31 Cdo 2307/2013
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 442 odst. 1 obč. zák., § 454 obč. zák.




31 Cdo 2307/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Pavla Pavlíka, Mgr. Miloše Póla, JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Oáza klidu o. p. s. , se sídlem v Novém Sedle, Loučky 81, IČO 27961583, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, proti žalovaným 1) JUDr. J. K. , 2) MUDr. J. B. , zastoupenému JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, a 3) Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, IČO 45317054, o 2 199 907 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 11/2009, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2012, č. j. 15 Co 537/2012-370, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně platební povinnosti ve výši 1 330 619 Kč s úrokem z prodlení od 31. 3. 2009 do zaplacení, se zamítají.
II. Dovolání žalovaného 2) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 869 288 Kč s příslušenstvím, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. 6. 2012, č. j. 12 C 11/2009-306, uložil všem žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 2 199 907 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak opětovně poté, co jeho původní vyhovující rozsudek ze dne 6. 12. 2010, č. j. 12 C 11/2009-153, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. 2. 2011, č. j. 12 C 11/2009-178, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 9. 2011, č. j. 15 Co 305/2011-236, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 29. 4. 2008 proběhlo za přítomnosti první žalované, jakožto předsedkyně správní rady žalující obecně prospěšné společnosti, a S. F., tehdejší jednatelky společnosti Abilita s. r. o., která je zakladatelkou žalobkyně, mimořádné jednání správní rady žalobkyně, na němž S. F. odvolala člena správní rady MUDr. H. a na jeho místo jmenovala druhého žalovaného. Následně první žalovaná spolu s druhým žalovaným nejdříve 5. 5. 2008 předložili třetí žalované návrh na provedení změn ve složení statutárního orgánu žalobkyně, přístupových práv k jejímu účtu a podpisových vzorů, a poté jí dne 9. 5. 2008 předložili k úhradě příkazy, na jejichž základě třetí žalovaná z účtu žalobkyně převedla na účet S. F. finanční prostředky v celkové výši 2 199 907 Kč. Z toho 650 000 Kč byla kupní cena za vybavení objektu domova pro seniory v sídle žalobkyně v Loučkách, 219 288 Kč představovalo dlužné nájemné za dřívější pronájem tohoto movitého majetku a 1 330 619 Kč tvořilo smluvní pokutu, stanovenou ve výši 10 % denně z částky dlužného nájemného. Soud dovodil, že uzavřela-li S. F., která jednala jak za pronajímatele (Abilita s. r. o.), tak na základě plné moci za nájemce (žalobkyni), dne 18. 12. 2006 smlouvu o nájmu movitých věcí bez spolupodpisu dvou členů správní rady žalobkyně, došlo k tomu v rozporu s udělenou plnou mocí, a daný právní úkon je proto absolutně neplatný. Vzhledem k tomu pak nebylo plnění uskutečněné na základě příkazu k úhradě ze dne 9. 5. 2008 plněním na splatný dluh, ujednání o smluvní pokutě je navíc ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Tento příkaz učinila oprávněně pouze první žalovaná, neboť druhý žalovaný nebyl podle závazného právního názoru odvolacího soudu členem správní rady žalobkyně, a nemohl proto ani činit úkony směřující ke změně přístupových práv či podpisových vzorů nebo platně dát třetí žalované platební příkaz. Soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že převod finančních prostředků ve výši 2 199 907 Kč byl učiněn na základě neplatného právního úkonu, a tedy ve smyslu § 420 obč. zák. protiprávním jednáním, v tomto rozsahu pak dnem převodu došlo na straně žalobkyně ke vzniku škody, přičemž v jednání první žalované a druhého žalovaného lze spatřovat přímý úmysl, neboť od samého začátku věděli, že svým jednáním mohou způsobit škodu a také ji způsobit chtěli. Ve vztahu ke třetí žalované dospěl soud k závěru, že protiprávnost jejího jednání ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. spočívá v postupu rozporném s vlastním interním předpisem.

Krajský soud v Plzni k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 15 Co 537/2012-370, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu vůči třetí žalované zamítl, první žalované a druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 330 619 Kč s příslušenstvím a co do částky 869 288 Kč s příslušenstvím vůči nim žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Druhý žalovaný se nestal členem správní rady žalobkyně, neboť takový zásadní úkon mohl být učiněn pouze s předchozím souhlasem valné hromady zakladatelky žalobkyně, a vzhledem k tomu také nemohl platně činit ty úkony u třetí žalované, které vedly k převedení žalovaných finančních prostředků. Tato otázka však pro rozhodnutí není podstatná, protože jak smlouva o nájmu movitých věcí ze dne 18. 12. 2006, tak pozdější kupní smlouva ze dne 6. 5. 2008, jsou platné, neboť jejich uzavření umožňovala S. F. udělená plná moc, a bylo tak plněno na platný a splatný dluh na nájemném ve výši 219 288 Kč a na kupní ceně ve výši 650 000 Kč. V tomto rozsahu tedy ani nemohla na majetku žalobkyně vzniknout škoda. Zbývající částku ve výši 1 330 619 Kč ale první žalovaná a druhý žalovaný odčerpali z majetku žalobkyně neprávem, a škodu jí tím způsobili. Smluvní pokutu ve výši 10 % z dlužné částky za každý den prodlení je třeba považovat za odporující dobrým mravům (už výše 1 % denně je neakceptovatelná), její ujednání je proto v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák., a tudíž absolutně neplatné. Naopak odpovědnost za takto způsobenou škodu nelze shledat u třetí žalované, neboť nebylo prokázáno, že by došlo k porušení právní povinnosti uložené právním předpisem nebo smlouvou, vnitřní interní předpis je relevantní pouze pro pracovněprávní vztahy žalované.

Rozsudek odvolacího soudu napadl druhý žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a které zdůvodňuje jak tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tak nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a nakonec i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Základní právní otázku, jmenování druhého žalovaného do správní rady žalobkyně, posoudil odvolací soud nesprávně, neboť chybně vyložil ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů, valná hromada jím být rozhodně nemůže. Ze žádného ustanovení společenské smlouvy společnosti Abilita nevyplývá omezení jednatelky odvolávat či jmenovat členy správní rady žalobkyně, z provedených důkazů navíc nevyplývá, že by kterékoliv jmenování členů správní rady žalobkyně bylo učiněno se souhlasem valné hromady její zakladatelky. Ostatně i pokud by jednatelka svá oprávnění překročila, nemělo by to žádné následky pro platnost a účinnost právního úkonu. Odvolací soud zde tak rozhodl zcela v rozporu s platnou právní úpravou, naopak správně posoudil platnost smlouvy o nájmu movitých věcí i kupní smlouvy. Jde-li o rozpor sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího soudu nečiní závěr o nepřípustnosti smluvní pokuty ve výši 1 % denně jako absolutní a v tomto případě je pochopitelné, že jednatelka S. F. chtěla získat jistotu, že žalobkyně své závazky řádně splní. Nutnost úhrady smluvní pokuty pak vyplývala ze situace, kdy by jinak došlo k odvozu předmětných movitých věcí. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je nepřiměřeně vysoká, je otázkou, proč dané plnění posoudil jako škodu, když by ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. mělo jít o bezdůvodné obohacení na straně S. F., která finanční prostředky přijala. Ta by proto také měla být v tomto řízení pasivně legitimovanou, nikoli žalovaní. Druhý žalovaný má za to, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, žalobkyni škodu nezpůsobil a že rozsudek odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, neboť nezopakoval dokazování a neinformoval žalované, že důkazy bude hodnotit jinak, než soud prvního stupně. Vzhledem k tomu navrhuje, aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rovněž první žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož důvodnost spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a v nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud nesprávně posoudil platnost smluvní pokuty, výše této sankce odpovídala důvěře smluvních stran, mezi nimiž tehdy panovala naprostá shoda a důvěra . Žádná ze stran ji nepovažovala za nemravnou, kromě toho v dané době neexistoval judikát, který by takovou výši označil za nepřijatelnou. První žalovaná jednala podle svého nejlepšího svědomí, okamžitou úhradou požadovaných nároků došlo ke značné úspoře financí, jestliže by byly uhrazeny později, sjednané a platné úroky z prodlení by částku značně navýšily. Jestliže by se dovolací soud přesto ztotožnil se závěrem o nemravnosti sjednaných sankcí, je třeba zvážit, zda se skutečně jedná o škodu, nebo zda nejde o bezdůvodné obohacení na straně jednatelky S. F., která je tedy sama v tomto řízení pasivně legitimována namísto žalovaných. Navrhuje proto také, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o. s. ř. ) a zjistil, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které mají právnické vzdělání nebo jsou zastoupeny advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.

Tříčlenný senát 25 Cdo dospěl k právnímu závěru, který je odlišný od judikatury dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009) v otázce vzájemného vztahu (konkurence) nároků na náhradu škody proti škůdci a na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě odlišné od škůdce, a předložil proto věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.

Druhý žalovaný sice za důvod dovolání označuje i to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), z jeho obsahu se však podává, že napadá právní posouzení věci a v otázce nezopakování důkazů spatřuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Tento důvod dovolání formálně uplatňuje také první žalovaná, její podání však spočívá pouze v polemice s právními závěry odvolacího soudu, a uplatňuje tak jen nesprávné právní posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Námitka, že odvolací soud nezopakoval listinné důkazy, ačkoli dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, směřuje proti odlišnému posouzení platnosti smlouvy o nájmu movitých věcí a kupní smlouvy, které za obě strany uzavřela S. F. Jestliže však danou otázku odvolací soud vyřešil pro dovolatele příznivě a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu (869 288 Kč s příslušenstvím) zamítl, nemůže dovolání přinést druhému žalovanému příznivější rozhodnutí ve věci. Druhý žalovaný není v tomto rozsahu k podání dovolání subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace [§ 243b odst. 1 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.].

Dovolání obou dovolatelů proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně platební povinnosti ve výši 1 330 619 Kč s úrokem z prodlení od 31. 3. 2009 do zaplacení, je pak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky konkurence odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení. Dovolání není důvodné.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 a k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014; před tímto datem došlo i k porušení právní povinnosti.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovolatelé nevytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení jejich odpovědnosti za škodu jako takové (použití nesprávného předpisu, normy či její nesprávný výklad), namítají však, že žalobkyně má primárně nárok na vydání bezdůvodného obohacení od třetí osoby (S. F.), a nemůže proto vůči nim úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody, kterou měli způsobit právními úkony vedoucími k převedení částky 1 330 619 Kč z majetku žalobkyně na třetí osobu. Názoru, že vznik bezdůvodného obohacení na straně osoby, která přijala plnění z neplatného právního úkonu, vylučuje odpovědnost za škodu na straně jiných osob, které takové odčerpání peněz zavinily protiprávním jednáním, však nelze přisvědčit. Je pravdou, že právní teorie i soudní praxe (srov. zejména zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, Cpj 37/78 ze dne 21. 12. 1978, publikovanou pod č. 1/1979 Sbírky, str. 79-80) dospěly k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi týmiž subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324). Od toho je ovšem třeba odlišit situaci, kdy škůdce zaviněným porušením právní povinnosti (případně i kvalifikovanou škodnou událostí u odpovědnosti bez zavinění) způsobí poškozenému újmu spočívající ve zmenšení jeho majetkového stavu, aniž se tím sám obohatí, neboť tyto majetkové hodnoty z nějakého důvodu získá odlišná osoba (například plněním bez právního důvodu či z neplatné smlouvy).

I pro takový (skutkově srovnatelný) případ však Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, dospěl k závěru, že je-li jedním z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě, pak žalobce (osoba, jíž vznikla majetková újma) volbu nemá; musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody. Senát 23 Cdo zde řešil situaci, kdy generální ředitel jménem žalující společnosti s ručením omezeným uzavřel s advokátem dohodu o právní pomoci, podle níž mu následně zaplatil 173 709 Kč, ačkoliv tato částka advokátovi vzhledem k rozsahu poskytnutých služeb nenáležela. Nejvyšší soud dovodil, že nevznikl-li advokátovi na zaplacení této částky nárok, byl povinen ji žalobkyni vrátit a ta nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody vůči generálnímu řediteli. Rozhodnutí se opírá o údajně použitelnou judikaturu reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003 , publikovaným pod č. 6/2007 Sbírky, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že škoda spočívající v tom, že nároky plynoucí podílníkům fondu z podílového listu nebyly v důsledku špatného hospodaření s majetkem v podílovém fondu plně uspokojeny, může v případě probíhající likvidace investiční společnosti vzniknout podílníkům až při skončení likvidace, neboť teprve nebude-li jejich nárok jako spolumajitelů majetku v podílovém fondu, který investiční společnost spravuje, uspokojen v rámci likvidace, popř. konkursu, vzniká jim majetková újma. Vznik škody na straně podílníka totiž předpokládá, že jeho právo na plnění z podílového listu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Obdobně Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, že škoda spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno [právní věta je uveřejněna v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen "Soubor ), pod C 2822]. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, vychází z názoru, že o škodu vzniklou vkladateli nevyplacením jeho pohledávky za bankou, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, by se jednalo až v případě, že by tato pohledávka nemohla být již žádným způsobem uspokojena ani vymáhána (viz právní věta uveřejněná v Souboru pod C 2288). V usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, Nejvyšší soud dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit (viz právní věta uveřejněná v Souboru, pod C 1404). V usnesení ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že náhrady za plnění, k němuž je smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla (viz právní věta uveřejněná v Souboru pod C 3437), tedy jakmile právo žalobců na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. V usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004 (viz právní věta uveřejněná v Souboru pod C 4548), řešícím přímo vztah mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (zde nárokem na vrácení plnění z neplatné smlouvy) a nárokem na náhradu škody vůči advokátu, který neplatnou smlouvu sepsal, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody může být uplatněn až tehdy, bude-li zřejmé, že nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy nebude možno uspokojit.

Citovaná judikatura, o kterou opřel své usnesení senát 23 Cdo, se však s výjimkou posledně uvedeného odmítacího usnesení, které ovšem odkazuje na tutéž prejudikaturu, vztahuje k odpovědnosti státu za výkon veřejné moci a ke skutkově odlišné situaci, proto není použitelná pro řešení nyní posuzované věci. Ve zmíněných rozhodnutích šlo o případy, kdy poškození uzavřeli smlouvy se subjekty působícími na finančním trhu a vytýkali státu nesprávný úřední postup spočívající v nedostatečném finančním dohledu, který měl vést k tomu, že se nemohli od svých dlužníků domoci plnění ze závazkového právního vztahu; zde tedy tvrzená nečinnost státu nebyla důvodem odčerpání finančních prostředků z majetkového stavu poškozeného, nýbrž mohla za určitých okolností být jednou z příčin nevymožitelnosti pohledávky. Právě ztráta již existující pohledávky (její nedobytnost) tak byla považována za škodu, a tím byl odůvodněn závěr, že pouze v případě prokazatelné nedobytnosti lze mít vznik škody za prokázaný. Protiprávnost (jednání či opomenutí) ze strany odpovědné osoby je pak spojena právě s nedobytností pohledávky, která tu vznikla mezi poškozeným a třetím subjektem, a škůdci se vytýká počínání, které přispělo k nevymahatelnosti, nikoliv jednání, které samo o sobě vedlo též ke vzniku pohledávky poškozeného za třetí osobou.

Již z toho je zřejmá odlišnost od nyní projednávané věci, kde to bylo již samo tvrzené a prokázané protiprávní jednání žalovaných, které vedlo ke snížení majetkového stavu poškozené společnosti, tj. ke vzniku škody (rozdíl je právě ve vzniku majetkové újmy). Zde totiž zaplacením neplatně sjednané smluvní pokuty došlo ke vzniku dvou závazkových právních vztahů: a) odpovědnost za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozeným a škůdcem, který vznik újmy zapříčinil, aniž sám získal peněžní prostředky, a b) odpovědnost za bezdůvodné obohacení, v jejímž rámci má poškozený (ochuzený) právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, jejíž majetkový stav se přijetím plnění zvětšil. Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Právě o takovou situaci se jedná v posuzované věci, neboť podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá, zmíněná konkurence odpovědnostních důvodů nenastala ve vztahu mezi týmiž osobami. Okolnost, zda na úkor poškozené žalobkyně získala bezdůvodné obohacení S. F. či společnost Abilita, tedy osoba odlišná od obou dovolatelů, nic nemění na nároku poškozené společnosti na náhradu škody proti nim, pokud byly jejich jednáním naplněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, která nebyla nahrazena. Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu v otázce otevřené dovolacímu přezkumu, je správný.

