31 Cdo 921/2000
Datum rozhodnutí: 25.05.2000
Dotčené předpisy:




31 Cdo 921/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 34/96, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 1999, č.j. 4 Ko 500/98-214, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 1999, č.j. 4 Ko 500/98-214, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl podle § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) odvolání dlužníka (úpadce) proti usnesení ze dne 12. června 1998, č.j. K 34/96-171, kterým Městský soud v Praze prohlásil konkurs na jeho majetek, jako opožděné. Odvolací soud měl usnesení o prohlášení konkursu za doručené úpadci dnem 17. června 1998, vycházeje z toho, že bylo doručeno řádně podle § 46 odst. 2 o. s. ř., jelikož soud neurčil, že usnesení o prohlášení konkursu je třeba doručit do vlastních rukou. Odtud uzavřel, že odvolání podané na poštu k přepravě dne 3. července 1998 bylo opožděné, když posledním dnem lhůty k jeho podání byl 2. červenec 1998.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník (řádně zastoupený advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že mu postupem odvolacího soudu byla ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, a že právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání. Usnesení o prohlášení konkursu totiž musí být v souladu s ustanovením § 13 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vždy doručeno do vlastních rukou dlužníka; běžné doručení je  stejně jako náhradní doručení dle § 46 odst. 2 o. s. ř. - vyloučeno. Dále dovolatel namítá, že usnesení o prohlášení konkursu mělo být podle § 49 odst. 1 o. s. ř. doručeno především jeho zástupci. Odtud uzavírá, že toto usnesení mu bylo řádně doručeno až dne 29. června 1998, kdy je jeho zástupce osobně převzal ze spisu. Odvolání podané k poštovní přepravě dne 3. července 1998 tedy bylo podáno včas. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem ), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jimž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 238/1995 Sb.) doznalo ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo byla byla vložena slova v průběhu řízením nesprávným ), je za postup soudu v průběhu řízení možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. V obsahové návaznosti na změnu v textu ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. citovaná novela rozšířila přípustnost dovolání na ta rozhodnutí, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání (§ 238a odst. 1 písm. c/ až f/ o. s. ř.). Jestliže by usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto (hodnotící úsudek v něm obsažený), mělo (za předpokladu, že odvolací soud užil ustanovení § 218 odst. 1 o. s. ř. chybně), způsobovat vadu řízení dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jejíž existence zakládá sama o sobě přípustnost a současně důvodnost dovolání, bylo by ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ obsolentním. Je logické usuzovat, že je-li od 1. ledna 1996 dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo odvolání odmítnuto, výslovně připuštěno ustanovením § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., nezakládá stejná okolnost přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a tudíž ani důvodnost dovolání pro existenci takové vady (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36). Vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ tedy řízení netrpí.

Dovolání je však důvodné podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k době vydání napadeného usnesení a době doručení usnesení soudu prvního stupně je pro další úvahy rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. (dále též jen zákon ).

Podle ustanovení § 13 odst. 2, věty druhé, zákona se usnesení o prohlášení konkursu doručí dlužníkovi do vlastních rukou, tedy postupem podle § 47 o. s. ř. Úvaha odvolacího soudu, že usnesení bylo možné doručit způsobem předjímaným v ustanovení § 46 odst. 2 o. s. ř., je již proto nesprávná.

Především je však třeba říci, že v situaci, kdy dlužník byl od 27. srpna 1996 (jak se podává z plné moci na č.l. 38) zastoupen zástupcem, s procesní plnou mocí, to jest s plnou mocí pro celé řízení, kterou se zřetelem k povaze zástupce (advokát) nelze omezit (srov. § 25 odst. 1, větu druhou a § 28 odst. 1 a odst. 2, větu první, o. s. ř.), se lhůta k podání odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu počítá od jeho doručení tomuto zástupci.

Podle ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., přiměřeně použitelného dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona, totiž platí, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci (věta první). Účastníku se písemnost - vedle zástupce - doručuje, jen má-li v řízení něco osobně vykonat (věta druhá).

Ukládá-li výše cit. ustanovení § 13 odst. 2, věty druhé zákona soudu povinnost doručit usnesení o prohlášení konkursu do vlastních rukou dlužníka, pak to v případě, že dlužník je zastoupen opatrovníkem, zákonným zástupcem (jde-li např. o dlužníka nezletilého, který nemá odpovídající procesní způsobilost dle § 20 o. s. ř.) nebo zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, znamená, že usnesení o prohlášení konkursu se doručí do vlastních rukou tomuto zástupci (a nikoli již dlužníku samotnému). Jde o standardní výklad, jenž se v poměrech občanského soudního řízení pojí např. s ustanoveními § 158 odst. 2, § 173 odst. 1 nebo § 175 odst. 1 o .s. ř.

Z doručenek u č.l. 176 a úředního záznamu na č.l. 178 se ovšem podává, že zástupci dlužníka bylo usnesení o prohlášení konkursu doručeno až 29. června 1998. Odvolání podané na poštu k přepravě dne 3. července 1998 proto bylo včasné. Opačný závěr odvolacího soudu není správný a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V dalším postupu řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle článku II. bodu 3. zákona č. 105/2000 Sb., kterým byl zákon o konkursu a vyrovnání s účinností od 1. května 2000 novelizován, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným před účinností tohoto zákona (před 1. květnem 2000), projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 25. května 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová