30 ICm 351/2012
30 ICm 351/2012-103 KSBR 30 INS 18302/2011-C1

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Martinem Hejdou jako samosoudcem v insolvenčním řízení dlužníka: Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem 664 47 Střelice u Brna, Antonína Smutného 643/89a, ve věci žalobce PPF B2 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným, IČO 34186049, Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, 110 00 Praha 1, Purkyňova 2, proti žalovanému Mgr. Hana Hřebenářová, se sídlem 602 00 Brno, Šumavská 35, insolvenční správce, o určení pravosti a výše pohledávky

takto:

I. Zamítá se žaloba, aby soud určil, že žalobce má jako věřitel za dlužníkem Alenou anonymizovano , anonymizovano , bytem Antonína Smutného 643/89, 664 47 Střelice u Brna, vykonatelnou pohledávku ve výši 41.129,-Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka pod číslem 8.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

V insolvenčním řízení dlužníka Aleny anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 18302/2011, přihlásil žalobce dne 3. 1. 2012 jako věřitel pod č. 8 svoji pohledávku vůči dlužníkovi v celkové výši 178.897,07 Kč, označenou za pohledávku nevykonatelnou, vzniklou jako dluh z úvěrové smlouvy č. 3811131294 uzavřené dne 17. 11. 2008 mezi věřitelem Home Credit a.s. a dlužníkem Alenou anonymizovano . V rubrice č. 11-Další okolnosti žalobce uvedl, že mu tato pohledávka byla přiznána rozhodčím nálezem vydaným dne 9. 9. 2011 pod sp. zn. PEC-PPF2-J 187/2011 rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou. Přihlášená pohledávka se skládá z jistiny ve výši 125.553,61 Kč, smluvního úroku ve výši 5.118,39 Kč, úroku z prodlení ve výši 7.096,07 Kč a přiznané náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 41.129,-Kč (viz. přihláška pohledávky č. 8 věřitele č. 2).

Tato pohledávka byla zařazena insolvenčním správcem do seznamu přihlášených pohledávek pro přezkumné jednání, přičemž byla označena jako pohledávka nevykonatelná, neboť nebyla žalobcem jako vykonatelná přihlášena (číslo dokumentu B-1).

Na přezkumném jednání konaném dne 24. 1. 2012 byla výše uvedená pohledávka žalobce popřena žalovaným insolvenčním správcem dlužníka co do pravosti a výše v částce 41.129,-Kč, představující náklady rozhodčího řízení, neboť se s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky tato neexistuje a nejde tudíž o účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Ve zbývající části představující částku 137.768,07 Kč byla pohledávka žalobce zjištěna (číslo dokumentu B-2 a B-3).

Ze zprávy ze dne 29. 2. 2012 vyplývá, že insolvenční správce řádně splnil povinnost uloženou mu soudem na přezkumném jednání, když předložil vyrozumění žalobce jako věřitele ze dne 27. 1. 2012 o popření jeho nevykonatelné pohledávky spolu s dodejkou o jejím doručení. Předložené vyrozumění pak obsahovalo řádné poučení věřitele dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona (číslo dokumentu B-4).

Žalobce se podanou žalobou, doručenou soudu dne 6. 2. 2012, domáhal určení, že má za dlužníkem Alenou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 178.897,07 Kč. Uvedl, že na rozdíl od žalovaného považuje rozhodčí doložku obsaženou v úvěrové smlouvě za platnou, přičemž tato byla předmětem přezkoumání v rámci rozhodčího řízení rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou. Pokud rozhodce v řízení předcházejícím vydání rozhodčího nálezu dne 9. 9. 2011 dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je platná a následně v rozhodčím nálezu, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným, přiznal žalobci právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 41.129,-Kč, pak tvrzení žalovaného o neplatnosti rozhodčí doložky představuje jiné právní posouzení věci, které je dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jako důvod popření vykonatelné pohledávky nepřípustné. Žalobce proto s popřené přihlášené pohledávky žalovaným nesouhlasí.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobce ze dne 11. 4. 2012 uvedl, že na svém stanovisku vyjádřeném v popěrném úkonu setrvává a žalobou uplatněný návrh neuznává. Připomněl, že sám žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku nevykonatelnou a z tohoto důvodu byl tato jako nevykonatelná posuzována a přezkoumávána. Dále žalovaný specifikoval své důvody, pro které považuje popřenou pohledávku za neexistující a rozhodčí doložku za neplatnou.

Před zkoumáním důvodnosti incidenční žaloby je nutné zabývat se nejdříve otázkou, zda tato byla žalobcem podána včas.

Podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Z ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že v žalobě podle odst. 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Přezkumné jednání, na kterém žalobce (insolvenční správce) popřel pravost a výši části nevykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka žalovaným, se uskutečnilo dne 24. 1. 2012. Žaloba na určení výše a pravosti pohledávky byla žalobcem doručena elektronickou poštou soudu již dne 6. 2. 2012.

Je zřejmé, že incidenční žaloba byla žalobcem podána včas, přičemž po porovnání jejího obsahu s obsahem přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení lze konstatovat, že zároveň splňuje podmínku vyplývající z ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť je zachována totožnost skutečností uvedených jako důvod vzniku pohledávky v její přihlášce a následně v podané žalobě.

Rozsudkem ze dne 30. 11. 2012 č. j.-36, KSBR 30 INS 18302/2011, insolvenční soud rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce má jako věřitel za dlužníkem Alenou anonymizovano , anonymizovano , bytem Antonína Smutného 643/89, 664 47 Střelice u Brna, vykonatelnou pohledávku ve výši 178.897,07 Kč (výrok I.) a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v případě popřené pohledávky ve výši 41.129,-Kč z titulu přiznaných nákladů rozhodčího řízení nebyl i přes výzvu soudu schopen předložit originál předmětného rozhodčího nálezu, jímž měla být tato pohledávka konstituována, a z tohoto důvodu neprokázal její existenci. Pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka pak byla zjištěna ve výši 137.768,07 Kč a takto je již v rámci schváleného oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře uspokojována. Není tudíž žádný důvod pro to, aby insolvenční soud o existenci již zjištěné pohledávky v tomto řízení rozhodoval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 30 ICm 351/2012, 13 VSOL 29/2013-86, KSBR 30 INS 18302/2011, rozhodl o podaném odvolání tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce má jako věřitel za dlužnicí Alenou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 137.768,07 Kč, potvrdil a ve zbývající části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce má jako věřitel za dlužnicí Alenou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 41.129,-Kč, a ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu se věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve vztahu ke zrušené části rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že v projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že žalobce existenci jím tvrzeného rozhodčího nálezu neprokázal (neunesl důkazní břemeno), aniž žalobci řádně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. a dal mu příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a tedy nesprávné rozhodnutí ve věci. Za řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. nelze považovat výzvu soudu prvního stupně v předvolání k jednání, v němž bylo předvolaným účastníkům a zástupci žalobce uloženo předložit originály listin, jichž se dovolávají, již proto, že součástí této výzvy nebylo poučení o následcích jejího nesplnění. Z provedeného dokazování v odvolacím řízení pak vyplývá, že o nároku žalobce, jako věřitele ze smlouvy o úvěru č. 3811131294, bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 9. 9. 2011 pod sp. zn. PEC-PPF2-J187/2011, který je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, jímž byla dlužnice (v uvedeném rozhodčím řízení žalovaná), zavázána-mimo jiné-k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 41.129,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu. S ohledem na skutkové okolnosti, na nichž žalovaná insolvenční správkyně uplatňuje, že žalobcem přihlášená pohledávka ve výši 41.129 Kč nevznikla, je pro rozhodnutí soudu určující posouzení otázky, zda byla platně sjednána rozhodčí doložka. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí, zda byla prokázána i důvodnost žalobou uplatněného nároku. V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že žalovaná insolvenční správkyně jinou právní kvalifikaci žalobcem přihlášené pohledávky ( nesprávné právní posouzení věci ) nenamítala. Námitka, uplatněná v důvodech popěrného úkonu insolvenčního správce je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce (zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky), což nepřijatelný důvod popření vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona nepředstavuje (srov. závěry v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.3.2012, č.j. 17 VSOL 28/2011-88, KSOS 10 INS 4731/2010 a v rozsudku ze dne 22.11.2012 č.j. 11 VSOL 51/2012-60, KSOS 22 INS 2900/2011).

Insolvenční soud proto podanou žalobu v části zrušené odvolacím soudem znovu projednal, přičemž byl vázán právním názorem soudu odvolacího o přípustnosti námitky žalovaného insolvenčního správce, spočívající nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky (226 odst. 1 o.s.ř.).

Z předloženého rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 9. 9. 2011 pod sp. zn. PEC-PPF2-J187/2011, který nabyl právní moci dne 12.9.2011 a vykonatelným se stal dne 16.9.2014, insolvenční soud zjistil, že dlužníku byla mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 41.129,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu. Z odůvodnění rozhodčího nálezu pak vyplývá, že pravomoc rozhodce tento dovodil z rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru č. 3811131294 uzavřené dne 17. 11. 2008 mezi věřitelem Home Credit a.s. a dlužníkem Alenou anonymizovano .

Z obsahu smlouvy o úvěru č. 3811131294 uzavřené dne 17. 11. 2008 mezi věřitelem Home Credit a.s. a dlužníkem soud dospěl k závěru, že mezi tímto věřitelem a dlužníkem vznikl závazkový vztah, a to smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, když s ohledem na to, že jejími smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel, je tuto smlouvu třeba považovat za smlouvu spotřebitelskou dle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ).

Rozhodčí doložka pak byla v tomto případě obsažena nikoli v samotné úvěrové smlouvě, nýbrž v hlavě XIV. § 16 Úvěrových podmínek společnosti Home Credit a.s.-TRIO-Osobní půjčky, které byly nedílnou součástí uzavřené úvěrové smlouvy.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Optikou tohoto ustanovení je pak třeba nahlížet i na rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelských smlouvách.

Insolvenční soud považuje v projednávané věci rozhodčí doložku za problematickou jak s ohledem na její umístění v úvěrových podmínkách věřitele, tak i pokud jde o její obsah.

Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, kde se zabýval otázkou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, dospěl k závěru, že nepřípustné jsou rozhodčí doložky (smlouvy), má-li rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 dospěl k závěru o nepřípustnosti rozhodčí doložky v tzv. formulářových smlouvách, jde-li o smlouvy spotřebitelské, když konstatoval, že pokud spotřebitel neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání takové rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele-chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru-pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem shora vyložené právní úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 45/2010) vyplývá, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem řízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.

Velký senát Nejvyššího soudu České republiky v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 121/2011) dospěl ke sjednocujícímu závěru ohledně rozhodčích doložek a přiklonil se k výše citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, když konstatoval, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.

Rozhodčí doložka v posuzovaném případě nebyla sjednána individuálně při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy, jelikož byla do této smlouvy předem vtažena v rámci úvěrových podmínek věřitele, přičemž dlužník jen těžko mohl ovlivnit jejich obsah. Dle článku 3 bodu 1 Směrnice Rady č. 93/13/EHS je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Dle bodu 2 je podmínka vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

V praxi si lze jen těžko představit situaci, kdy by byl spotřebitelský úvěr poskytnut někomu, kdo požaduje změnu předtištěného textu formulářové smlouvy a obchodních podmínek, na které smlouva o úvěru odkazuje. Žalobce, resp. věřitel jako jeho právní předchůdce, byl jako podnikatel poskytující spotřebitelské úvěry ve smluvním vztahu s dlužníkem (spotřebitelem) zkušenějším a znalejším práva v obchodních vztazích, měl možnost určovat smluvní podmínky a byl tak v silnějším a výhodnějším postavení než dlužník jako jeho klient.

Rovněž postup při volbě rozhodce uvedený v rozhodčí doložce je netransparentní a nedůvěryhodný, jelikož jediného rozhodce k rozhodování sporu je dle obsahu doložky oprávněn určit JUDr. Radim Kuchta z jím vedeného Seznamu rozhodců a není vyloučeno, že tímto jediným rozhodcem bude on sám. Předmětná doložka tudíž neobsahuje určení konkrétní osoby rozhodce ad hoc, nýbrž pouze odkazuje na Seznam rozhodců, Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla pro rozhodčí řízení před rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou, který není stálým rozhodčím soudem.

Na základě výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že předmětná rozhodčí doložka je ujednáním, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Proto tuto rozhodčí doložku, uzavřenou v rozporu s § 56 odst. 1 občanského zákoníku, nelze považovat za platnou.

S ohledem na výše uvedený závěr o neplatnosti rozhodčí doložky, jež má za následek nedostatek pravomoci rozhodce a neplatnost rozhodčího nálezu, dospěl insolvenční soud k závěru, že neplatný rozhodčí nález nemohl konstituovat pohledávku žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení vůči dlužníkovi. Insolvenční soud proto žalobu na určení existence vykonatelné pohledávky žalobce ve výši ve výši 41.129,-Kč jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

O nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího, rozhodl insolvenční soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 163 insolvenčního zákona tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Brně dne 3. 10. 2014

Mgr. Martin Hejda v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Marie Hanáková