31 ICm 188/2014
Číslo jednací: 31 ICm 188/2014-42 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 31 INS 15641/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou, ve věci žalobkyně: JUDr. Dagmar Koláková, Slovanská 7, 787 01 Šumperk, insolvenční správkyně dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano , Na Zámečku 854/5, 789 85 Mohelnice, zastoupena Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, Kozinova 2, 787 01 Šumperk, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a. s., IČO 61860069, Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že popření pohledávky co do pravosti a výše 176.725 Kč, kterou žalovaný uplatnil přihláškou č. 2 v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 31 INS 15641/2013 je po právu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17.810 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martiny Pešákové, advokátky.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703- 4123761/0710, VS 3142018814, soudní poplatek 5.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala dne 20.01.2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhala určení, že popření vykonatelné pohledávky, co do pravosti a výše 176.725 Kč, je po právu. Žalobkyně uvedla, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení nezajištěnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 226.583 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky je smlouva o úvěru č. 9100142121 ze dne 23.07.2007. Žalovaný poskytl dlužnici úvěr ve výši 183.744 Kč, odměna za jeho poskytnutí činila 104.744 Kč. Dle žalovaného dlužnice nesplácela řádně, tedy došlo k zesplatnění, dále byla vyúčtována smluvní pokuta 50 % z nominální výše půjčky, tedy 91.872 Kč. Tvrzená pohledávka byla uplatněná v rozhodčím řízení. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, na základě rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové, č.j. Va 43-34/2010-10 ze dne 10.12.2010. Při přezkumném jednání dne 09.01.2014, byla žalobkyni pohledávka popřená, co do pravosti a výše 176.725 Kč (65.061 Kč popřeno na jistině a úrocích a 111.664 Kč popřená celá smluvní pokuta, vč. příslušenství) a uznána v částce 49.858 Kč. Žalobkyně popřela odměnu za poskytnutí úvěru, s ohledem na neplatné ujednání, ohledně odměny a pro rozpor s dobrými mravy a dále i celou uplatněnou smluvní pokutu, vč. příslušenství. Dlužnici byla fakticky poskytnutá částka ve výši 113.911 Kč, přičemž byl sjednán úrok z půjčky ve výši 25 %. Žalobkyně uznala tuto jistinu i tento sjednaný úrok za dobu 4 let, tedy ve výši 113.911 Kč. Poskytnuté prostředky v součtu činily 227.822 Kč. Na tuto pohledávku dlužnice do zesplatnění uhradila 126.324 Kč a po zesplatnění 62.092 Kč. Celkem tak uhradila 189.416 Kč. Vzhledem k úhradě částky 126.324 Kč před zesplatněním, zůstal dluh na jistině, ke dni 25.10.2010 ve výši 101.498 Kč a dle rozhodčího nálezu, byl přiznán úrok ve výši 6 % ročně (byl přiznán z částky vyšší, kterou však žalobkyně popírá). Žalobkyně uznala i tento 6% úrok, ovšem pouze z částky 101.498 Kč, který s ohledem na postupné splácení od 25.10.2010 do 10.09.2013, činí 9.852,38 Kč. Dále žalobkyně uznala i náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč. Vše ostatní bylo popřeno. Sjednána odměna za poskytnutí úvěru, byla vyšší než skutečně poskytnutá částka. Je zřejmé, že takto sjednaná odměna, je absolutně neplatná a žalovaný tak neoprávněně požadoval její úhradu, tak i úroky z úvěru z této části, když odměna byla v podstatě poskytnutá právě z tohoto úvěru. Rovněž smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 09.04.2015 a uvedl, že celková pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a její vykonatelnost byla doložena. Důvodem popření vykonatelných pohledávek, uvedených v žalobě, je údajná neplatnost ujednání o smluvní pokutě a smluvní odměně, a to pro tvrzený rozpor s dobrými mravy. Žalovaný se s právním názorem žalobkyně nestotožnuje a žalobu považuje za nedůvodnou. Pohledávky byly uplatněny dle rozhodčího nálezu a rozhodčí nález je v souladu s ust. § 177 insolvenčního zákona titulem pro prokázání vykonatelnosti pohledávek. Vzhledem k tomu, že se jedná o vykonatelné pohledávky, tak v souvislosti s vykonatelností žalovaný odkazuje na znění § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. V žalobě může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Žalovaný dále cituje § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, kdy důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Platnost či neplatnost některých ujednání, je jednoznačně právním posouzením. Insolvenční správkyně v popěrném úkonu uvedla, jen právní hodnocení, které jí u vykonatelných pohledávek nepřísluší. S ohledem na uvedené není možné, aby se soud v napadeném řízení zabýval předmětnou smlouvou o úvěru a jednotlivými nároky z ní vyplývajícími, rozhodující je, že pohledávky jsou vykonatelné. V části IV. bod B) pak žalovaný odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci a v části C) pak odkazuje na výklad ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze kterých v této části cituje. Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu pak plyne závěr, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčím sporu, obsahuje právní hodnocení a není možné vycházet z jiného právního posouzení. Žalobkyně netvrdí, ani neprokazuje žádné skutečnosti, na jejíchž základě by mohl soud přestat považovat rozhodčí nález za exekuční titul a o nárocích věřitele rozhodnou znovu bez ohledu na překážku věci rozhodnuté. Není možné, aby pohledávky byly posuzovány opětovně z jiného právního důvodu, neboť důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jiné právní posouzení věci. Nad rámec uvedeného žalovaný uvádí, že před podpisem smlouvy o úvěru byl dlužník seznámen se všemi podmínkami, tedy i s výší úroku za poskytnutí peněžních prostředků, i s výší jednotlivých smluvních pokut z porušení povinnosti. Dominantní zásadou na které je budován celý systém soukromého práva je zásada autonomie vůle účastníků. Dlužník měl před podpisem smlouvy o úvěru dostatek prostoru, aby se seznámil s jejím zněním. Pokuď by nesouhlasil s jejími ujednáními nebo by nerozuměl některému ustanovení, nemusel smlouvu uzavírat a mohl se s žádostí o poskytnutí úvěru obrátit na jinou osobu. Dle žalovaného žalobkyně tím, že pojímá princip dobrých mravů jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat neomezeně, porušuje zásadu práva na spravedlivý proces. Žalobce zanedbává zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou dílčí zásadu občanského práva, ale ignoruje mnoho jiných obecných zásad, např. zásadu právní jistoty. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnutá.

Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně podáním ze dne 27.04.2015 a uvedla, že argumentace žalovaného s odkazem na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, je v tomto případě nepatřičná. V posuzované věci jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, kdy je namístě aplikovat předpisy EU, jež mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy a je třeba, aby soudy vždy zkoumaly, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě, není nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla dříve tvrzená spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Soudy tak ve všech stádiích řízení jsou povinny vždy zkoumat platnost rozhodčí doložky, pokud byla mezi spotřebitelem a podnikatelem ujednána. Žalobkyně odkazuje na ustanovení zákona č. 321/2001 Sb o spotřebitelském úvěru a § 55 a § 56 občanského zákoníku, dále na § 31 až § 35 zákona č. 216/1994 Sb o rozhodčím řízení. Soud zkoumá nejen platnost rozhodčí doložky, ale neposkytne ani ochranu plnění přiznanému rozhodčím nálezem, pokud je takové plnění podle tuzemského práva nemožné či nedovolené nebo v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Bez ohledu na znění § 199 odst. 2 insolvenčního zákona musí soud přezkoumat platnost rozhodčí smlouvy a přezkoumat, zda plnění přiznané rozhodčím nálezem není v rozporu s tuzemským právem, ve zjevném rozporu s dobrými mravy, veřejným požadavkem či předpisy na ochranu spotřebitele. Pokuď jde o platnost rozhodčí smlouvy, tak ta musí být sjednána písemně, což vyžaduje podpis přímo, u rozhodčí smlouvy, nestačí odkaz ve smlouvě o úvěru. V tomto případě však rozhodčí smlouva nebyla sjednána písemně, neboť je obsažena v tzv. smluvních ujednáních, jež nejsou spotřebitelem podepsány, pouze na ně odkazuje smlouva hlavní. Žalobkyně dále v části I. bod 2 cituje a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 a cituje a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. V posuzovaném případě ze smlouvy o úvěru, jež odkazuje na smluvní ujednání je zřejmé, že dlužník jako spotřebitel byl ze smluvního ujednání o určení-jmenování rozhodce-zcela vyloučen, když rozhodčí smlouva je součástí předtištěných smluvních ujednání a má charakter formulářové smlouvy-nejedná se tedy o individuálně sjednanou klauzuly, dohoda vč. smluvních ujednání byla vyhotovena věřitelem a dlužníkovi pouze předložena k podpisu, navíc ujednání o určení rozhodce není dostatečně transparentní, neboť kromě vyjmenovaných rozhodců může spor rozhodovat i rozhodce výlučně určený věřitelem ze seznamu advokátů. Tedy za určitých podmínek umožňuje věřiteli výlučně osobu rozhodce určit, což způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Pokuď jde o plnění v rozporu s dobrými mravy, pak žalobkyně uvádí, že je nutné zkoumat nejen platnost rozhodčí doložky, ale v případě spotřebitelských smluv, soud neposkytne ani ochranu plnění uloženého dlužníkovi rozhodčím nálezem, který je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. V tomto případě, jak je již uvedeno, spotřebitel fakticky obdržel částku cca 100.000 Kč, na tuto pohledávku uhradil bezmála 200.000 Kč a dále žalované stále ještě dluží více jak 200.000 Kč. Je tedy nepřípustné a v rozporu s ochranou spotřebitele, aby v insolvenčním řízení byla uspokojena pohledávka věřitele, která by jinak nebyla uspokojena v běžném vykonávacím řízení, kde by bylo možné posuzovaný rozhodčí nález zrušit.

K tvrzení žalobkyně se dále vyjádřil žalovaný podáním z 11.05.2015 a zdůrazňuje znění § 199 odst. 3 insolvenčího zákona, kdy má za to, že žalobkyně svými tvrzenými o neplatnosti rozhodčí doložky nepřípustně rozšiřuje popěrný úkon insolvenčního správce. Ze samotného odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že rozhodce shledal, s ohledem na výsledky dokazování nárok žalovaného oprávněným a s odkazem na judikaturu vyšších soudů přiznal jistinu i smluvní pokutu až do zaplacení hlavního závazku. Žalobkyně se snaží zaměnit právní námitky s námitkami kauzálními, což však není možné, neboť žalobkyně neuvádí námitky kauzální, ale pouze právní. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, z kterého cituje a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1354/2014 z kterého cituje.

Soud zjistil z přihláškového spisu, oddíl P, č. přihlášky P2, č. věřitele 2, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 31 INS 15641/2013 následující:

Ze seznamu přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo 28. 11. 2013. Z celkem přihlášené pohledávky 226.583 Kč bylo zjištěno 49.858 Kč.

Z přihlášky pohledávky, že tuto podal žalovaný jako věřitel u soudu 17. 9. 2013. Přihlásil pohledávku č. 1 v celkové výši 114.919 Kč jako vykonatelnou dle rozhodčího nálezu, sestávající z jistiny 93.856 Kč a z příslušenství ve výši 21.063 Kč jako směnečný úrok a náklady rozhodčího řízení. Pohledávka č. 2 byla přihlášena ve výši 111.664 Kč jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu, sestávající z jistiny 95.201 Kč a z příslušenství 16.463 Kč jako směnečný úrok.

Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100142121, že tato byla uzavřena 23. 7. 2007 mezi žalovaným jako věřitelem a dlužnicí, částka k vyplacení 83.000 Kč, výše jednotlivé splátky 4.022 Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru 110.056 Kč, maximální výše úvěru 193.056 Kč, předpokládaná RPSN 63,15 %, splatnost měsíční splátky 12. den v měsíci, splatnost splátek-počet splátek 48. Smlouva je podepsána na první straně. Na druhé straně jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, kde v čl. 18 byla sjednána rozhodčí doložka, v čl. 13 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru byly sjednány sankce, přičemž smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru nejsou podepsány.

Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru, že výše úvěru činí 183.744 Kč, počet splátek 48, výše splátky 3.824 Kč, částka k vyplacení 79.000 Kč, smluvní odměna 104.744 Kč.

Oznámením ze dne 13. 10. 2010, že žalovaný jako věřitel oznámil dlužníkovi, že porušil smlouvu o úvěru s tím, že se staly splatnými všechny závazky vyplývající z této smlouvy a věřitel požaduje okamžitou úhradu všech nesplacených částí úvěru, včetně smluvních pokut v celkové výši 252.149 Kč. Dle specifikace dlužné částky se jednalo o zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 156.948 Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 3.329 Kč, smluvní pokuta ve výši 50 % z výše půjčky-úvěru ve výši 91.872 Kč.

Rozhodčím nálezem ze dne 10. 12. 2010, č.j. Va 43/34/2010-10, že tento nabyl právní moci dne 20. 12. 2010, vykonatelnost 23. 12. 2010. Rozhodčí nález vydala JUDr. Eva Vaňková, rozhodce ve věci žalobce-věřitele proti dlužnici a tímto bylo uloženo dlužnici zaplatit směnečný peníz ve výši 252.149 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 10. 2010 do zaplacení a náklady řízení ve výši 1.600 Kč.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 31 INS 15641/2013 probíhá insolvenční řízení dlužnice a že žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno přezkumné jednání, na kterém byla insolvenční správkyni částečně popřena pohledávka č. 1 a celá pohledávka č. 2, se konalo 09.01.2014. Insolvenční správkyně podala předmětnou žalobu o popření pohledávky, co do pravosti a výše 176.725 Kč u příslušného soudu dne 20.01.2014, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobkyně jako insolvenční správkyně je aktivně legitimována k podání předmětné žaloby, když popřela žalovaným přihlášenou pohledávku, která byla označena jako vykonatelná, dále s ohledem na tvrzení žalobkyně, zda nárok-pohledávka žalované strany, která byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu, je pohledávkou skutečně vykonatelnou, když žalobkyně zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobkyně jako insolvenční správkyně popřela pohledávku žalované strany, která tuto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelnou. Žalobkyně pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podala ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávka žalovaného není pohledávkou vykonatelnou, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným a vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byla insolvenční správkyně aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobkyně, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti.

Je třeba uvést, že argumentace žalované není správná, pokud tato uvedla, že pokud insolvenční správkyně v rámci popěrného úkonu nezpochybnila platnost rozhodčí doložky a netvrdila nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, nemůže takto učinit následně v rámci podané žaloby. Je třeba zdůraznit a odkázat na správnou argumentaci žalobkyně, že soud z úřední povinnosti má zkoumat, zda uplatněná pohledávka je skutečně vykonatelnou pohledávkou zejména tak, jak je v posuzované věci, když jde o spor ze spotřebitelské smlouvy. Je třeba, aby soud vždy ve všech řízeních, vč. vykonávajícího zkoumal, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nekalým smluvním ujednáním. Jak argumentovala žalobkyně soudy, tak ve všech stádiích řízení povinně vždy přezkoumají platnost rozhodčí doložky, pokud byla ujednána mezi spotřebitelem a podnikatelem.

Pokud jde o sjednanou rozhodčí doložku, soud zaujal jak je výše uvedené názor, že se jedná o neplatnou rozhodčí doložku a tudíž následně vydaný rozhodčí nález je nicotným, tudíž je možné akceptovat popěrný úkon ze strany žalobkyně a nelze tedy dovodit podmínky ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Dle názoru soudu se jedná o nevykonatelnou pohledávku a potom žalobkyně měla oprávnění namítat i jiné právní posouzení uplatněného nároku.

Soud konstatuje, že nebyla platně sjednána rozhodčí doložka v čl. 18 a tudíž vydaný rozhodčí nález je nicotný a pohledávka žalovaného je nevykonatelná a dále že nebyla platně sjednána ani sankce, tedy smluvní pokuta dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru v čl. 13. V této části pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, z kterého cituje v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obvzláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek . V této souvislosti soud uvádí, že smluvní ujednání tak, jak v tomto případě bylo zjištěno, jsou na druhé straně smlouvy o úvěru, když smlouva o úvěru byla smluvními stranami podepsána pouze na straně č. 1. Je třeba uvést, že smluvní ujednání mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Smluvní ujednání (obchodní podmínky) nesmí sloužit k tomu, aby do nich, jako v tomto případě, v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta žalovaným jako věřitelem ujednání, která jsou pro spotřebitele rozhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele mohou uniknout, např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto věřitel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, podobně jako rozhodčí doložka, zásadně nemohou být součástí tzv. obchodních podmínek-smluvních ujednání, nýbrž toliko smlouvy samotné, listiny na nichž účastník smlouvy připojuje svůj podpis.

V předmětné věci ujednání o smluvní pokutě a o rozhodčí doložce nebyly součástí smlouvy samotné o úvěru, která je podepsána smluvními stranami, ale toliko součástí smluvních ujednání smlouvy o úvěru. Pak lze uzavřít, že nedošlo k platnému sjednání rozhodčí doložky ani k platnému ujednání o smluvní pokutě, a tudíž vydaný rozhodčí nález lze vyhodnotit jako nicotný.

Soud pak dospěl k závěru, že popření celé pohledávky č. 1 a částečně pohledávky č. 2, jak učinila žalobkyně, je důvodné. Je třeba uvést, že pokud byla popřena pohledávka č. 1, která se týká smluvní odměny za poskytnutí úvěru, tento nárok byl popřen pro neplatnost ujednání smlouvy o úvěru. Důvodem neplatnosti je rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku a pro rozpor s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť sjednaná smluvní odměna byla vyšší než skutečně poskytnutá částka. Pokud žalobkyně správně popřela smluvní pokutu vyúčtovanou ve výši 50 % z nominální výše úvěru a její příslušenství v celé výši pro neplatnost ujednání s dobrými mravy, jakož i pro rozpor s ust. § 59 občanského zákoníku, rovněž v této části je popěrný úkon důvodný. Navíc, jak bylo výše uvedeno, s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 je třeba uvést, že smluvní pokuta nebyla ani platně sjednána, jelikož byla obsažená v čl. 13 smluvních ujednání ke smlouvě o úvěru, která nebyla smluvními stranami podepsána.

Z listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, bylo zjištěno, že dlužnici fakticky byla poskytnuta částka včetně revolvingu ve výši 113.911 Kč, přičemž byl sjednán úrok ve výši 25 %. Žalobkyně uznala jistinu a sjednaný úrok za dobu čtyř let, tedy ve výši 113.911 Kč. Jak bylo zjištěno z přihlášky pohledávky, poskytnuté prostředky včetně úroku činily v součtu 227.822 Kč. Na tuto částku dlužnice do zesplatnění uhradila 126.324 Kč a po zesplatnění 62.092 Kč. Celkem tak uhradila 189.416 Kč. Vzhledem k úhradě částky 126.324 Kč před zesplatněním zůstal dluh na jistině ke dni 25. 10. 2010 ve výši 101.498 Kč, z něhož byl rozhodčím nálezem přiznán úrok ve výši 6 %, tento byl přiznám z částky vyšší, kterou však žalobkyně popřela. Žalobkyně uznala 6% úrok, ovšem pouze z částky 101.498 Kč, který s ohledem na postupné splácení pohledávky od 25. 10. 2010 do 10. 9. 2013 činí 9.852,38 Kč. Nad rámec výše uvedeného dále žalobkyně uznala náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč.

Z důvodu výše uvedených soud zcela akceptoval argumentaci žalobkyně, tak jak uvedla ve skutkových tvrzeních a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 163 odst. 1 insolvenčního zákona. V řízení byla žalobkyně úspěšná, a proto jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/96 Sb., tedy za 4 úkony právní služby náleží odměna 12.400 Kč (příprava a převzetí právního zastoupení, sepis žaloby, vyjádření žalobkyně z 27. 4. 2015, účast u jednání dne 24. 6. 2015). Ke každému úkonu právní služby dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky přísluší paušál á 300 Kč, tedy 1.200 Kč. Dále právní zástupce žalobkyně účtoval cestovné k jednání ve správné výši 719 Kč a za čas v souvislosti s poskytováním právní služby 4× půlhodina á 100 Kč, tedy 400 Kč, celkem 14.719 Kč. Z takto účtované a přiznané odměny náleží 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy částka 3.091 Kč. Celkem náklady řízení ve výši 17.810 Kč je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Při podání žaloby byla žalobkyně osvobozena od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků), a to České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 3142018814, ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 24.06.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně