30 ICm 252/2012
30 ICm 252/2012-27 KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Martinem Hejdou jako samosoudcem v insolvenční věci dlužníka: Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem Čechova 1380, 765 02 Otrokovice, o žalobě žalobce: JUDr. Eva Dušková, insolvenční správce dlužníka, se sídlem Vršava III/574, 760 01 Zlín, proti žalovanému: SMART Capital a.s., IČO 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, o určení vykonatelné pohledávky

takto:

I. Řízení o určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 17889/2011 jako věřitel č. 3 přihlášky č. 3 vykonatelnou pohledávku ve výši 24.500,23 Kč za dlužníkem Alenou anonymizovano , anonymizovano , bytem Čechova 1380, 765 05 Otrokovice, se zastavuje.

II. Zamítá se žaloba, aby soud určil, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 17889/2011 jako věřitel č. 3 přihlášky č. 3 vykonatelnou pohledávku ve výši 15.162,-Kč za dlužníkem Alenou anonymizovano , anonymizovano , bytem Čechova 1380, 765 05 Otrokovice.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

Odůvodnění:

V insolvenčním řízení dlužníka Aleny anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 17889/2011 přihlásil žalovaný svoji vykonatelnou pohledávku ve výši 60.990,-Kč, přiznanou rozhodčím nálezem vydaným dne 29.7.2011 pod sp.zn. 6434/2011 rozhodcem JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, vzniklou z titulu neuhrazených nároků ze Smlouvy o úvěru č. 92010-0126 uzavřené dne 18.1.2010 mezi žalovaným jako věřitelem a Alenou anonymizovano jako dlužníkem. Žalobce jako insolvenční správce dlužníka na přezkumném jednání konaném dne 10.1.2012 popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalovaného co do výše v částce 39.662,23,-Kč (smluvní pokuta, paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, náklady rozhodčího řízení a náklady právního zastoupení) a ve zbývající části ve výši 21.327,77 Kč (jistina a úroky z prodlení) byla přihlášená pohledávka zjištěna.

Žalobce se podanou žalobou, doručenou soudu dne 26.1.2012, domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Alenou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 39.662,23,-Kč přiznanou rozhodčím nálezem vydaným 29.7.2011 pod sp.zn. 6434/2011 rozhodcem JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou. Namítal, že smlouva o úvěru č. 92010-0126 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť RPSN u této smlouvy činí 199,7 % a je tudíž nepřiměřeně vysoká. Neboť jde o spotřebitelkou smlouvu, je z tohoto důvodu dána značná nerovnováha v právech a povinnostech stran. Částka 15.162,-Kč požadovaná žalovaným s odkazem na článek 3 obchodních podmínek z titulu sjednané smluvní pokuty je dle názoru žalobce nepřiměřeně vysoká, neboť představuje 38,506 % z jistiny poskytnutého úvěru měsíčně. Z tohoto důvodu je dotčená část obchodních podmínek pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Žalobce dále tvrdil, že neplatnost rozhodčí doložky obsažené v článku 11 obchodních podmínek k předmětné smlouvě o úvěru má za následek neplatnost vydaného rozhodčího nálezu a z tohoto důvodu přihlášená pohledávka v části nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.000,-Kč a nákladů právního zastoupení v částce 18.500,-Kč neexistuje. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009 č.j. 12 Cmo 496/2008-28, zařazené do Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, jehož závěry zakazují, aby rozhodčí doložka v otázce výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení pouze odkazovala na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem, a jí vydané statuty a řády týkající se výběru konkrétních rozhodců a vedení rozhodčího řízení. V tomto případě rozhodčí doložka odkazuje v otázce jmenování rozhodce a pravidel pro vedení rozhodčího řízení na řády ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI A.S., který není stálým rozhodčím soudem, což má primárně za následek neplatnost rozhodčí doložky a sekundárně pak i neplatnost na základě ní vydaného rozhodčího nálezu.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve připomněl jím učiněné částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky. Následně poukázal na skutečnost, že žalobce nepřípustně zaměňuje RPSN s výší úroků z poskytnutého úvěru a na tomto základě dovozuje neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru. Je třeba si uvědomit, že úvěr poskytovaný v nebankovním sektoru sebou nese vyšší míru rizikovosti jeho návratnosti, což se zcela logicky odráží ve výši nákladů s poskytnutím úvěru spojených. Uzavřená smlouva o úvěru v článku 1 obchodních podmínek splňuje zákonné požadavky a uvádí RPSN ve výši 199,7 %. Dlužník měl tedy možnost svobodně se rozhodnout, zda bude takto stanovené podmínky žalovaného akceptovat a KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8 smlouvu s ním uzavře či nikoliv. Žalovaný v této souvislosti upozornil, že dle judikatury Nejvyššího soudu má ochrana spotřebitele své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. Jestliže žalobce namítá nepřiměřenou výši sjednané smluvní pokuty za prodlení dlužníka se splácením úvěru, pak dohodnutá výše smluvní pokuty je stanovena ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, tj. ve výši 722,-Kč za každý měsíc. V procentuálním vyjádření pak smluvní pokuta činí 0,14 % za každý den prodlení, což je výše smluvní pokuty, jež je soudní judikaturou akceptována jako výše přiměřená. To, že nominální vyjádření smluvní pokuty představuje částku 15.162,-Kč, je důsledek chování dlužníka, který po dobu 21 měsíců (březen 2010 až listopad 2011) neplnil svoji smluvní povinnost splácet dohodnutým způsobem poskytnutý úvěr. Tuto skutečnost pak v žádném případě nelze přičítat k tíži žalovaného. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Před zkoumáním důvodnosti incidenční žaloby je nutné zabývat se nejdříve otázkou, zda tato byla podána včasně.

Podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. V žalobě může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona).

Přezkumné jednání, na kterém žalobce (insolvenční správce) popřel výši vykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka žalovaným, se uskutečnilo dne 10.1.2012. Žaloba na určení vykonatelné pohledávky byla soudu doručena elektronickou poštou (do centrální ePodatelny) dne 26.1.2012.

Je zřejmé, že incidenční žaloba byla žalobcem podána včas, přičemž po porovnání jejího obsahu a upraveného seznamu přihlášených pohledávek (KSBR 30 INS 17899/2011-B-8) lze konstatovat, že zároveň splňuje podmínku vyplývající z ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť je zachována totožnost skutečností uplatňovaných proti pohledávce v popěrném úkonu insolvenčního správce a následně v podané žalobě.

Dne 9.2.2012 vzal žalovaný přihlášku pohledávky č. 3 zpět pro částku 24.500,-Kč (paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky, náklady rozhodčího řízení a náklady právního zastoupení) s tím, že přihlášena zůstává pohledávka ve výši 36.490,-Kč (jistina, úroky z prodlení a smluvní pokuta). Usnesením ze dne 14.2.2012 č,j, KSBR 30 INS 17889/2011-P3-3, které nabylo právní moci dne 9.3.2012 vzal insolvenční soud částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky č. 3 na vědomí.

S ohledem na tuto skutečnost vzal žalobce podanou žalobu zpět pro částku 24.500,23 Kč s tím, že se i nadále domáhá určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného ve výši 15.162,-Kč (smluvní pokuta).

Insolvenční soud proto rozhodl dle § 96 odst. 2 o.s.ř. za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona o zastavení řízení o určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8 vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 17889/2011 jako věřitel č. 3 přihlášky č. 3 vykonatelnou pohledávku ve výši 24.500,23 Kč za dlužníkem Alenou anonymizovano (výrok I.).

Dále pak insolvenční soud pokračoval v řízení o určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného ve výši 15.162,-Kč požadované z titulu smluvní pokuty.

Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav a provedl jeho právní kvalifikaci.

S ohledem na ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. a § 7 odst. 1 insolvenčního zákona vzal soud za svá skutková zjištění nesporná tvrzení o tom, že dne 18.1.2010 byla mezi žalovaným jako věřitelem a Alenou anonymizovano jako dlužníkem podepsána Smlouva o úvěru č. 92010-0126. Z obsahu předložené smlouvy je zřejmé, že tato naplňuje znaky smlouvy o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, na kterou zároveň dopadá právní úprava spotřebitelských smluv obsažená v ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy o úvěru byly dle § 273 odst. 1 obchodního zákoníku také Obchodní podmínky žalovaného umístěné na rubové straně formuláře smlouvy, které dlužník rovněž podepsal.

Obsahem smlouvy o úvěru byl závazek žalovaného poskytnout dlužníkovi úvěr v částce 15.000,-Kč. Dlužník se naopak zavázal vrátit žalovanému jistinu úvěru ve výši 15.000,-Kč spolu s úrokem (20 % z jistiny za období, na které byl poskytnut) a poplatkem za správu úvěru (stanoveného ve výši 722,-Kč měsíčně), jež dohromady představují částku 9.375,-Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1.875,-Kč tak, že první splátka je splatná 10. den po uzavření smlouvy o úvěru a každá další splátka 30. den od splatnosti předchozí splátky, pod ztrátou výhody splátek. Pro případ neplnění závazku dlužníka splácet poskytnutý úvěr bylo sjednáno zajištění smluvní pokutou ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a zákonného úroku z prodlení.

Obchodní podmínky obsahují v článku 11 rozhodčí doložku deklarující vůli smluvních stran založit v majetkových sporech o nárocích z předmětné smlouvy o úvěru a ve sporech vzniklých v souvislosti s touto smlouvou pravomoc rozhodce. Konkrétně ze zmiňovaného článku vyplývá, že se smluvní strany dohodly na tom, že spor bude projednávat a rozhodovat rozhodce jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., IČO 27400531, Hellichova 458/1, 118 00 Praha 1, a to ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Rozhodce měl dle dohody smluvních stran použít při projednávání sporu pravidla uvedená v jednacím řádu ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., který je platný ke dni podpisu smlouvy o úvěru.

Žalovaný po provedeném částečném zpětvzetí přihlášky pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužníka Aleny anonymizovano , které je u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. KSBR 30 INS 17889/2011, pohledávku v celkové výši 36.490,-Kč, tvořenou jistinou ve výši 18.975,-Kč, kapitalizovanými úroky z prodlení v částce 2.353,-Kč a smluvní pokutou ve výši 15.162,-Kč (21 měsíců x 722,-Kč). KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

K prokázání existence tvrzené pohledávky předložil věřitel k přihlášce své pohledávky jednak listinu označenou Smlouva o úvěru č. 92010-0126 ze dne 18.1.2010 opatřenou podpisy dlužníka a osoby jednající za žalovaného, na jejíž zadní straně jsou vytištěny Obchodní podmínky žalovaného opatřené rovněž podpisem dlužníka, a rozhodčí nález vydaný dne 29.7.2011 pod sp.zn. 6434/2011 rozhodcem JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, který nabyl právní moci dne 11.8.2011 a stal se vykonatelným dne 16.8.2011.

Z obsahu tohoto rozhodčího nálezu vyplývá, že tento rozhodce jmenovaný ze seznamu rozhodců vedeného ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., rozhodl k návrhu žalovaného ze dne 17.6.2011 tak, že uložil dlužníkovi mimo jiné povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu jistinu ve výši 18.975,-Kč spolu úrokem z prodlení z této částky ve výši vyplývající z předpisů práva občanského za období od 31.3.2010 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 722,-Kč měsíčně počínaje měsícem březnem 2010 až do úplného zaplacení jistiny ve výši 18.975,-Kč. Na rozhodčím nálezu je rozhodcem vyznačena doložka právní moci dnem 11.8.2011 a vykonatelnosti dnem 16.8.2011. Rozhodčí nález je odůvodněn odkazem na rozhodčí doložku obsaženou v předmětné smlouvě o úvěru (v obchodních podmínkách) a skutkovými zjištěními učiněnými z listin předložených žalovaným. Dlužník se k návrhu žalovaného nevyjádřil, přestože mu výzva rozhodce byla doručena od vlastních rukou dne 11.7.2011

Ve smyslu ustanovení § 174 odst. 4 insolvenčního zákona je věřitel v přihlášce povinen uvést, zda jde o vykonatelnou pohledávku a vykonatelnost takové pohledávky prokázat veřejnou listinou.

Dle ustanovení § 177 insolvenčního zákona je nutné k přihlášce pohledávky připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

Sporná pohledávka byla žalovaným přihlášena jako vykonatelná a jako takovou ji rovněž posoudil a popřel žalobce. Rozhodčí nález ze dne 29.7.2011 sp.zn. 6434/2011 vydaný rozhodcem JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou je titulem pro výkon rozhodnutí dle § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, u nějž uběhla lhůta k podání návrhu na jeho zrušení (§ 32 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31.3.2012). Takovýto titul sice není rozhodnutím orgánu veřejné moci, avšak má obdobné účinky jako rozhodnutí soudu (viz např. usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, usnesení ze dne 20.7.2006, sp. zn. III. ÚS 32/06, obě dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Vykonatelnost této pohledávky proto byla doložena tak, jak to vyžaduje insolvenční zákon v ustanovení § 177.

V této souvislosti je významné, jaké důsledky by pro povahu pohledávky měla případná neplatnost rozhodčí smlouvy. K této otázce se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve vztahu k vykonávacímu řízení tak, že nedostatek pravomoci rozhodce v důsledku neexistence rozhodčí smlouvy zakládá nevykonatelnost rozhodčího nálezu, který není způsobilým exekučním titulem (jedná se o nulitní či nicotný akt). V případě neplatně uzavřené rozhodčí smlouvy však je dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího názoru a obrana žalovaného spočívá v postupu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31.3.2012 (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

31.8.2010, které bylo publikováno pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 ze dne 30.10.2018, dostupné na webových stránkách tohoto soudu). Pokud ve vykonávacím řízení není neplatnost rozhodčí smlouvy důvodem pro jeho zastavení, nevidí soud žádný ospravedlnitelný důvod pro to, aby neplatnost rozhodčí smlouvy měla být důvodem pro posuzování pohledávky přiznané rozhodčím nálezem jako nevykonatelné v insolvenčním řízení. Navíc sám žalobce pohledávku posoudil jako vykonatelnou a jako takovou ji také popřel. Proto nemá soud pochybnost o tom, že pro potřeby insolvenčního řízení a tohoto incidenčního sporu je s předmětnou pohledávkou třeba nakládat jako s pohledávkou vykonatelnou (viz rovněž názor Vrchního soudu v Olomouci vyjádřený v rozsudku ze dne 2.3.2011, sp. zn. 12 Cmo 13/2010).

Jak plyne z úpravy obsažené v ustanoveních § 192 odst. 1, § 199 a § 410 insolvenčního zákona, mají dlužník a insolvenční správce právo popírat vykonatelnou pohledávku (od 31.3.2011 toto právo svědčí i přihlášenému věřiteli, viz. § 192 § 200 insolvenčního zákona ve znění zákona č. 69/2011 Sb.). Insolvenční zákon tak skutečně pro potřeby řízení o určení pravosti přihlášené pohledávky v jistém smyslu prolamuje princip věci rozhodnuté, protože umožňuje stav, kdy pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé, vydané ve sporu o zaplacení pohledávky mezi dlužníkem a jeho věřitelem, nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro incidenční spor o její určení. Shodnou úpravu obsahoval i zákon o konkursu a vyrovnání, ve svém ustanovení § 24 odst. 2, k jehož výkladu se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 25.2.2009, sp. zn. 29 Odo 1767/2006 (publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2009, str. 727). Oprávnění dlužníka a správce popírat vykonatelné pohledávky, které je zásahem do principu právní jistoty, však není neomezené. Právo dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením, popírat vykonatelnou pohledávku je omezeno důvody popření (§ 410 odst. 3 insolvenčního zákona). Insolvenční správce je při popření vykonatelné pohledávky omezen nejen lhůtou (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona), ale zejména vymezením důvodů, pro které může popřít pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Okruh relevantních skutečností, které jsou způsobilým důvodem pro popření pravosti vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu je obecně vymezen jak pozitivně, tak i negativním způsobem. V řízení o určení vykonatelné pohledávky lze proto uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání vykonatelného rozhodnutí a naopak důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci.

Smyslem citovaného zákonného ustanovení je umožnit insolvenčnímu správci vznášet proti vykonatelné pohledávce veškeré námitky, které dlužník neuplatnil v dřívějším řízení a jimiž se příslušný orgán ve svém rozhodnutí nezabýval, a to s výjimkou zapovězeného jiného právního posouzení věci. Správce tak v insolvenčním řízení do určité míry sice může úspěšně napadat pravomocné platební rozkazy, rozsudky, rozsudky pro zmeškání či pro uznání, platební výměry apod., nemůže však jinak právně posuzovat věc oproti posouzení, které učinil orgán, jenž vykonatelné rozhodnutí vydal. Insolvenčním správce tak může s úspěchem uplatňovat v předchozím řízení dlužníkem opomenutá skutková tvrzení (např. o úhradě přiznané pohledávky ručitelem a z tohoto plynoucího zániku závazku splněním) či námitky (např. námitku promlčení uplatněného nároku). Nemůže však napadat byť vadné právní hodnocení skutečností zjištěných v předchozím řízení. KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

Podle § 15 odst. 1, 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31.3.2012 (čl. II odst. 1 zákona č. 19/2012 Sb.), jsou rozhodci oprávněni zkoumat svou pravomoc. Dospějí-li k závěru, že podle rozhodčí smlouvy, která jim byla předložena, jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením. Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Platnost či neplatnost existující rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, proto je podle názoru soudu popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření, i když se nejedná přímo o posuzování věci, ale o posuzování právního úkonu, který je předpokladem pro vydání meritorního rozhodnutí v řízení, jehož předmětem je věc sama. Proto dle názoru soudu insolvenčnímu správci v řízení o určení vykonatelné pohledávky nepřísluší vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy.

Jestliže žalobce namítal neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem z důvodu nepřiměřeně vysoké RPSN, která u spotřebitelské smlouvy vytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, pak lze konstatovat, že otázku posouzení platnosti smlouvy je třeba považovat za právní posouzení a proto dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Tato námitka tudíž žalobci nepřísluší a soud se její případnou důvodností v tomto sporu nemohl zabývat.

Rovněž tak ve vztahu k pohledávce z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši 15.162,-Kč se nelze zabývat námitkou neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřené výše, protože se opět jedná o právní posouzení a tato námitka žalobci nepřísluší.

Ve vztahu k rozhodčímu nálezu, vydanému podle rozhodčí smlouvy uzavřené mezi dodavatelem a spotřebitelem, je třeba se zabývat otázkou souladu shora uvedeného výkladu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona s právy na ochranu spotřebitele, zakotvenými v komunitárním právu (nepřímý účinek práva evropských společenství, viz směrnice Rady č. 93/13/ EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách /dále jen Směrnice/, a judikatura bývalého Evropského soudního dvora, vážící se na aplikaci práv spotřebitelů garantovaných touto směrnicí národními soudy).

Článek 6 Směrnice upravuje povinnost členských států stanovit v souladu s národním právem nezávaznost nepřiměřených podmínek spotřebitelských smluv pro spotřebitele, s tím, že smlouva je dále pro smluvní strany závazná, pokud je to možné, bez těchto nepřiměřených podmínek. Česká republika provedla tuto směrnici zákonem č. 367/2000, který novelizoval občanský zákoník, jehož § 55 odst. 2 ve znění platném do 31.7.2010 stanovil relativní neplatnost nepřiměřených smluvních ujednání.

Názor, že samotné sjednání rozhodčí smlouvy ve spotřebitelské smlouvě není nepřiměřenou podmínkou a z hlediska testu nepřiměřenosti je třeba se zabývat každým případem individuálně, vyjádřil Vrchní soud v Olomouci v již zmiňovaném rozsudku ve věci 12 Cmo 13/2010, který je v souladu s následnou judikaturou Ústavního soudu, podle něhož je základem eurokonformního výkladu spotřebitelských smluv ustanovení § 51a občanského zákoníku, stanovící jako zásadní vodítko interpretace cíl evropské normy (viz nález Ústavního KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8 soudu II. ÚS 2164/10 ze dne 5.10.2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, obě rozhodnutí dostupná na webových stránkách tohoto soudu).

Posuzování neplatnosti pro nepřiměřenost podmínek rozhodčí smlouvy je vyhrazeno řízení dle § 31 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, přičemž Evropský soudní dvůr se ve věci C-168/05, Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL (kterým žalobkyně argumentovala i v tomto řízení) vyslovil tak, že námitku nepřiměřenosti podmínek rozhodčí smlouvy může spotřebitel v řízení o zrušení rozhodčího nálezu dle národního práva (action for annulment) úspěšně vznášet i pokud ji nevznesl již v rámci rozhodčího řízení.

Pro účel řízení o určení vykonatelné pohledávky dle ustanovení § 199 IZ nelze dle názoru soudu tento závěr automaticky převzít. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu je speciálním řízením, jehož předmětem (věcí samou) je rozhodčí nález sám. V řízení o určení pohledávky je však jeho předmětem existence pohledávky přiznané (v případě nákladů rozhodčího řízení založené) rozhodčím nálezem, nikoli přezkum rozhodčího nálezu, kterým se z hlediska hmotného práva nelze zabývat ani v řízení dle § 31 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.

Zásadu překážky věci rozsouzené respektuje i Evropský soudní dvůr (viz rozsudek ze dne 16.3.2006, Kapferer C-234/04, Sb. rozh. S. I-2585, bod 20), jehož judikatura neukládá národnímu soudu nepoužít národní procesní pravidla, spojující s určitým rozhodnutím překážku věci rozsouzené, i kdyby to umožňovalo napravit porušení práva Společenství jakéhokoli druhu (viz rovněž rozsudek ze dne 3.9.2009, Fallimento Olimpiclub, C-2/08, Sb. rozh. S. 1-0000, bod 22).

Ve vztahu ke Směrnici jako celku však současně Evropský soudní dvůr deklaroval, že se jedná o opatření nezbytné ke splnění poslání svěřených Evropskému společenství a zvláště ke zvyšování životní úrovně a kvality života v celém společenství, od jejíchž ustanovení se nelze odchýlit (viz rozsudek ESD ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones SL v. Christina Rodriguez Nogueira, bod 51, dále jen Asturcom ). V tomto rozhodnutí se Evropský soudní dvůr vyslovil k výkladu Směrnice ve vztahu k řízení o výkonu rozhodčího nálezu, který byl vydán bez účasti spotřebitele. Vzhledem k povaze insolvenčního řízení a smyslu řízení o určení pohledávky, v němž se řeší otázka, zda věřitel má či nemá právo podílet se na poměrném uspokojení své pohledávky z majetku podstaty, lze dle odvolacího soudu pravidla pro posuzování národních předpisů, zejména z hlediska principu a efektivity rovnocennosti, uvedená v rozhodnutí Asturcom, vztáhnout i na řízení o určení vykonatelné pohledávky.

Soudní dvůr v rozhodnutí Asturcom podrobil testu efektivity španělský zákon o ochraně spotřebitele i zákon o rozhodčím řízení (který pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu určuje lhůtu dvou měsíců) a ty jeho testu vyhověly. Dále konstatoval, že testu rovnocennosti musí podrobit vnitrostátní procesní pravidla národní soud. Nicméně pro účel jejich hodnocení poskytl národnímu soudu návod, jak vyložit komunitární právo na ochranu spotřebitele. Podle Soudního dvora národní soud, který rozhoduje o návrhu na výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, musí i bez návrhu posoudit přiměřenost rozhodčí doložky, obsažené ve spotřebitelské smlouvě. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8 ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán. Podmínky, za kterých tak soud musí učinit jsou: a) pokud má soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu věci (subjektivní podmínka), b) je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (objektivní podmínka).

Česká národní úprava stanoví pro podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu tříměsíční lhůtu od jeho doručení (§ 32 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů), což je lhůta delší než určuje španělská národní úprava, která testem efektivity prošla. Přitom i podle Evropského soudního dvora dodržování zásady efektivity nemůže vést k tomu, aby národní soud zcela zastoupil nečinnost spotřebitele, který nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, a ten se stal nezvratitelný (viz rozsudek ve věci Asturcom bod 47).

V průběhu tohoto řízení bylo zjištěno, že dlužník byl v řízení o vydání rozhodčího nálezu nečinný, nevyjádřil se k podanému návrhu, ačkoliv k tomu byl rozhodcem řádně vyzván, a proto nelze tvrdit, že rozhodčí nález byl vydán bez účasti spotřebitele. Rozhodčí nález byl dlužníkovi doručen a nabyl právní moci dne 11.8.2011, běh lhůty k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu (§ 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31.3.2012) skončil v dne 11.11.2011. V průběhu této lhůty byl dne 2.11.2011 zjištěn úpadek dlužníka, přezkumné jednání, na němž žalobce popřel vykonatelnou pohledávku z důvodu neplatnosti rozhodčího nálezu, proběhlo dne 10.1.2012 a dne 29.2.2012 bylo schváleno oddlužení dlužníka. Dlužník, který byl osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), měl tedy dostatečný časový prostor k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. I tyto skutečností vedou soud k závěru, že nečinnost dlužníka nelze za daných skutkových okolností přičítat k tíži žalovaného věřitele.

Soud se dále zabýval tím, zda takový výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, který nedovoluje insolvenčnímu správci účinně vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy ve spotřebitelské smlouvě, obstojí i v testu rovnocennosti z hledisek stanovených Evropským soudním dvorem v rozhodnutí Asturcom. V řízení o určení vykonatelné pohledávky má soud k dispozici potřebné informace o právním a skutkovém stavu věci a tato (subjektivní) podmínka pro hodnocení platnosti rozhodčí smlouvy je nepochybně splněna.

Jak uvedeno shora, vnitrostátní právní úprava obsažená v ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31.3.2012, kterou je nutno v tomto případě zohlednit (čl. II odst. 2 zákona č. 19/2012 Sb.), obecně neumožňuje soudu v řízení o výkon rozhodčího nálezu přezkoumávat pravomocný rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky a neplatnost rozhodčí smlouvy není důvodem nevykonatelnosti rozhodčího nálezu. Nelze tedy dovodit, že podle vnitrostátních procesních pravidel je i bez návrhu možno provést posouzení platnosti rozhodčí smlouvy v rámci obdobných řízení . Tato (objektivní) podmínka, za jejíhož splnění národní soud musí i bez návrhu posoudit přiměřenost rozhodčí smlouvy, definovaná Evropským soudním dvorem v rozhodnutí ve věci Asturcom, nebyla podle názoru soudu rovněž naplněna. Výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož toto ustanovení nedovoluje insolvenčnímu správci účinně vznášet námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, která je součástí spotřebitelské smlouvy, není v rozporu s principem rovnocennosti komunitárního práva. KSBR 30 INS 17889/2011-C1-8

S ohledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že podaná žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Alenou anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 15.162,-Kč přiznanou rozhodčím nálezem vydaným dne 29.7.2011 sp.zn. 6434/2011 rozhodcem JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, není důvodná a proto ji zamítl (výrok II.).

O nákladech řízení rozhodl soud dle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních.

Pravomocný rozsudek vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty (§ 164 insolvenčního zákona).

V Brně dne 16. března 2012

Za správnost vyhotovení: Mgr. Martin Hejda, v.r. Martina Žílová soudce