30 Nd 444/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 11 odst. 3 o. s. ř., § 2 předpisu č. 91/2012Sb., čl. 48 odst. 5 úmluvy 123/2002 Sb.m.s., § 86 odst. 2 o. s. ř., § 104a odst. 4 o. s. ř.



30 Nd 444/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka ve věci žalobkyň a) O. D. , a b) A. F. , obou právně zastoupených JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, proti žalovanému V. B. , t. č. neznámého pobytu, o zaplacení částek 1 150 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím, o určení místní a věcné příslušnosti takto:

I. Neurčuje se, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
II. K projednání a rozhodnutí této věci jsou věcně příslušné okresní soudy.
III. Věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4.

O d ů v o d n ě n í:
Nejvyššímu soudu byla dne 20. 12. 2016 doručena žaloba spolu se žádostí o určení místně příslušného soudu v České republice podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Žalobkyně se domáhají zaplacení částek 1 150 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu několika smluv o půjčce. Žalovaný je podle žalobkyň občanem Ukrajiny a žalobkyně mají za to, že pobývá na území České republiky trvale nebo alespoň přechodně. Žalovaný je společníkem společnosti NIBURA s. r. o., se sídlem v Praze, společnosti TYSADIL B. Z. v. o. s. v likvidaci, se sídlem ve Strakonicích, má v České republice registrován osobní automobil a je registrován v rejstříku živnostenského podnikání.
Podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Podle odst. 6 téhož ustanovení v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout, jako jedna z podmínek postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při zkoumání podmínek pravomoci Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, které stanoví, že tento zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Učinil tak proto, že v úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy, která váže Českou republiku a Ukrajinu a která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním.
Podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, podepsané 28. 5. 2001 v Kyjevě, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s., dále jen Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou , platí, že pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek.
V nyní posuzovaném případě je žalovaný podle tvrzení žalobkyň registrován v rejstříku živnostenského podnikání v České republice a má sídlo na adrese v Praze 4.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda sídlo podnikající fyzické osoby ve smyslu živnostenského zákona je možno považovat za sídlo odpůrce ve smyslu Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou. Pojmy v mezinárodní bilaterální smlouvě je třeba vykládat podle jejich významu v době sjednání smlouvy, neboť tak bude zachována vůle smluvních stran ve smlouvě obsažená a bude zaručeno, že se obsah smlouvy nezmění v důsledku změny národní právní úpravy v jednom ze smluvních států. Opačný postup by byl v rozporu s obecně uznávanými pravidly výkladu mezinárodních smluv (srov. čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, uveřejněné pod č. 15/1988 Sb.).
Pojem sídlo ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ukrajinou ve světle výše uvedeného mohl odkazovat pouze na sídlo právnických osob, neboť podle zákonné úpravy a obecně používané terminologie v České republice v době sjednání mezinárodní smlouvy neměly podnikající fyzické osoby sídlo, ale místo podnikání (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník).
Proto nemůže být pravomoc českých soudů ve smyslu čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou založena tím, že má žalovaný v České republice sídlo jako podnikající fyzická osoba.
Pokud se týče bydliště či pobytu žalovaného, není v nyní posuzovaném případě ze žaloby zřejmé, zda má žalovaný bydliště či pobyt na území České republiky. Pokud by tomu tak bylo, byla by pravomoc českých soudů založena podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou.
Z výše uvedeného vyplývá, že zatím nelze zjistit, zda je dána pravomoc českých soudů věc řešit.
V posuzovaném případě tedy nejsou splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., neboť dosud není zřejmé, zda má žalovaný bydliště či pobyt v České republice, a zda je ve věci dána pravomoc soudů České republiky. Nejvyšší soud proto nemohl určit, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
Zároveň však není vyloučeno, že v dalším řízení bude pravomoc českých soudů zjištěna pokud bude zjištěno bydliště či pobyt žalovaného v České republice. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, které soudy jsou k dalšímu řízení věcně příslušné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 25 Nd 279/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 4 Nd 225/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 4 Nd 174/2011).
Protože zvláštní předpis neurčuje, že ve věci, které se žaloba týká, rozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 3 o. s. ř.) a předmět řízení zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně (§ 9 odst. 2 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř., srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Nd 279/2016, citované výše). Zároveň rozhodl o tom, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, v jehož obvodu má bydliště žalobkyně a) a nacházelo se zde rovněž poslední žalobkyním známé bydliště žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 4 je proto z hlediska procesní ekonomie soudem pro další postup nejvhodnějším. Tím ovšem nepředjímá jeho místní příslušnost ani mezinárodní příslušnost českých soudů, jak bylo shora vysvětleno.
Na Obvodním soudu pro Prahu 4 bude, aby zjišťoval bydliště a pobyt žalovaného a zabýval se otázkou pravomoci českých soudů a případně otázkou své místní příslušnosti.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu