31 ICm 3664/2015
Jednací číslo: 31 ICm 3664/2015-99 (KSOS 31 INS 6825/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka, se sídlem Ostrava-Hrabová, Hradeckého 309/1, PSČ 720 00, insolvenčního správce dlužníka OGIER COMMERCIAL s.r.o., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Hulváky, 709 00 Ostrava, IČO: 27834174, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem Český Těšín, Hrabinská 498/19, PSČ 737 01, proti žalovanému Marku anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Poruba, Klimkovická 55/28, PSČ 708 00, zastoupenému Mgr. Tomášem Veselským, advokátem se sídlem Ostrava- Mariánské Hory, Korunní 1077/31, PSČ 709 00, o určení neúčinnosti právního jednání

takto:

I. Určuje se, že vrácení zápůjčky žalovanému dlužníkem uskutečněné prostřednictvím výběru peněžních prostředků ve výši 411.000,-Kč z bankovního účtu dlužníka žalovaným dne 21.03.2014, je vůči věřitelům dlužníka právním jednáním neúčinným. isir.justi ce.cz

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka OGIER COMMERCIAL s.r.o., IČO: 27834174, sídlem Ostrava-Hulváky, Sokola Tůmy 1099/1, PSČ 709 00, částku ve výši 411.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19.221,-Kč, k rukám advokáta žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 21.09.2015 došlou soudu dne 22.09.2015 domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že vrácení zápůjčky žalovanému dlužníkem uskutečněné prostřednictvím výběru peněžních prostředků ve výši 411.000,-Kč z bankovního účtu dlužníka žalovaným dne 21.03.2014, je vůči věřitelům dlužníka právním jednáním neúčinným. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že dlužník-obchodní společnost OGIER COMMERCIAL s.r.o., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Hulváky, 709 00 Ostrava, IČO: 27834174 (dále jen dlužník) poskytl dne 06.01.2014 společnosti SPYWEB s.r.o., IČO: 27801390 zápůjčku, která byla následně společností SPYWEB s.r.o. ve výši 412.372,-Kč poukázána zpět na účet dlužníka. Dne 21.03.2014 žalovaný vybral v hotovosti z bankovního účtu dlužníka peněžní prostředky ve výši 411.000,-Kč za tím účelem, aby vrátil své osobě coby zapůjčiteli údajnou zápůjčku, kterou jakožto fyzická osoba poskytl dlužníkovi. Z předložené zápůjčky ze dne 05.01.2014 však bylo patrné, že dlužník měl žalovanému zápůjčku vrátit až dne 31.12.2014. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.09.2014, č. j. KSOS 31 INS 6825/2014-A14, byl zjištěn úpadek dlužníka a žalobce ustanoven insolvenčním správcem (dále jen IS) dlužníka. Žalovaný byl jediným jednatelem dlužníka, a to od 08.10.2013. Dle žalobce byl žalovaný osobou blízkou dlužníkovi jakožto jeho jednatel, který musel vědět o úpadku dlužníka v době, kdy provedl výběr peněžních prostředků z jeho účtu jen několik dnů po zahájení insolvenčního řízení na návrh věřitele, přičemž peněžní prostředky použil na vrácení své dosud nesplatné pohledávky, kterou evidoval za dlužníkem. Žalobce měl za to, že výběr finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka, kterým mělo dojít k vrácení poskytnuté zápůjčky, v době úpadku dlužníka a bez souhlasu insolvenčního soudu, byl neúčinným právním jednáním dle ust. § 111 IZ. Vědomost či nevědomost žalovaného o dluzích dlužníka byla v takovém případě s ohledem na ust. § 111 IZ bezpředmětná, přičemž ani prohlášení původního jednatele dlužníka ve Smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 08.10.2013, že společnost neměla žádné dluhy vůči třetím osobám, nemohlo mít vliv na vědomost žalovaného o závazcích dlužníka, když tato byla uzavřena téměř půl roku před odporovaným právním jednáním. Během této doby žalovaný jako jednatel musel nabýt povědomost o tom, že dlužník je upomínán svými věřiteli o úhradu pohledávek. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nepopíral, že by částku z účtu dlužníka vybral, přičemž zároveň je jedinou osobou s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu dlužníka.

Žalovaný v písemném procesním stanovisku navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že ohledně žalované částky se jednalo o zapůjčené finanční prostředky, které žalovaný vložil do své firmy (dlužníka) a následně poskytl jako půjčku věřiteli. Poté, co věřitel finanční prostředky vrátil zpět dlužníkovi, tak tyto žalovaný vybral a vrátil půjčenou částku osobě, která dlužníkovi tyto prostředky zapůjčila. Ve věci bylo také vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 204/2015, v rámci něhož byl zpracován znalecký posudek, který mimo jiné uvedl, že jednatel společnosti (dlužníka) se mohl o úpadku formou účetního předlužení dozvědět nejpozději ke dni vyhotovení účetní uzávěrky za rok 2013, tedy ke dni 16.04.2014. Žalovaný má tak za to, že se nejedná o neúčinné právní jednání, když k výběru prostředků došlo dne 21.03.2014, a když navíc neměl povědomí o tom, že by dlužník měl nějaké dluhy, jelikož byl původním jednatelem informován, že společnosti neměla žádné závazky.

U ústního jednání konaného dne 22.11.2017 účastníci setrvali na svém procesním stanovisku. Žalovaný doplnil svou procesní obranu tak, že dle jeho názoru žalobce netvrdil rozhodnou skutečnost, že dlužník byl již v době výběru peněžních prostředků v úpadku či ve stavu hrozícím úpadku, přičemž poukázal na ust. § 205 IZ ohledně vymezení pojmu majetkové podstaty. Vzhledem k tomu, že v dané věci byl podán insolvenční návrh věřitelem, do majetkové podstaty patřil majetek, který dlužníkovi patřil v okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka. K těm došlo dne 23.09.2014, a proto není možné aplikovat na danou situaci ust. § 111 IZ, jelikož k výběru peněžních prostředků došlo před zjištěním úpadku. Dle žalovaného pak není ani třeba prokazovat liberační důvody dle ust. § 111 odst. 2 IZ. Žalobce následně uvedl, že úpadek dlužníka zde byl již v okamžiku výběru peněžních prostředků, což vyplývá ze znaleckého posudku.

Mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně skutečností: -zahájení insolvenčního řízení dlužníka k návrhu věřitele dne 13.03.2014, -zjištění úpadku dlužníka a ustanovení žalobce IS dne 23.09.2014, -včasné podání odpůrčí žaloby, -žalovaný byl a je jednatelem dlužníka, -uzavření smlouvy o zápůjčce dne 05.01.2014, kterou žalovaný poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 400.000,-Kč a dlužník se zavázal půjčenou částku s úrokem ve výši 10.000,-Kč, to je v celkové výši 410.000,-Kč vrátit ve lhůtě 31.12.2014, -vrácení peněžních prostředků dle smlouvy o zápůjčce výběrem v hotovosti jednatelem dlužníka z účtu dlužníka dne 21.03.2014, -k plnění peněžitého závazku z titulu smlouvy o zápůjčce nebyl vyžádán souhlas insolvenčního soudu.

V dané věci byl odporován právní úkon, a to výběr peněžních prostředků ve výši 411.000,-Kč z bankovního účtu dlužníka žalovaným dne 21.03.2014 za účelem vrácení zápůjčky žalovanému.

Insolvenční řízení je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ).

Podle ust. § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ust. § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle ust. § 235 odst. 2 IZ, neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle ust. § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

Podle ust. § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ust. § 239 odst. 1 IZ, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle ust. § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle ust. § 111 odst. 1 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle ust. § 111 odst. 2 IZ omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Podle ust. § 111 odst. 3 IZ jsou právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

Podle ust. § 205 odst. 2 IZ podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí.

Podle ust. § 2390 OZ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

S ohledem na nesporná tvrzení účastníků řízení soud dospěl k závěru, že dne 05.01.2014 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 OZ, jíž poskytl žalovaný dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 400.000,-Kč, a tyto prostředky se dlužník zavázal vrátit ve lhůtě do 31.12.2014 spolu s úrokem ve výši 10.000,-Kč. Následně bylo dne 13.03.2014 zahájeno insolvenční řízení dlužníka, a to na návrh věřitele. Úpadek dlužníka byl zjištěn dne 23.09.2014, přičemž téhož dne byl také ustanoven žalobce insolvenčním správcem. K vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o zápůjčce však došlo dne 21.03.2014, a to tak, že žalovaný jakožto jednatel dlužníka učinil výběr hotovosti z bankovního účtu dlužníka. Stalo se tak po zahájení insolvenčního řízení dlužníka a bez souhlasu insolvenčního soudu.

Soud dále v řízení zjišťoval, zda došlo k naplnění znaků skutkové podstaty neúčinného právního úkonu dle ust. § 111 IZ.

Předpoklady neúčinnosti právních úkonů stanoví v poměrech insolvenčního řízení IZ s tím, že jejich prokázání je zásadně věcí IS. Odpůrčí žalobou (§ 239 IZ) lze současně uplatnit jak neúčinnost právního úkonu dlužníka (určovací výrok), tak i požadavek na úhradu plnění (peněžité plnění), jež tím ušlo z majetkové podstaty dlužníka (§ 235, 237 IZ). V obou případech jde o nároky vzešlé z odpůrčího práva v insolvenci. Odpůrčí nárok se tedy zásadně prosazuje odpůrčí žalobou, kterou uplatňuje zásadně pouze insolvenční správce. Předpokladem vyhovění odpůrčí žalobě dle IZ je včasné podání odpůrčí žaloby, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, naplnění jedné ze skutkových podstat, kterými jsou 1) právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 IZ), 2) zvýhodňující právní úkony (§ 241 IZ) a 3) úmyslně zkracující právní úkony (§ 242 IZ). Dalším předpokladem vyhovění odpůrčí žalobě je, že právní úkon byl uskutečněný v rozhodné době před zahájením insolvenčního řízení. Ustanovení § 111 IZ upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Rovněž v případě zákonné neúčinnosti právních úkonů musí být splněny předpoklady odpůrčích úkonů stanovených v § 235 až 239 IZ.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená na závěru, podle kterého projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ust. § 111 a § 246 odst. 2 IZ, lze podle ust. § 235 až § 243 IZ odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ust. § 240 až § 242 IZ (srov. rozsudek ze dne 27.02.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 67/2014 ze dne 29.02.2016).

Právní úkon učiněný v rozporu s omezeními v ust. § 111 odst. 1 IZ je neúčinným právním úkonem přímo ze zákona, když neúčinnost předjímá přímo ust. § 111 odst. 3 IZ. Jedná se o speciální ustanovení k obecné úpravě neúčinných právních úkonů obsažené v ust. § 235 až 243 IZ. Ačkoliv není zapotřebí naplnění podmínek některé ze specifických skutkových podstat neúčinnosti v ust. § 240, § 241 a § 242 IZ, je nutné, aby byly splněny základní předpoklady odpůrčích úkonů stanovených v § 235 až 239 IZ, a to především, že se jedná o právní úkon dlužníka, jímž došlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého věřitele na úkor jiných. Dalším předpokladem nutným k aplikaci ust. § 111 IZ je následné zjištění úpadku dlužníka. Všechny tyto předpoklady byly v této věci splněny.

Cílem ust. § 111 IZ není zamezit dlužníkovi, aby nakládal s jeho majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního řízení, ale zachovat hodnotu majetku dlužníka do okamžiku, než bude rozhodnuto o úpadku a zvolen způsob jeho řešení, případně do okamžiku, kdy bude insolvenční řízení ukončeno jiným způsobem. Smyslem je pak to, aby nedocházelo k podstatným změnám majetkové podstaty a tím zejména ke snížení uspokojení věřitelů. Obranou třetích osob pak v tomto případě nemůže být dobrá víra, když se jedná o veřejně dostupné informace v insolvenčním rejstříku o právě probíhajícím insolvenčním řízení dlužníka.

K námitce žalovaného, že není možné na danou situaci aplikovat ust. § 111 IZ, když dle ust. § 205 odst. 2 IZ je součástí majetkové podstaty dlužníka majetek, který dlužníkovi patřil v okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, tj. dne 23.09.2014, soud uvádí následující. V případě insolvenčního návrhu, který podal věřitel dlužníka, nemá na možnost aplikace ust. § 111 IZ vliv ani § 205 odst. 2 IZ. Je tomu tak proto, že v opačném případě by zde byla vytvořena zcela absurdní situace, kdy by insolvenční správce nebyl schopen jakkoli zpochybnit a napadnout platnost nebo účinnost právních úkonů dlužníka, kterými došlo ke snížení hodnoty majetku dlužníka, a které byly učiněny jak před zahájením insolvenčního řízení, tak po jeho zahájení až do rozhodnutí o úpadku. Lze-li však odporovat právnímu úkonu učiněnému dlužníkem před zahájením insolvenčního řízení, je nutno stejný úkon učiněný dlužníkem až po zahájení insolvenčního řízení považovat rovněž za neúčinný s odkazem na ust. § 111 odst. 3 IZ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2017, sp. zn. 29 Cdo 3668/2015). Ust. § 111 IZ se tak zcela jistě vztahuje na jednání dlužníka i v případě, že insolvenční návrh podal dlužníkův věřitel.

V předmětné věci tedy bylo nesporné, že dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení plnil svůj peněžitý závazek, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení. Podle výše uvedeného § 111 IZ je dlužník oprávněn tyty peněžité závazky plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, jinak jsou právní úkony neúčinné. Toto omezení se netýká v případě, že úkony jsou nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření a k odvrácení hrozící škody. Výběr peněžních prostředků jednatelem dlužníka v době po zahájení insolvenčního řízení je bezpochyby neúčinným právním úkonem, resp. jednáním, když na tuto situaci plně dopadá ust. § 111 IZ. Soud přitom dále nezjišťoval, zda byly naplněny liberační důvody uvedené v ust. § 111 odst. 2 IZ, jelikož žalovaný takové skutečnosti netvrdil.

Dle ust. § 237 odst. 1 IZ mají povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch. Soud proto ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 411.000,-Kč.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady úspěšného žalobce v celkové výši 19.221,-Kč sestávají -z odměny za zastupování advokátem za 4 úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika žalobce ze dne 25.07.2016, účast u soudního jednání dne 22.11.2017) dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g), h) advokátního tarifu v celkové výši 12.400,-Kč, -ze 4 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 1.200,-Kč, -z 1 náhrady za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny ve výši 1.550,-Kč, a to za účast na jednání dne 19.10.2017, které bylo odročeno bez projednání věci, dle ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu, -z cestovného ve výši 335,-Kč při ujetí celkem 62 km na trase Český Těšín-Ostrava a zpět, při použití osobního automobilu Hyundai i20, RZ 7T7 5032, při průměrné spotřebě 5,1 l benzínu na 100 km, a to za účelem účasti na jednání u soudu dne 21.06.2017 při vyhláškové ceně benzínu 29,50 Kč/l a základní sazbě náhrady za používání silničních motorových vozidel na 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhl. č. 440/2016 Sb., -z náhrady za ztrátu času ve výši 400,-Kč za 4 půlhodiny po 100,-Kč (Český Těšín- Ostrava a zpět), -z 21% DPH ve výši 3.336,-Kč dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

Soud žalobci nepřiznal požadovaných pět úkonů právní služby, když dle obsahu spisu vyplývá, že došlo pouze k převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, sepisu repliky ze dne 25.07.2016 a k účasti u soudního jednání dne 22.11.2017, tedy celkem ke čtyřem úkonům. Jiné úkony, které by mohly být oceněny mimosmluvní odměnou dle ust. § 11 odst. 1 advokátního tarifu, učiněny nebyly. Soud dále žalobci nepřiznal jednu náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč, která dle žalobce náležela za 1 půl úkon právní služby požadovaný za účast při jednání dne 19.10.2017, které nebylo zahájeno a bylo odročeno za účelem možného mimosoudního vyřešení sporu. V tomto případě se totiž nejedná o úkon právní služby, ani tzv. půl úkon, ale o náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci dle ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že se tedy nejedná o úkon právní služby, soud nepřiznal žalobci jeden režijní paušál, který za tuto náhradu dle ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu nenáleží. Soud také snížil náhradu cestovného, které nebylo uvedeno ve správné výši, včetně náhrady za ztrátu času, když cesta z Českého Těšína do Ostravy a zpět činí nikoliv 34 km, ale 62 km, základní sazba na 1 km jízdy je 3,90 Kč (nikoliv 5,40 Kč) a čas strávený na cestě neodpovídal osmi půlhodinám, nýbrž jen čtyřem. S ohledem na výše uvedené bylo také poměrně upraveno DPH.

Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 30.11.2017

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Marcela Šurabová