vykonatelné pohledávky tak dle žalované nemůže být jiné právní posouzení věci. Na podporu své argumentace žalovaná odkázala především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 a dále na rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.10.2016, č.j. 12 VSOL 15/2016-69, ze dne 10.11.2016, č.j. 12 VSOL 52/2016-72 a ze dne 16.2.2017, č.j. 12 VSOL 182/2016-59, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2016, č.j. 103 VSPH 149/2016-45. Co se týče tvrzení žalobce, že se rozhodce ve vydaném rozhodčím nálezu nevypořádal s právním posouzením věci, žalovaná uvedla, že jakékoliv právní posouzení (byť kusé) vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné. Žalovaná také nesouhlasila

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

s názorem žalobce ohledně neplatnosti rozhodčího nálezu, neboť dlužnice prokazatelně měla možnost výběru rozhodce, kterého však nevyužila. Tvrzení, že takovýto postup je zcela v souladu s právní úpravou, žalovaná podpořila odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015. K žalobcem zmíněnému nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp.zn. I. ÚS 3512/2011 žalovaná namítala, že v případě vyjmutí dezinterpretované věty, což fakticky ve své žalobě učinil žalobce, by došlo k retroaktivitě, která je nepřípustná. Pokud jde o institut smluvní pokuty, nesouhlasí žalovaná s tvrzením žalobce, že by byla smluvní pokuta nepřiměřená, když sjednání takovéto smluvní pokuty je věcí dohody účastníků. Žalovaná současně uvedla, že smluvní strany si musí být vědomy své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemohou smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle. 3. Soud v daném případě rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, a to v souladu s ust. § 161 odst. 1 in fine IZ ve spojení s ust. § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Usnesením ze dne 30. 5. 2017, č. j.-7, totiž soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili k tomu, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a to s poučením dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. , že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Na tuto výzvu soudu reagoval pouze žalobce, který s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Žalovaná na výzvu soudu nijak nereagovala. Žaloba a výzva podle ust. § 115a o. s. ř. jí přitom byla doručena do vlastních rukou. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. vycházel z fikce souhlasu žalované s rozhodnutím věci bez jednání. Soud tak, aniž by nařídil jednání, rozhodl ve věci pouze na základě předložených listinných důkazů a dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 4. Z obsahu insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 31 INS 22744/2016, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván, soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11.2016, č. j. KSOS 31 INS 22744/2016-A-8, byl zjištěn úpadek dlužnice, současně bylo povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Usnesením ze dne 16. 2. 2017, č. j. KSOS 31 INS 22744/2016-B-3, soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Insolvenční řízení dlužnice dosud trvá. 5. Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 31 INS 22744/2016 bylo dále zjištěno, že včasnou přihláškou doručenou soudu dne 23. 11. 2016, evidovanou pod č. P3, přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice nezajištěnou vykonatelnou pohledávku v celkové výši 119 825 Kč, která sestává z celkem tří dílčích vykonatelných pohledávek. Dílčí pohledávka č. 1 byla přihlášena v celkové výši 80 048,20 Kč (jistina 65 917 Kč + příslušenství 14 131,20 Kč), kdy právním důvodem vzniku pohledávky byla uvedena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100947478 a právním důvodem vzniku příslušenství pohledávky byly uvedeny úroky z prodlení ve výši 1 512 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 12 619,20 Kč. Dílčí pohledávka č. 2 byla přihlášena v celkové výši 17 530 Kč (jistina 17 137 Kč + příslušenství 393 Kč), kdy právním důvodem vzniku pohledávky byly uvedeny nezaplacené smluvní pokuty z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100947478 dle čl. 12 odst. 12.1 písm. a) + b) a čl. 12 odst. 12.5 této smlouvy, a právním důvodem vzniku příslušenství pohledávky byly uvedeny zákonné úroky z prodlení ve výši 393 Kč. Dílčí pohledávka č. 3 byla přihlášena v celkové výši 22 247 Kč, kdy právním důvodem vzniku pohledávky byly uvedeny nezaplacené smluvní pokuty z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100947478 dle čl. 12 odst. 12.7 této smlouvy. Vykonatelnost všech tří

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

dílčích pohledávek byla osvědčena rozhodčím nálezem Mgr. Radka Lubiny ze dne 7. 9. 2016, č.j. 104 Rozh 4752/2016-7. Žalobce na přezkumném jednání dne 11. 1. 2017 uznal dílčí pohledávku č. 1 žalované (jistina ve výši 65 917 Kč) uplatněnou přihláškou č. P3 co do částky 11 089 Kč, ve zbytku (tj. co do částky 54 828 Kč) ji popřel co do pravosti. Z dílčí pohledávky č. 1.1 (příslušenství) žalobce uznal částku 254 Kč, ve zbytku (tj. co do částky 13 877,20 Kč) ji popřel co do pravosti. Dále žalobce zcela popřel co do pravosti dílčí pohledávku č. 2 (jistina smluvních pokut 17 137 Kč), č. 2.1 (příslušenství 393 Kč) a č. 3 (jistina smluvní pokuty 22 247 Kč). Jako důvod popření žalobce uvedl, že: -dílčí pohledávka č. 1-Dlužnici byla poskytnuta částka 27 000 Kč s tím, že za půjčení této částky uhradí odměnu ve výši 54 828 Kč. Taková odměna se však žalobci jeví jako zcela nepřiměřená a je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku. Žalobce také nepovažuje pohledávku za nevykonatelnou, když předložený rozhodčí nález považuje za neplatný z toho důvodu, že rozhodce byl zvolen věřitelem, což znevýhodňuje dlužnici a dle ustálené judikatury toto jednání nesplňuje podmínky zákona o rozhodčím řízení. Tuto skutečnost žalobce zmínil rovněž v případě popření všech ostatních pohledávek žalované. -dílčí pohledávka č. 1.1-Popřená částka 13 877,20 Kč sestává z částky 1 258 Kč představující úrok z prodlení z částky 54 828 Kč a částky 12 619,20 Kč představující náklady rozhodčího řízení, když předložený rozhodčí nález považuje žalobce za neplatný z důvodů uvedených v předcházejícím odstavci -dílčí pohledávka č. 2-Dlužník nejednal jako podnikatel, tudíž je třeba použít ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. V rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí tzv. VOP, nýbrž součástí smlouvy samotné (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11). Smluvní ujednání jsou nepřehledná a složitě formulovaná. -dílčí pohledávka č. 2.1-Popřené příslušenství pohledávky představuje úrok z prodlení ze smluvní pokuty, kterou žalobce rovněž popřel. -dílčí pohledávka č. 3-Tuto pohledávka žalobce popřel ze stejných důvodů jako dílčí pohledávku č. 2. Dlužnice sice souhlasila s popěrným úkonem žalobce, sama však přihlášené pohledávky žalované ani zčásti nepopřela. Všechny pohledávky uplatněné přihláškou č. P3 jako vykonatelné byly přezkoumány jako vykonatelné. 6. Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 31 INS 22744/2016 (zejména z přihlášky pohledávky č. P3 a jejích příloh-návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100947478 ze dne 18.8.2015 a oznámení o schválení úvěru k č. SRÚ 91009474478) soud zjistil, že dne 25. 8. 2015 žalovaná akceptovala návrh dlužnice ze dne 18. 8. 2015 na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100947478, na základě které žalovaná poskytla dlužnici úvěr ve výši 27 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 36 měsíčních splátkách po 2 273 Kč, celkem tedy částku 81 828 Kč. RPSN činila 148,13 %. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že se jedná o spotřebitelský úvěr podléhající občanskému zákoníku a zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouva má 4 strany hustě psaného textu, na konci každé strany je připojen podpis dlužnice, na konci smlouvy je pak (kromě podpisu dlužnice) připojen i podpis za věřitele. Nedílnou součástí smlouvy jsou formulářová smluvní ujednání , která mají celkem

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

4 strany hustého textu členěného do celkem 15 vzestupně číslovaných článků, přičemž každá strana je na konci opatřena podpisem dlužnice. 7. Z rozhodčí smlouvy ze dne 18. 8. 2015 uzavřené mezi dlužnicí a žalovanou vzal soud za prokázané, že současně s předložením návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaná s dlužnicí uzavřela dne 18. 8. 2015 rozhodčí smlouvu, dle které se smluvní strany dohodly, že veškeré spory vzniklé z uvedeného návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním budou rozhodovány v rozhodčím řízení za podmínek uvedených v rozhodčí smlouvě. Pokud jde o určení rozhodce, strany se dohodly na tom, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z celkem 13 jednotlivě konkretizovaných rozhodců (uvedením jeho jména, příjmení, funkce advokáta, čísla, pod kterým je zapsán v advokátní komoře, a sídla, příp. i datem narození /pokud nejde o advokáta/), ke kterému žalobce doručí svou žalobu. Jedním z takto určených rozhodců byl i Mgr. Radek Lubina (čl. 3.3.7. rozhodčí smlouvy). V čl. 3.1.2. rozhodčí smlouvy bylo rovněž dohodnuta možnost dlužnice vybrat konkrétního rozhodce z uvedeného seznamu. Dále byly v rozhodčí smlouvě podrobně sjednány podmínky rozhodčího řízení se subsidiárním použitím občanského soudního řádu. Rozhodčí smlouva má 5 stran, každá z nichž je opatřena podpisem dlužnice, na konci smlouvy je pak (kromě podpisu dlužnice) připojen i podpis za věřitele. Rozhodčí smlouva má celkem 6 vzestupně číslovaných článků a je psaná dobře čitelným písmem o stejné velikosti na předtištěném formuláři, do kterého jsou doplněny pouze některé konkrétní údaje. V závěru rozhodčí smlouvy (v čl. 6.5.) je uvedeno, že dlužnice podpisem rozhodčí smlouvy výslovně stvrzuje, že byla ze strany věřitele poučena o povaze rozhodčího řízení a o právních důsledcích uzavření rozhodčí smlouvy a že výslovně stvrzuje, že si po předchozím poučení sjednala s věřitelem, že jejich spory budou za podmínek stanovených v rozhodčí smlouvě projednávány v rozhodčím řízení a nikoli v řízení před obecnými soudy. 8. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 7. 2016 (včetně poštovního podacího archu k této výzvě), z návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 22. 7. 2016 a z rozhodčího nálezu Mgr. Radka Lubiny ze dne 7. 9. 2016, č.j. 104 Rozh 4752/2016-7, bylo dále zjištěno, že žalovaná dne 4. 7. 2017 odeslala dlužnici písemnou předžalobní výzvu, která mj. obsahovala výzvu k výběru rozhodce. Rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou dne 7. 9. 2016, č.j. 104 Rozh 4752/2016-7, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2016 a vykonatelnosti dne 30. 9. 2016, byla dlužnice (jako žalovaný) zavázána zaplatit žalované (jako žalobci) částku 83 054 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 22. 7. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 65 917 Kč ode dne 21. 6. 2016 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 12 619,20 Kč. Dle odůvodnění rozhodčího nálezu žalobce (dále též věřitelka ) uplatnil nárok z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100947478 z 18. 8. 2015. Rozhodce v rozhodčím nálezu rozebral otázku své pravomoci, dále podrobně rekapituloval tvrzení věřitelky, uvedl, z čeho sestává žalovaná částka ve výši 83 054 Kč (nedoplatek na splátkovém kalendáři ve výši 65 917 Kč + smluvní pokuta ve výši 17 137 Kč dle čl. 12.1. odst. a/ a b/ a čl. 12.5. smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru) a současně uvedl, že věřitelka uplatnila i nárok i na smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou zbývající dlužné částky dle čl. 12.7. smluvních ujednání. Dále je v odůvodnění rozhodčího nálezu uvedeno, že rozhodce podaný návrh zaslal dlužnici s výzvou, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznává, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, označila a předložila všechny důkazy, jichž se dovolává, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, má se za to, že nárok, který

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Dlužnice se však k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Rozhodce přezkoumal všechny předložené listiny (tj. návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, oznámení o schválení revolvingového úvěru, splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru, písemné oznámení o splatnosti závazků, penalizační fakturu, kartu klienta, předžalobní výzvu včetně podacího lístku) a dospěl k závěru, že strany uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které věřitelka dne 24. 8. 2015 poskytla dlužnici revolvingový úvěr v celkové výši 27 000 Kč, jenž měla dlužnice splácet ve 36 splátkách po 2 273 Kč měsíčně splatných vždy k 19. dni v měsíci. Dlužnice se však následně ocitla v prodlení s úhradou sjednaných splátek č. 1, č. 8 až č. 11, pročež věřitelka v souladu s čl. 12.3 písm. b) smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru zesplatnila všechny dosud nesplatné závazky dlužnice a zároveň uplatnila smluvní pokuty v souladu s čl. 12.1, 12.5 a 12.7 smluvních ujednání. Vzhledem k prodlení dlužnice vznikl žalobci i nárok na zákonný úrok z prodlení v tehdy aktuální výši 8,05 % ročně. Dále rozhodce uvedl, že vzhledem k tomu, že dlužnice i přes poučení nevznesla žádné námitky proti uplatněnému nároku, má se zato, že tento nárok uznává. S ohledem na výsledky dokazování shledal rozhodce návrh věřitelky důvodným, proto mu zcela vyhověl a přiznal navrhovateli i náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 12 619,20 Kč. Pokud rozhodce přiznal nárok z procentuálně stanovené smluvní pokuty za každý den prodlení až do zaplacení, potom tak dle odůvodnění rozhodčího nálezu učinil s ohledem na judikaturu českých soudů- viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 454/2006 ze dne 29. 5. 2008, popř. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc sp. zn. 69 Co 259/2009 ze dne 22. 9. 2009 ). Dlužnice byla v rozhodčím nálezu označena svým jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. 9. Skutkový stav zjištěný z výše citovaných listin nebyl mezi stranami sporný, když spornou zůstala toliko otázka platnosti rozhodčí smlouvy, a rovněž platnost jednotlivých ustanovení smlouvy uzavřené mezi žalovanou a dlužnicí. 10. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak posuzovaný spor je sporem incidenčním podle ust. § 159 odst. 1 písm. a) IZ, před jehož meritorním projednáním soud zkoumá splnění podmínek plynoucích z insolvenčního zákona, za kterých může spor o určení pravosti pohledávky proběhnout. Soud se proto nejprve zabýval včasností incidenční žaloby, poté otázkou věcné legitimace a následně vykonatelností popřené pohledávky. 11. Incidenční žaloba je včasná, neboť byla ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ podána do 30 dnů od přezkumného jednání (přezkumné jednání se konalo dne 11. 1. 2017, tudíž hmotněprávní lhůta pro podání žaloby běžela od 12. 1. 2017 do 10. 2. 2017, přičemž žaloba byla podána dne 31. 1. 2017, tedy před jejím uplynutím). Popřené dílčí pohledávky č. 1, č. 1.1, č. 2, č. 2.1 a č. 3 uplatněné přihláškou č. P3 byly přezkoumány jako vykonatelné, přičemž žaloba byla podána insolvenčním správcem, tedy osobou, která je k tomu dle ust. § 199 odst. 1 IZ oprávněna. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby. 12. V rámci věcného posouzení žaloby se soud nejprve zabýval tím, zda popřená pohledávka žalovaného je skutečně vykonatelná. Námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy a z toho plynoucí nicotnosti rozhodčího nálezu totiž žalobce vznášet může, ust. § 199 odst. IZ mu v tom nijak nebrání, jelikož uvedená námitka se netýká pohledávky jako takové, nýbrž rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu na základě ní vydaného. Soud proto nejprve posuzoval platnost rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva byla uzavřena dne 18. 8. 2015, tj. již za účinností nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), tudíž na daný případ je třeba aplikovat nový občanský zákoník (dále jen o. z. ) a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

rozhodčích nálezů. Soud přitom dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je platná. Rozhodčí doložka totiž nebyla zahrnuta toliko do smluvních podmínek, což by bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, nýbrž byla uzavřena samostatná písemná rozhodčí smlouva. V této smlouvě pak bylo konkrétně označeno třináct rozhodců, přičemž rozhodovat měl ten z nich, u kterého bude podána žaloba. Takové určení rozhodců je jednoznačné a transparentní, kdy je předem určen okruh osob, ze kterých si žalobce může vybírat. Výběr rozhodce tedy není na libovůli žalobce, ani není svěřen třetí osobě, která by nebyla rozhodčím soudem (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.09.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014). V předmětné rozhodčí smlouvě přitom absentuje ujednání o tom, že kromě výslovně uvedených osob může být rozhodcem i jiná osoba, kterou jedna ze stran dle své úvahy zvolí, kdy takovéto ujednání by vedlo k neplatnosti rozhodčí smlouvy (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.01.2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014). Rozhodčí nález v daném případě vydal Mgr. Radek Lubina, který je v rozhodčí smlouvě výslovně uveden. Pokud se týče pravidel řízení, tato byla výslovně uvedena v rozhodčí smlouvě, přičemž podpůrně mělo být použito o. s. ř. Pravidla rozhodčího řízení tedy byla stanovena transparentně a nejde tudíž o případ, že by bylo odkazováno na procesní řády subjektů, které nejsou rozhodčími soudy (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.05.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Dle čl. III bodu 3.1.2. rozhodčí smlouvy měla dlužnice reálnou možnost výběru rozhodce. To, že tak neučinila, nemůže jít k tíži žalované. Stejně tak samotná skutečnost, že dlužnice i přes výzvu rozhodce zůstala v rozhodčím řízení nečinná, nemůže vést k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy, resp. o nicotnosti rozhodčího nálezu. 13. Výsledkem výše uvedeného je, že všechny popřené pohledávky žalované jsou vykonatelné na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Radkem Lubinou, který měl pravomoc rozhodčí nález vydat, přičemž rozhodčí smlouva byla mezi účastníky platně uzavřena. Žalovaná tak má za dlužnicí pohledávku z titulu pravomocně přiznaných nákladů rozhodčího řízení ve výši 12 619,20 Kč a popěrný úkon žalobce tak v této části není důvodný. 14. Jelikož soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je platná a všechny popřené pohledávky jsou vykonatelné, je nutno posoudit, zda další námitky uplatňované žalobcem jsou skutkové a zda nebyly uplatněny dlužnicí v řízení, jež předcházelo vydání rozhodčího nálezu. Soud se tedy v souladu s ust. § 199 odst. 2 IZ zabýval přípustností žalobcem uplatněných důvodů popření pravosti vykonatelných dílčích pohledávek č. 1 (zbylá jistina úvěru), zbytku dílčí pohledávky č. 1.1 (úrok z prodlení z popřené jistiny úvěru), č. 2 (smluvní pokuty), č. 2.1 (úrok z prodlení ze smluvních pokut) a č. 3 (další smluvní pokuta). Podle ust. § 199 odst. 2 IZ totiž platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle ust. § 199 odst. 3 IZ v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Z výše uvedeného tedy plyne, že insolvenční správce je při popření vykonatelné pohledávky podle § 199 odst. 2 IZ omezen vymezením důvodů, pro které může popřít pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Těmito přípustnými důvody jsou skutečnosti neuplatněné dlužníkem v předchozím řízení a nemožnost jiného právního posouzení věci. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale též rozhodce nebo rozhodčí soud) lze tedy uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu. Pro úspěch takového popření bude určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2013 sen.zn. 29 ICdo 7/2013 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 106/2013). Nejvyšší soud ČR v důvodech svého rozhodnutí dále zdůraznil, že jakékoliv (byť kusé), málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem, vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné. 15. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že popření dílčí pohledávky č. 2 ze strany žalobce (insolvenčního správce) není v rozsahu, ve kterém je tato pohledávka vykonatelná, přípustné, neboť je v rozporu s ust. § 199 odst. 2 IZ. Pohledávka byla totiž v uvedeném rozsahu přihlášena a přezkoumána jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu, přičemž bylo prokázáno, že rozhodce se v rámci rozhodčího nálezu zabýval důvodností všech uplatněných nároků a poté, co posoudil listinné důkazy, dospěl k závěru, že dlužnice řádně neplnila podmínky smlouvy a byla v prodlení s placením závazku, tudíž věřitelce (v našem řízení žalované) vznikl nárok na všechny nároky uplatněné přihláškou č. P3. Nárok na smluvní pokutu dle rozhodce odpovídá jednotlivým konkrétně uvedeným ustanovením smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru. S ohledem na výsledky dokazování shledal rozhodce návrh věřitelky za plně důvodný, proto mu zcela vyhověl a přiznal věřitelce i náhradu nákladů rozhodčího řízení. Otázkami platnosti všech nyní posuzovaných nároků se tedy již zabýval rozhodce v rámci právního posouzení celé věci. Otázka všech popřených pohledávek byla tedy již ze strany rozhodce právně kvalifikována (byť stručně) a byla přiznána pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. V této souvislosti přitom není podstatné, zda právní posouzení učiněné rozhodcem je stručné či vyčerpávající a zda je správné (viz např. evidentní pochybení rozhodce, který smluvní pokutu přiznal i do budoucna), podstatné je, že bylo vůbec učiněno. Své závěry rozhodce přitom činil na základě listinných důkazů (mj. na základě smlouvy o úvěru, ve které je výslovně uvedeno, že jde o spotřebitelskou smlouvu), dlužnici označil v rozhodčím nálezu jejím jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště, z čehož je zřejmé, že rozhodce dlužnici nepovažoval za podnikatelku, nýbrž za spotřebitelku. Námitka žalobce, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru a o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a s právem na ochranu spotřebitele, tak není vzhledem k ust. § 199 odst. 2 části věty za středníkem IZ způsobilým důvodem popření. Důvody popření pohledávky žalobcem totiž nepředstavují nové skutkové okolnosti, jež tu nebyly v době, kdy byl rozhodčí nález vydán. Uplatněné důvody tak jsou jiným právním posouzením věci, jež zapovídá ust. § 199 odst. 2 IZ. Zvýhodnění věřitelů s vykonatelnými pohledávkami v insolvenčním řízení oproti věřitelům, kteří v insolvenčním řízení uplatňují nevykonatelné pohledávky, plyne z prostého faktu, že ten, kdo o svá práva pečuje a svou pohledávku, nebýt insolvenčního řízení, by mohl uplatnit v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, nemá v insolvenčním řízení prokazovat její pravost v případě popření (ledaže by prokazoval, že pohledávka je vykonatelná) a naopak povinnost tvrdit a prokázat oprávněnost popření vykonatelné pohledávky, avšak jen v mezích upravených v § 199 odst. 2 IZ, má popírající. V insolvenčním řízení tak nemůže být vykonatelná pohledávka přezkoumávána v širších mezích, stejně jako ji nelze přezkoumávat v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení. Přitakat žalobcově argumentaci (směřující do věcné správnosti vydaného rozhodčího nálezu) by znamenalo připustit

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.

existenci zákonem nepředvídaného dalšího přezkumu, resp. dalšího opravného prostředku, což by odporovalo zásadě, podle které řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5 IZ), a nepřípustně by prolamovalo zásadu nezměnitelného a definitivního autoritativního vyřešení věci v řízení, ve kterém byla pohledávka (rozhodcem) judikována (v podrobnostech viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2016, č.j. 103 VSPH 149/2016-45). 16. Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobce argumentoval rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2016, č.j. 11 VSOL 241/2015-78, toto je stran posouzení námitky týkající se neplatnosti smlouvy jako námitky skutkové i s ohledem na okolnosti tam projednávané věci v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (zejm. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 a také důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011). 17. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je platná, rozhodčí nález není nicotný a popěrné úkony ze strany žalobce ohledně dílčích pohledávek č. 1, č. 1.1, č. 2, č. 2.1 a č. 3 se opírají o nepřípustné důvody, žalobu v souladu s ust. § 199 odst. 2 IZ v celém rozsahu zamítl (výrok I. rozsudku). 18. Pokud jde o nákladový výrok, obecně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Procesně neúspěšným žalobcem v projednávané věci je však insolvenční správce a dle ust. § 202 odst. 1 věty první IZ, které se vůči § 142 odst. 1 uplatní jako lex specialis, platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V tomto sporu nebyl shledán důvod pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě. JUDr. Viktor Břeska je s účinností od 1. 10. 2017 novým zákonným soudcem v této věci (po dobu stáže JUDr. Kateřiny Holešovské na Vrchním soudu v Olomouci).

Ostrava 24. ledna 2018

JUDr. Viktor Břeska v. r. samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Miroslava Musálková.