Pro opodstatněnost nároku žalobkyně přitom není rozhodující, zda a jak se v případě splnění povinnosti nahradit škodu vypořádá škůdce s třetí osobou, která získala hodnotu (její část) odpovídající způsobené škodě. Škůdce, který poškozenému nahradil škodu způsobenou odvedením peněz na základě neplatného ujednání o smluvní pokutě s třetí osobou, může uplatnit proti obohacené smluvní straně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., podle nějž se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Tradičně se tato skutková podstata pokládá za naplněnou za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh (srov. např. zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikovanou pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 74, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Vztaženo k posuzovanému skutkovému stavu (žalovaní škůdci odpovídají za odvedení peněz z majetkové podstaty žalobkyně do dispozice třetího subjektu, kterému tím vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z neplatně sjednané smluvní pokuty s povinností vydat je podle § 457 obč. zák.) lze dovodit, že i když žalovaní tím, že jako škůdci mají sami povinnost poskytnout plnění z titulu náhrady škody, uspokojením nároku škůdce budou zároveň plnit za obohaceného, co on je povinen hradit z titulu bezdůvodného obohacení (žalovaní povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy nemají, protože nejsou jejími účastníky), to vše s následkem zániku této povinnosti obohaceného v rozsahu plnění škůdců. Jde tedy o zvláštní případ použití § 454 obč. zák. ve specifické situaci a způsobem, který umožňuje spravedlivé vypořádání vztahů mezi zúčastněnými osobami tak, aby poškozenému bylo umožněno uplatnit své nároky jak proti škůdci, tak proti obohacenému, a aby v konečném důsledku předmětné finanční prostředky byly odčerpány tomu, kdo by jejich přijetím zůstal nedůvodně obohacen.

Namítá-li pak druhý žalovaný, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. a nesprávně uzavřel, že on se nestal platně členem správní rady žalobkyně, opomíjí, že na tomto právním závěru napadený rozsudek nespočívá. Závěr odvolacího soudu, který je pro jeho rozhodnutí ve vztahu k oběma dovolatelům podstatný, se bez ohledu na postavení žalovaných v personální struktuře žalobkyně týká jejich protiprávního postupu v souvislosti s výší sjednané smluvní pokuty, která byla v rozporu s dobrými mravy. I ten oba dovolatelé odmítají s argumentací, že žádná ze stran nepovažovala výši pokuty za nemravnou.

Podle ustálené soudní praxe se právní úkon bez ohledu na přesvědčení jeho účastníků příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Dovolatelé přehlížejí, že rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách všech účastníků sporu. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu proto nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, č. 104/2012 Sbírky).

V tomto ohledu je třeba posoudit i námitku druhé žalované, že v době sjednání smluvní pokuty neexistovalo soudní rozhodnutí, které by smluvní pokutu ve výši 10 % jistiny denně označilo za zcela nepřijatelnou. Ostatně tato námitka by i bez ohledu na uvedenou nutnost posuzovat soulad s dobrými mravy vždy v každém případě zvlášť, nebyla zcela přiléhavá, neboť už dříve zaujal Nejvyšší soud jasný závěr, že smluvní pokuta musí být přiměřená funkcím, které má plnit. Jestliže by její výše výrazně překračovala souhrn eventuelně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat, nemohla by při posuzování optikou dobrých mravů zásadně obstát a ujednání o ní by proto bylo pro rozpor s dobrými mravy neplatné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, Soubor C 2289). Aplikováno na posuzovaný případ, je nesouměřitelnost uhrazené smluvní pokuty ve výši dvojnásobně přesahující kupní cenu jí zajištěných movitých věcí nepochybně zřejmá.

Ze všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu v části dotčené přípustným dovoláním správný, a Nejvyšší soud proto dovolání obou žalovaných v tomu odpovídajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nebyli úspěšní, avšak žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu