31 Cdo 867/2012
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb. ve znění do 31.12.2007, § 112 obč. zák., § 19 předpisu č. 592/1992Sb.



31 Cdo 867/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Olgy Puškinové, JUDr. Mojmíra Putny, Mgr. Zdeňka Sajdla, JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Vrchy ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí, Smetanova 1390, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému Mgr. M. S. pro peněžité plnění přikázáním pohledávky z účtu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 15 E 503/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2008, č. j. 19 Co 225/2008 - 81, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2008, č. j. 19 Co 225/2008 - 81, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 7. 2. 2008, č. j. 15 E 503/2007 - 68, částečně zastavil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinného, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 19. 3. 2007, č. j. 15 E 503/2007 - 4, ohledně částky 52.314,- Kč (výrok I), a to podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), co do částky 152.275,- Kč návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně odůvodnil výrok II citovaného usnesení tím, že výkon rozhodnutí pro tutéž pohledávku byl u tohoto soudu již dříve nařízen usnesením ze dne 26. 9. 2001, č. j. 11 E 1822/2001 - 4, a na návrh oprávněné zastaven usnesením ze dne 25. 10. 2002, č. j. 11 E 1822/2001 - 17, které nabylo právní moci dne 21. 11. 2002 (toto řízení trvalo 426 dní), že po skončení tohoto řízení pokračoval běh promlčecí doby, přičemž její konec připadl na 1. 9. 2007 (promlčecí doba se prodloužila o 426 dní), že další návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 14. 3. 2007, a proto nemohlo dojít k promlčení práva pohledávku vymáhat, jak povinný namítl v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Závěr o tom, že po dobu předcházejícího vykonávacího řízení došlo ke stavení promlčecí doby, soud prvního stupně odůvodnil § 16 odst. 2 (ve spojení s § 19) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění (dále též jen zákon č. 592/1992 Sb. ), ve znění účinném od 1. 1. 2008 (zákon č. 261/2007 Sb.); použití obecné úpravy obsažené v § 111 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) vyloučil.

K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinného, nařízený usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2007, č. j. 15 E 503/2007 - 4, ohledně částky 152.275,- Kč zastavil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka podle platebního výměru oprávněné ze dne 11. 6. 2001, č. 2140101188, byla ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí promlčena. Uvedl, že pohledávka byla přiznána podle zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007 který je předpisem speciálním, a proto je vyloučeno (jak již dovodil soud prvního stupně) použití obecné úpravy promlčení, obsažené v občanském zákoníku. Jestliže exekuční titul, na základě něhož oprávněná vymáhá penále za opožděné platby pojistného, nabyl právní moci dne 2. 7. 2001, pak se právo vymáhat plnění podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. promlčelo dnem 2. 7. 2006. Bylo-li řízení o výkon rozhodnutí zahájeno dne 14. 3. 2007 a vznesl-li povinný námitku promlčení vymáhané pohledávky, je třeba výkon pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Okolnost, že oprávněná vedla předtím po určitou dobu neúspěšně řízení o výkon rozhodnutí (které bylo posléze zastaveno), je z hlediska uvedeného závěru bez významu; byla-li námitka promlčení vznesena, pak po uplynutí pěti let od právní moci vykonávaného rozhodnutí již pojistné s úspěchem vymáhat nelze.

Jen nad rámec uvedeného závěru považoval krajský soud za správné uvést, že i v případě aplikace obecného předpisu, tj. občanského zákoníku, by musel být výkon rozhodnutí zastaven, neboť postup oprávněné při vymáhání její pohledávky nelze považovat za řádné pokračování v zahájeném řízení (§ 112 obč. zák.). Bylo-li předchozí řízení o výkon rozhodnutí pro pohledávku oprávněné pravomocně skončeno dne 21. 11. 2002, potom nelze návrh na pokračování výkonu rozhodnutí ze dne 14. 3. 2007 (tj. podaný po více než čtyřech letech od skončení předchozího vykonávacího řízení) považovat za splnění předpokladu pro stavení běhu promlčecí doby. I ve vykonávacím řízení je třeba řádně pokračovat. Pokud si tak oprávněná nepočínala, nemohlo dojít k tomu, že promlčecí doba po dobu předchozího vykonávacího řízení neběžela, jestliže by věc byla posouzena podle ustanovení občanského zákoníku .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Především nesouhlasí s jeho závěrem, že promlčení pohledávek na pojistné na veřejné zdravotní pojištění upravuje pouze zákon č. 592/1992 Sb. (který je předpisem zvláštním) , a že tato úprava vylučuje úpravu obsaženou v občanském zákoníku . Namítá, že záměrem tohoto zákona není komplexní úprava promlčení nároků zdravotních pojišťoven , že § 16 odst. 2 určuje pouze délku promlčecí doby nároku, nikoliv její průběh , což ovšem neznamená vyloučení použití dalších ustanovení občanského zákoníku upravujících průběh a skončení promlčecí doby a že citovaný zákon neobsahuje žádné jiné ustanovení, které by použití úpravy v občanském zákoníku vylučovalo .

Oprávněná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že řádně nepokračovala v zahájeném řízení ve smyslu § 112 obč. zák. a že tedy promlčecí doba běžela i po dobu předcházejícího vykonávacího řízení , které muselo být pro jeho bezvýslednost zastaveno. V tomto ohledu uvedla, že následně zjišťovala další možné způsoby uspokojení své pohledávky, dospěla však k závěru, že jedinou možností, jak ji alespoň zajistit, je podání návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného. Dále namítá, že podala-li dne 21. 9. 2001 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, neběžela promlčecí doba po dobu tohoto řízení, které bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 11 E 1822/2001, tj. po dobu 426 dnů. Teprve po jeho skončení pokračoval běh promlčecí doby, jež uplynula teprve dne 3. 9. 2007, avšak návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala již dne 14. 3. 2007, tedy v promlčecí době. Námitku promlčení proto považuje za bezdůvodnou.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Tříčlenný senát č. 20 Cdo, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, se hodlal odchýlit od právního názoru uvedeného v jeho usnesení ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, které je stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm uzavřel, že vznese-li povinný námitku promlčení vymáhané pohledávky, je z hlediska § 112 obč. zák. třeba zkoumat nejen to, zda oprávněný řádně pokračoval v předchozím vykonávacím řízení (s čímž senát 20 Cdo souhlasí i v této věci), ale též to, zda po jeho skončení podal v přiměřené lhůtě návrh na uspokojení stejné pohledávky v jiném vykonávacím (exekučním) řízení; dále dovodil, že nepokračuje-li oprávněný řádně v zahájeném řízení u soudu (nebo jiného orgánu), skončí promlčecí doba bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno (promlčení v těchto případech tedy běží i po dobu řízení). V citovaném rozhodnutí dovolací soud též odkázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2985/2007, uveřejněném pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 80/2009 ), podle nějž poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 261 odst. 3 zák. práce) také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení , a že posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu . Senát č. 20 proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Při projednání dovolání a rozhodnutí o něm dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř., je důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně (odstavec 4).

Nesprávnost usnesení odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z jeho primárního závěru, že vymáhaná pohledávka podle exekučního titulu (platebního výměru oprávněné ze dne 11. 6. 2001, č. 2140101188, vydaného podle zákona č. 592/1992 Sb., pravomocného dne 2. 7. 2001), byla ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, tj. ke dni 14. 3. 2007, promlčena, jelikož pětiletá promlčecí doba podle § 16 odst. 2 tohoto zákona uplynula dne 2. 7. 2006, přičemž použití obecné úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku, konkrétně jeho § 112, je vyloučeno.

Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pro věc rozhodném, právo vymáhat pojistné se promlčuje za pět let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.

Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Nejvyšší soud se otázkou výkladu promlčení práva vymáhat pojistné podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění, ve vztahu k úpravě promlčení v občanském zákoníku již zabýval a dospěl k závěru, že při absenci bližší úpravy promlčení v tomto ustanovení je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle § 100 až 114 obč. zák. jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí doby. Proto je v takovém případě třeba vycházet z § 112 věty druhé obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, či usnesení ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008).

Závěr odvolacího soudu, že v souzené věci nelze aplikovat obecnou úpravu promlčení, konkrétně § 112 obč. zák., že vymáhaná pohledávka je promlčena podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, a že z tohoto důvodu je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je tak nesprávný.

Krajský soud dále již jen jako obiter dictum připojil úvahu o tom, že i v případě aplikace obecného předpisu, tj. občanského zákoníku (konkrétně jeho § 112), by musel být výkon rozhodnutí zastaven; bylo-li totiž předchozí řízení o výkon rozhodnutí pravomocně skončeno dne 21. 11. 2002, nelze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 14. 3. 2007 (tj. podaný po více než čtyřech letech od skončení předchozího vykonávacího řízení) považovat za splnění předpokladu pro stavení běhu promlčecí lhůty , jelikož i ve vykonávacím řízení je třeba řádně pokračovat.

K tomu lze uvést, že pokračovala-li oprávněná řádně v předchozím vykonávacím řízení ve smyslu § 112 obč. zák., zahájila řízení 14. 3. 2007 před uplynutím promlčecí doby (§ 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění).

Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 7. 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu