30 ICm 2415/2016
30 ICm 2415/2016-25 KSBR 30 INS 5752/2016-C2

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zdeňkou Koníčkovou ve věci žalobce Kancelář správců v. o. s., IČO 04204867, se sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno, jako insolvenčního správce dlužníků: a) Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , b) Eva anonymizovano , nar. 22. 3. 1958, oba bytem Želetavská 94, 588 95 Nová Říše, právně zastoupen Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem se sídlem Drůbeží trh 89/1, 664 91 Ivančice, proti žalovanému JUDr. Lubomíru Zálešákovi, soudnímu exekutorovi, IČO 47392584, se sídlem Cornovova 45, 618 00 Brno, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Zamítá se žaloba, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Evou anonymizovano r. č. 585322/1363, bytem Želetavská 94, 588 65 Nová Říše, pohledávku ve výši 7 865,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 5752/2016 přihláškou č. P05.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: V insolvenčním řízení dlužníků Evy a Jaroslava anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 5752/2016, přihlásil žalovaný dne 19. 4.2016 pod č. 5 svoji pohledávku vůči dlužníkům v celkové výši 7 865,-Kč, označenou jako pohledávku vykonatelnou, vzniklou na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 107 EX 1083/08- 124A ze dne 19. 4. 2016. isir.justi ce.cz KSBR 30 INS 5752/2016-C2

Na přezkumném jednání konaném dne 14. 6. 2016 byla výše uvedená pohledávka popřena žalobcem-insolvenčním správcem dlužníků co do pravosti, neboť pohledávka dle insolvenčního správce nebyla doložena.

Žalobce se podanou žalobou, doručenou soudu dne 11. 7. 2016, domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Evou anonymizovano r. č. 585322/1363, bytem Želetavská 94, 588 65 Nová Říše, pohledávku ve výši 7 865,-Kč. Žalobce svou žalobu opřel o závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a 29 ICdo 5/2014.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě ze dne 26. 8. 2016 uvedl, že s popěrným úkonem nesouhlasí a připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016, dle něhož žalovanému-exekutorovi vznikl nárok na odměnu za jeho činnost bez toho, aby bylo v zahájeném exekučním řízení cokoliv pro oprávněného vymoženo.

Ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále též jen IZ ) věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

Dle ustanovení § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

V souladu s ustanovením § 199 IZ ve znění do 30. 6. 2017 insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Účastníci řízení byli usnesením ze dne 13. 11. 2017, č. j.-20, vyzvání, aby ve lhůtě 15 dnů sdělili, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání. Účastníkům bylo současně sděleno, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. KSBR 30 INS 5752/2016-C2

V soudem určené lhůtě, se vyjádřil toliko žalovaný, který podáním ze dne 16. 11. 2017, č. d. C-23 sdělil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Za situace, kdy žalobce soudu nesdělil, že trvá na nařízení jednání a žalovaný výslovně uvedl, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud bez nařízení jednání.

Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3250/14 jednoznačně konstatoval, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.

Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí doplnil, že samotná skutečnost, že po nařízení exekuce bylo zahájeno insolvenční řízení, nemůže být k tíži ani oprávněného ani exekutora. Ústavní soud vyslovil názor, že okamžikem, kdy vznikl exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce (tj. na odměnu a náhradu hotových výdajů) v minimální výši stanovené právními předpisy, je okamžik, kdy byl exekutor pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a zároveň nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce.

S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Evou anonymizovano , nar. 22. 3. 1958, bytem Želetavská 94, 588 95 Nová Říše, pohledávku ve výši 7 865,-Kč, není důvodná, a proto ji zamítl (výrok I.).

O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., § 163 a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Brně dne 15. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zdeňka Koníčková, v.r. Veronika Danková samosoudkyně