31 ICm 4853/2015
31 ICm 4853/2015-29 KSOS 31 INS 17483/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobce FOLTAN a spol., se sídlem Ostrožná 233/40, Město, 746 01 Opava, IČO: 25865111, insolvenčního správce dlužníků: Dana anonymizovano , anonymizovano , bytem Alšovo nám. 582/8, Ostrava-Poruba, PSČ 708 00 a Georgi anonymizovano , anonymizovano , bytem Řadová 1047/5, Vratimov, PSČ 739 32, proti žalovanému O.K.V. Leasing, s.r.o., se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 396, PSČ 591 01, IČO: 63487063, zastoupenému JUDr. Ivo Marethem, advokátem se sídlem Strojírenská 2244, Žďár nad Sázavou, PSČ 591 01, o určení existence vykonatelných pohledávek

takto:

I. Určuje se, že společnost O.K.V Leasing, s.r.o., IČO: 63487063, se sídlem Strojírenská 396/4, 591 01 Žďár nad Sázavou nemá pohledávku za dlužníky Danou anonymizovano a Georgi anonymizovano z titulu smluvní pokuty ve výši 5.000,- Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 3. isir.justi ce.cz

II. Žaloba se v části určení, že společnost O.K.V Leasing, s.r.o., IČO: 63487063, se sídlem Strojírenská 396/4, 591 01 Žďár nad Sázavou nemá pohledávku za dlužníky Danou anonymizovano a Georgi anonymizovano z titulu smluvní pokuty ve výši 14.154,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 2 a z titulu nákladů právního zastoupení ve výši 7.115,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 4, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě poměrnou náhradu nákladů řízení státu ve výši 950,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 18.12.2015 došlou soudu dne 21.12.2015 domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že společnost O.K.V Leasing, s.r.o., IČO: 63487063, se sídlem Strojírenská 396/4, 591 01 Žďár nad Sázavou nemá pohledávky za dlužníky Danou anonymizovano a Georgi anonymizovano : z titulu smluvní pokuty ve výši 14.154,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 2, z titulu smluvní pokuty ve výši 5.000,-Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 3 a z titulu nákladů právního zastoupení ve výši 7.115,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků jako dílčí pohledávku č. 4. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalovaný si přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků manželů Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem Alšovo nám. 582/8, Ostrava-Poruba, PSČ 708 00 a Georgi anonymizovano , anonymizovano , bytem Řadová 1047/5, Vratimov, PSČ 739 32 (dále jen dlužníci či dlužnice) v celkové výši 41.801,-Kč. Tato pohledávka se sestávala z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13.959,-Kč-jistina z úvěrové smlouvy mezi žalovaným a dlužnicí Danou anonymizovano , přiznaná rozhodčím nálezem, z dílčí pohledávky č. 2 ve výši 14.154,-Kč-smluvní pokuta ve výši 0,2% denně z částky 13.959,-Kč, z dílčí pohledávky č. 3 ve výši 5.000,-Kč, jedná se o další smluvní pokutu, z dílčí pohledávky č. 4 ve výši 8.204,-Kč, jedná se o náklady rozhodčího řízení a z dílčí pohledávky č. 5 ve výši 484,-Kč z titulu příkazu k úhradě nákladů exekuce. Na přezkumném jednání konaném dne 10.12.2015 popřel insolvenční správce (dále jen IS) tyto vykonatelné pohledávky co do pravosti takto: dílčí pohledávka č. 2 ve výši 14.154,-Kč, byla popřena celá, dílčí pohledávka č. 3 ve výši 5.000,-Kč, byla popřena celá a dílčí pohledávka č. 4 ve výši 8.204,-Kč, byla popřena částečně ve výši 7.115,-Kč. Žalobce popřel smluvní pokuty s odvoláním na jejich neobvyklou výši, která vysoce překračuje mravní standardy závazkových vztahů akceptovatelných ve spotřebitelských smlouvách. Poměr mezi smluvními pokutami, které přestavuje pohledávka č. 2 ve výši 14.154,-Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 5.000,-Kč, která je konkurenční smluvní pokutou k dílčí pohledávce č. 2, jsou s jistinou ve významném nepoměru, resp. tvoří více než 100 % jistiny. Žalobce dále přihlížel k procentuální kumulaci smluvní pokuty, která je ve výši 0,2 % denně, což činí 73 %. Žalobce dále popřel dílčí pohledávku č. 4 ve výši 8.204,-Kč, což jsou náklady rozhodčího řízení, jelikož rozhodnutí ve spotřebitelských smlouvách rozhodnuté v rozhodčím řízení jsou nicotné a náklady řízení tak nelze uznat.

Žalovaný v písemném procesním stanovisku namítl, že IS nemůže vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, jakožto zabývat se otázkou výše smluvní pokuty, jelikož platnost či neplatnost existující rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, což IS správci v řízení o určení vykonatelné pohledávky nepřísluší. Pokud není IS oprávněn zkoumat samotnou rozhodčí smlouvu, tím není oprávněn posuzovat právní otázky již rozhodcem vyřešené, což je otázka výše smluvní pokuty. I pro případ, že by žalobce jako IS byl oprávněn popřít předmětnou vykonatelnou pohledávku, poukázal, že smluvní pokuta byla souladná se zákonem, judikaturou i dobrými mravy. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005, 33 Cdo 1682/2007, 32 Odo 1299/2016 a 33 Odo 872/2006.

Žalobce k tvrzení žalovaného, že považuje rozhodčí doložku za neplatnou, uvedl, že vnímá rozhodčí doložku za existentní, nicméně rozhodnutí, které z ní vyplynulo před rozhodcem, považuje za nicotné.

Žalobce k námitce žalovaného, že nebyl oprávněn provést jiné právní hodnocení věci a popírat pravomocně přiznané pohledávky poukázal, že za příslušný orgán ve smyslu ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nelze považovat soukromého rozhodce, přičemž takovým orgánem se míní soud nebo správní orgán. Co se týče smluvní pokuty, uvedl, že žalobce měl právo při přezkumu popřít pohledávku, která neodpovídá dobrým mravům a zásadám, na kterých stojí spotřebitelské vztahy.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, když účastníci řízení s takovým postupem v souladu s ust. § 115a o.s.ř. souhlasili.

Insolvenční řízení je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ).

Soud ve věci nejprve zjišťoval, zda byly splněny předpoklady, za nichž se soud může zabývat nárokem uplatněným tzv. incidenční žalobou.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 31 INS 17483/2015-A8 ze dne 10.09.2015 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníků: Dana anonymizovano , anonymizovano , bytem Alšovo náměstí 582/8, 708 00 Ostrava-Poruba a Georgi anonymizovano , anonymizovano , bytem Řadová 1047/5, 739 32 Vratimov a současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením a IS byl ustanoven žalobce.

Přihláškou č. P3 si žalovaný jako věřitel č. 3 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 41.801,-Kč. Tato pohledávka se sestávala z pěti dílčích pohledávek: pohledávka č. 1 ve výši 13.959,-Kč, jako důvod vzniku je uvedeno: úvěrová smlouva č. 931085, pohledávka č. 2 ve výši 14.154,-Kč, jako důvod vzniku je uvedeno: pokuta 0,2 % denně z částky 13.959,-Kč od 21.04.2015 do 10.09.2015, pohledávka č. 3 ve výši 5.000,-Kč z titulu smluvní pokuty dle pravomocného rozhodčího nálezu, pohledávka č. 4 celkem ve výši 8.204,-Kč (výše jistiny 7.115,-Kč + příslušenství 1.089,-Kč z titulu nákladů nalézacího řízení dle pravomocného rozhodčího nálezu, pohledávka č. 5 ve výši 484,-Kč z titulu nákladů oprávněného v exekučním řízení.

Z přezkumného listu č. věřitele 3 bylo zjištěno, že žalobce jako IS u přezkumného jednání konaného dne 10.12.2012 popřel dílčí pohledávky žalovaného, a to: dílčí pohledávka č. 2 ve výši 14.154,-Kč byla popřena celá, dílčí pohledávka č. 3 ve výši 5.000,-Kč byla popřena celá a dílčí pohledávka č. 4 ve výši 8.204,-Kč byla popřena částečně ve výši 7.115,-Kč. Dílčí pohledávka č. 2 a 3 byly popřeny pro nepřiměřenou výši k půjčené částce, tj. pro rozpor s dobrými mravy a dílčí pohledávka č. 4 byla popřena z titulu nákladů právního zastoupení, neboť jde o typickou formulářovou žalobu.

Po takto provedeném dokazování soud dospěl k závěru o splnění předpokladů, za nichž se soud může nárokem uplatněným incidenční žalobou zabývat (zjištění úpadku dlužníků, ustanovení žalobce IS, řádné přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužníků a řádné popření přihlášené pohledávky IS). S ohledem na skutečnost, že přezkumné jednání se konalo dne 10.12.2015 a žaloba byla soudu doručena dne 21.12.2015, byl rovněž učiněn závěr o včasnosti podané žaloby (§ 199 odst. 1 IZ).

Poté, co soud učinil závěr o splnění výše uvedených předpokladů, se dále zabýval oprávněností nároku uplatněného incidenční žalobou. V dané věci byla sporná skutečnost, zda žalobce jako IS byl oprávněn popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem s ohledem na dikci ust. § 199 odst. 1 IZ, zda rozhodnutí ve spotřebitelských smlouvách rozhodnutá v rozhodčím řízení jsou nicotná a dále platnost smluvní pokuty.

K první sporné otázce soud uvádí následující.

Možnost IS popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou věřiteli vůči dlužníku rozhodčím nálezem je upravena v ust. § 199 odst. 2 IZ. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18.07.2013 sen. zn. 29 ICdo 7/2013, ve kterém uzavřel, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu. Pro úspěch takového popření bude určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31.07.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v němž doplnil, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Tamtéž dále uzavřel, že platnost písemného právního úkonu není vždy závislá jen na skutečnostech podávajících se z listiny, v níž je zachycen (potud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody neplatnosti se mohou podávat z řady jiných skutečností, které (nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, z nějž vzešla vykonatelná pohledávka) mohou být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ) jako skutečnosti způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci).

S ohledem na výše uvedený závěr Nejvyššího soudu námitka neplatnosti smluvní pokuty není nepřípustným jiným právním posouzením věci.

V dané věci vykonatelnost pohledávky žalovaného vyplývá z rozhodčího nálezu sp. zn. R 712/2014 ze dne 19.02.2015 vydaného rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774. Tímto rozhodčím nálezem byla dlužnici uložena povinnost zaplatit společnosti O.K.V. Leasing, s.r.o. částku 13.959,-Kč, smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částky 13.959,-Kč od 21.04.2014 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč, náklady řízení představující zaplacený poplatek z rozhodčího řízení ve výši 1.089,-Kč a náklady právního zastoupení ve výši 7.115,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že pravomoc rozhodce k rozhodnutí tohoto sporu byla sjednána v samostatné rozhodčí smlouvě a dále že se dlužnice ve stanovené lhůtě k rozhodčí žalobě písemně nevyjádřila a ani se nezúčastnila nařízeného jednání.

Rozhodčí smlouvou ze dne 16.05.2013 se dlužnice a žalovaný dohodli, že veškeré spory vyplývající z úvěrové smlouvy č. 931085 ze dne 16.05.2013 budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jediným rozhodcem a to Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774 a zároveň bylo ujednáno, že kterákoliv smluvní strana se může obrátit na místně příslušný soud, a to Okresní soud v Příbrami. Smluvní strany se dohodly, že rozhodčí řízení je neveřejné a rozhodčí nález nabývá účinku pravomocného rozhodnutí okamžikem jeho doručení stranám a je vykonatelný do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Soud posoudil rozhodčí doložku jako platně sjednanou, jelikož rozhodce byl ve věci transparentně určen, když v rozhodčí smlouvě bylo uvedeno, že nárok bude řešen konkrétním rozhodcem a to v daném případě advokátem Mgr. Marcelem Labounkem. Nejvyšší soud se rovněž zabýval požadavky na rozhodčí smlouvu, jejímž účastníkem je spotřebitel, včetně ústnosti rozhodčího řízení a možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci. K tomu srov. především usnesení ze dne 29.07.2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, rozsudek ze dne 24.09.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 a rozsudek ze dne 29.09.2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, v nichž se Nejvyšší soud vyslovil i k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10, a dále rozsudek ze dne 31.10.2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012. Z označené judikatury se podává, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení není bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces nebo v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 05.04.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Evropský soud pro lidská práva vychází z možnosti dobrovolného vzdání se práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít, že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se směrnicí). Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud v posuzované věci k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka, jíž účastníci (ve spotřebitelské věci) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a která umožňuje rozhodnutí bez ústního jednání, je (bez dalšího) neplatná, není jeho názor správný (odporuje dikci § 27 zákona o rozhodčím

řízení, z níž se jednoinstančnost rozhodčího řízení podává jako pravidlo a jiná dohoda účastníků jen jako možná výjimka z pravidla).

V dané věci tedy byla uzavřena platná rozhodčí smlouva a rozhodčí nález vydaný na jejím základě je způsobilým exekučním titulem. Názor žalobce, že rozhodnutí ve spotřebitelských smlouvách rozhodnutá v rozhodčím řízení jsou nicotná bez dalšího, není správný.

Soud s ohledem na platné ujednání rozhodčí doložky a pravomocného rozhodčího nálezu rovněž žalobu zamítl ve výši nákladů právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 7.115,-Kč (výrok II. tohoto rozsudku).

Soud dále posuzoval platnost smluvní pokuty.

Soud dále provedl důkaz úvěrovou smlouvou č. 931085, ze které soud zjistil, že žalovaný jako věřitel a dlužnice se dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 20.000,-Kč a dlužnice se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednané úroky v 24 měsíčních splátkách ve výši 1.296,-Kč. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly úvěrové podmínky žalovaného, které jsou dlužnicí podepsány. Smluvní pokuta je upravena v čl. 6., bod 6.1, dle kterého se dlužnice zavázala pro případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru, zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné splátky úvěru za každý den prodlení. Dle čl. 6., bod 6.6 se dlužnice dále zavázala společnosti pro případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru více jak dva měsíce, zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč.

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále o. z.), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.). S přihlédnutím k ust. § 3028 o. z. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy (tedy občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013).

Podle ust. § 55 odst. 1 věty první obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Výše uvedenou smlouvu o úvěru soud posoudil jako platnou ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), když tato obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. Při právním posouzení tohoto vztahu se použijí ustanovení obč. zák. o spotřebitelských smlouvách (ust. § 51 a násl. obč. zák.).

Otázka přiměřenosti sankčního opatření, v konkrétním případě platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska v souladu s dobrými mravy, byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a v této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30.05.2007, ve kterém byla posuzována přiměřenost výše smluvní pokuty. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.06.2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27.07.2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10.04.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403). Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.06.2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003 bylo dále dovozeno, že smluvní pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti a že na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení, a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

Soud tedy při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané ve výši 0,2 % denně z dlužné částky neměl důvod odchýlit se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako platné ujednání ve smyslu ust. § 544 odst. 1 obč. zák. a žaloba byla v této části jako nedůvodná zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku).

Ujednání o smluvní pokutě představující jednorázovou částku ve výši 5.000,-Kč v případě prodlení pro případ, kdy se dlužník dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky o více než dva měsíce, soud vyhodnotil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (ust. § 39 obč. zák.) a zároveň jako ujednání, které znamená významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele, které je dle výše citovaných ustanovení občanského zákoníku zakázáno. Soud totiž přihlédl k tomu, že prodlení dlužníka je již sankcionováno smluvní pokutou ve výši 0,2 % z dlužných splátek, která byla posouzena jako platné ujednání a v dané věci tak bylo kumulativně sankcionováno porušení jedné povinnosti. Požadavek na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku z titulu této smluvní pokuty, je proto důvodný a žalobě v této části bylo vyhověno (výrok I. tohoto rozsudku).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

O povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek ve výši 950,-Kč /položka č. 13.1.a)/ Sazebníku soudních poplatků/ bylo rozhodnuto podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jelikož žalobce je podle ust. § 11 odst. 2 téhož zákona v řízení od soudního poplatku osvobozen. Žalovaný platí náklady řízení podle míry neúspěchu ve věci. Ve věci měl úspěch ve výši 81 % a platí tedy 19 % nákladů řízení, které platil stát. Soudní poplatek je třeba zaplatit podepsanému soudu, a to buď v kolcích nebo na účet soudu č. 3703-4123761/0710, KS 1148, VS 3142485315.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 22.09.2016

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Marcela Šurabová