30 ICm 1285/2015
číslo jednací: 30 ICm 1285/2015-73 (KSBR 30 INS 21696/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zdeňkou Koníčkovou v právní věci

žalobce: AB 4 B.V., společnost s ručením omezeným, sídlem Amsterdam, Strawinskylaan 933, PSČ 1077XX, Nizozemské království, registrační číslo 34186049 zastoupený Mgr. Roman Pospiech, LL.M., advokát sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2

proti žalovaným: 1) Ing. Michal Zámečník, insolvenční správce dlužníků: Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselí 10, 592 65 Dalečín, Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselí 10, 592 65 Dalečín, se sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno3362/11, 760 01 Zlín, IČO 73612189 zastoupeného: Mgr. Monikou Gazdovou, advokátkou, se sídlem Čechýňská 419/14a, 602 00 Brno 2) Dana anonymizovano , anonymizovano , bytem Veselí 10, 592 65 Dalečín 3) Antonín Straka anonymizovano , bytem Veselí 10, 592 65 Dalečín, zastoupení: JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno

o určení výše a pravosti pohledávky

takto: I. Zamítá se žaloba, na určení pravosti pohledávky č. 1 v popřené výši 16 746,40 Kč a pohledávky č. 2 ve výši 66 278,40 Kč za dlužníkem Danou anonymizovano , bytem Veselí 10, 592 65 Dalečín, přihlášených do insolvenčního řízení sp. zn. KSBR 30 INS 21696/2014.

Shodu s prvopisem potvrzuje Blanka Andrýsková isir.justi ce.cz

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši 9 300,- Kč a tři režijní paušály ve výši 900,-Kč, celkem tedy 10 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 2 a 3 náhradu nákladů řízení ve výši 11 160,-Kč a tři režijní paušály ve výši 900,-Kč, to vše zvýšené o DPH, celkem 14 592,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění: Incidenční žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 31. 3. 2015 se žalobce domáhal určení, že jeho dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 za dlužnicí Danou anonymizovano , které přihlásil přihláškou P9 do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 30 INS 21696/2014 na její majetek, jsou po právu.

Žalobce do insolvenčního řízení sp. zn. 30 INS 21696/2014 přihlásil své pohledávky přihláškou evidovanou pod č. P9 v celkové výši 129 366 Kč. Dne 4. 11. 2014 na přezkumném jednání všichni žalovaní popřeli předmětné pohledávky, a to dílčí pohledávku č. 1 co do výše 16 746,40 Kč, dílčí pohledávku č. 2 co do pravosti (popřeno bylo 66 278,40 Kč) a dílčí pohledávku č. 3 co do pravosti (popřeno bylo 43 Kč). Dílčí pohledávka č. 1 byla popřena ve výši 16 746,40 Kč s odůvodněním, že v popřené výši pohledávka zanikla z důvodu započtení ze strany žalované č. 2. Dílčí pohledávky č. 2 a 3 byly popřeny, co do pravosti s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě nebylo platně sjednáno, když nebylo součástí úvěrové smlouvy. V popěrném úkonu bylo odkázáno na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11.

Dne 18. 3. 2015 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření dílčích pohledávek č. 1, 2 a 3.

Žalobce nesouhlasí s popřením pohledávky žalovanými, když jednak argumentuje, že jím přihlášená dílčí pohledávka č. 1 již v přihlášené výši reflektuje započtení ve výši 16 746,40 Kč, které provedl sám žalobce a dále má žalobce za to, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 není v tomto případě aplikovatelný na úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou č. 2. Vytýká žalovaným, že zcela pominuli obecnou právní zásadou posuzovat smluvní závazkový vztah podle jeho obsahu, a nikoliv označení. Nárok žalobce na zaplacení sporné pohledávky vzniká nejen na základě smluvního ujednání, ale i na základě ustanovení zákona. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky, s nimiž byl dlužník v okamžiku podpisu seznámen a projevil vůli být jimi vázán, o čem svědčí jeho podepsané prohlášení. Smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodem a smlouva a vztahy z ní vzniklé se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, vyjma vybraných ustanovení na ochranu spotřebitele. Dle § 506 obchodního zákoníku, je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Toto ustanovení zákona je zcela zjevně typické pro smlouvy o úvěru, neboť jinak by dlužník, který poskytnutý úvěr nesplácí, byl ve výhodnějším postavení než dlužník, který své závazky plní řádně. Dle logiky citovaného ustanovení má věřitel v případě prodlení dlužníka s placením dvou a více splátek nárok na úhradu poskytnutého úvěru, včetně sjednaných úroků. Věřitel (právní předchůdce žalobce) toto ustanovení zákona pouze s drobnými změnami přejal do úvěrových podmínek. Za předpokladu, že insolvenční správce při přezkumu pohledávky dospěl k názoru, že smluvní ujednání zakládající nárok věřitele je relativně či absolutně neplatné, aplikuje se subsidiárně ustanovení zákona. V situaci případné neplatnosti ustanovení úvěrové smlouvy o zesplatnění budoucího úroku (nazvaném smluvně smluvní pokuta ) nastupuje řešení v podobě aplikace dispozitivní úpravy zákona, a to právě § 506 obchodního zákoníku. Protože důvodem zesplatnění úroků byly okolnosti bezpochyby naplňující hypotézu zákonného ustanovení (prodlení dlužníka se splácením přesáhlo 3 měsíce a současně se dlužnice dostala do prodlení s více než dvěma splátkami úvěru. Úroky jsou zde myšleny veškeré úroky z úvěrů a nikoliv jen úroky za dobu do odstoupení od smlouvy, neboť je pravdou, že v opačném případě by se mohlo dlužnici vyplatit porušování hlavní povinnosti z úvěrové smlouvy (splácení ve sjednaných splátkách). Uvedené ustanovení zákona tak garantuje zisk věřitele pro případ, že se dlužník dopustí závažného porušení svých smluvních povinností vymezeného v hypotéze právní normy. V tomto případě je stěžejní skutečnost, že smluvní ustanovení zakládající nárok věřitele, potažmo žalobce, kopíruje text zákona a zakládá stejná práva a povinnosti jako ustanovení zákona. Není rozhodné, že je nárok věřitele označen jako smluvní pokuta, jelikož je plně v dispozici stran sjednat si název nároku jak je jim libo. A contrario se jeví jako zcela absurdní závěr, že pokud je ustanovení zákona převzato do smluvních ujednání a jinak označeno, stává se pro účely ochrany spotřebitele neplatným. Na podporu své argumentace se dovolal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to rozsudku ze dne 23. 6. 2014, č. j. 104 VSPH 133/2014-64, 44 ICm 3743/2012 a KSPA 44 INS 20105/2011, a rozsudku ze dne 5. 8. 2014, č. j. 104 VSPH 311/2014-55, 60 ICm 2461/2013, KSPH 60 INS 31812/2010.

Žalovaný č. 1 navrhl v podání z 29. 3. 2016 zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K dílčí pohledávce č. 1 konstatuje, že transakční historie předložená žalobcem je nepřehledná a matoucí. Zcela jasně z ní nevyplývá, kolik bylo dlužníkům účtováno, z jakého titulu, a na co byly předmětné platby započteny. Dle názoru žalovaného č. 1 žalobce neunesl své důkazní břemeno, a proto na popěrném úkonu trvá. Žalovaný nesouhlasí s obsáhlou argumentací žalobce a má za to, že v předmětném případě jsou aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. 3512/11, neboť ujednání o smluvní pokutě obsažené v obchodních podmínkách není ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem přípustné a nelze mu přiznat právní ochranu. Žalovaný č. 1 namítl, že rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze je zcela odlišná a podotkl, že Vrchní soud v Olomouci ve věci sp. zn. 13 VSOL 208/2014 a 13 VSOL 13/2015 v obdobných věcech aplikoval závěry shora zmiňovaného nálezu Ústavního soudu.

Právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 rovněž navrhla zamítnutí žaloby. Dle jejího názoru nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že jím přihlášená dílčí pohledávka č. 1 je celá po právu. Právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 zdůrazňuje, že žalobce své tvrzení opírá pouze o předloženou transakční historii, v níž má být tato částka zohledněna. Právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 poukazuje na skutečnost, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by učinil projev směřující k započtení pohledávky. Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. To znamená, že započtení musí předcházet tzv. kompenzační projev, tedy projev vůle účastníka směřující k započtení vzájemných pohledávek. Kompenzační projev může mít povahu jak hmotněprávního, tak procesního úkonu. Kompenzační projev, který má povahu hmotněprávního úkonu, bývá zpravidla jednostranným adresovaným právním úkonem, který je účinný, jakmile došel adresátu. Kompenzační projev jako procesní úkon představuje např. námitku započtení uplatněnou v nalézacím řízení jako procesní obranu proti žalobě. Žalobce vůči žalovaným č. 2 a 3 neučinil žádný právní úkon směřující k započtení. Naopak žalovaní č. 2 a 3 učinili procesní úkon, kdy v podaném odporu ze dne 24. 6. 2014 proti elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. EPR 86519/2014-5, započetli svou pohledávku za žalobcem z titulu přiznaných nákladů rozhodčího řízení ve výši 16 746,40 Kč vůči dlužné jistině. K popření dílčí pohledávky č. 2 a 3 právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 zdůrazňuje, že aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 je zcela na místě. Právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 připomíná, že žalobce v přihlášce dílčí pohledávky č. 2 uvedl, jako důvod vzniku Smluvní pokuta za porušení smlouvy vyčíslená v souladu s ustanovením hl. 6 Úvěrových podmínek ve výši 10 % z dlužné částky ke dni zesplatnění. Takto uplatněný nárok nelze posuzovat jinak, než uplatnění smluvní pokuty, který nastává nikoliv ze zákona, jak se žalobce mylně domnívá, ale až v okamžiku, kdy dojde k porušení smlouvy, přičemž výše smluvní pokuty je uvedena pevnou procentuální částkou, v tomto případě 10 % ze zesplatněné jistiny. Jednoznačně se jedná o sankci, která však nebyla dojednána ani v úvěrové smlouvě, ani v Úvěrových podmínkách. Navíc v úvěrové smlouvě ani v Úvěrových podmínkách se sankce ani žádný sjednaný úrok ve výši 10 % nevyskytuje.

Před zkoumáním důvodnosti incidenční žaloby se soud zabýval otázkou, zda tato byla podána včas a dospěl k závěru, že tato je včasná.

Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou č. 2 dne 9. 8. 2011 smlouvu o úvěru č. 4108080303 (dále též jen smlouva o úvěru ), na jejímž základě se zavázal žalované č. 2 poskytnout úvěr ve výši 70 000,-Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v 72 splátkách po 2 302 Kč. Ve smlouvě o úvěru bylo uvedeno, že podepsaný klient svým podpisem stvrzuje, že převzal úvěrové podmínky s kódem ISH 111, je s nimi seznámen, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být vázán těmito úvěrovými podmínkami. Mezi stranami bylo rovněž nesporné, že žalovaná č. 2 nikdy úvěrové podmínky nepodepsala. Mezi smluvními stranami bylo dále nesporné, že žalovaná č. 2 na úhradu úvěru zaplatila 12 splátek ve výši 2 302 Kč a dále jednu splátku ve výši 2 676,40 Kč.

K dotazu soudu ohledně započtení částky 16 746,40 Kč žalobcem, uvedl právní zástupce žalobce při jednání dne 19. 12. 2017, že dle jeho názoru došlo k započtení částky 16 746,40 Kč před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, ale bližší údaje k uvedenému nemá k dispozici.

K popření dílčí pohledávky č. 1 ve výši 16 746,40 Kč z důvodu, že žalobce netvrdil a neprokázal započtení předmětné částky, soud prvního stupně konstatuje, že z transakční historie předložené stranou žalující nevyplývá, že by došlo k započtení této částky žalobcem vůči pohledávce žalobce za žalovanou č. 2. Argumentace právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 k tomu, jakým způsobem dojde k zániku závazku započtení je správná. Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení a jeden z účastníků učiní vůči druhému úkon směřující k započtení. Bez toho, aby by byl učiněn navenek úkon směřující k započtení, nemůže k započtení dojít. Jinými slovy samotná skutečnost, že v určitý okamžik existují vzájemné pohledávky stejného druhu mezi věřitelem a dlužníkem, nemůže vést k zániku pohledávky započtením, jestliže některá ze stran neprojeví navenek vůli směřující k započtení. Z obsahu spisu je zřejmé, že takový úkon učinila toliko žalovaná č. 2, a to v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vydaného Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou č. j. EPR 86519/2014-5. Úkon žalované č. 2 byl jednostranným zápočtem, přičemž byly řádné identifikovány započítávané pohledávky. Žalobce naproti tomu nebyl schopen jakkoliv blíže specifikovat okamžik, kdy měl být proveden úkon směřující k započtení a zejména pak pohledávku žalobce za žalovanou, která měla být započtena. Žalobce tedy neprokázal, že by provedl jakýkoliv úkon, který by bylo možno považovat úkon směřující k započtení. Nad rámec uvedeného je nezbytné podotknout, že žalobce na zápočet žalované č. 2 nijak nereagoval, tedy jej nijak nerozporoval, což by bezpochyby udělal v situaci, kdy by již sám dříve zápočet provedl.

Dále se soud zabýval otázkou, zda ujednání o smluvní pokutě je platné.

S přihlédnutím k době uzavření Smlouvy bude pro posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozhodná právní úprava účinná do 31. prosince 2013, a to především obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) a zákon o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.).

Smlouva o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) téhož zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle kterého je třeba na smlouvy o úvěru použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Proto bylo nezbytné zkoumat, zda Smlouva odpovídá požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i ustanovení § 55 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, dle kterého se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, a ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a věřitel je povinen v ní uvést informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

Podle ustanovení § 8 zákona o spotřebitelském úvěru neobsahuje-li smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace uvedené v § 6 odst. 1 a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

V případě, že se vnitrostátní soud zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je povinen zkoumat z moci úřední, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v čl. 10 odst. 2 této směrnice (této povinnost koresponduje infomační povinnost podle § 6 zákona o spotřebitelském úvěru a jeho přílohy 3), a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z jejího porušení (srov. rozsudek Soudního dvoru ES ze dne 21. dubna 2016 ve věci C-377/14 Ernst Georg Radlinger, Helena Radlingerová proti FINWAY a.s.).

V posuzovaném případě byla část obsahu předložené Smlouvy o úvěru určena odkazem na úvěrové (obchodní) podmínky, které jsou dle prohlášení ve smlouvě o úvěru její nedílnou součástí. Žalovaná č. 2 podpisem smlouvy o úvěru stvrdila, že se s obsahem těchto úvěrových podmínek před podpisem smlouvy seznámila, porozuměla jim a souhlasila s nimi. Žalovaná č. 2 přitom vlastní úvěrové podmínky nepodepsala.

Soud má za to, že se v daném případě uplatní závěry, které formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém vysvětlil, že i ve spotřebitelských smlouvách je možno uplatnit všeobecné obchodní podmínky, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (co do čitelnosti, přehlednosti a logické uspořádanosti), nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv tedy mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku z obsahového omezení představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.). Soud je přesvědčen, že shora uvedené závěry jsou obecně použitelné a nevztahují se jen na případy nečitelných, nepřehledných a nikoli logicky uspořádaných obchodních podmínek. Promítnuto do posuzované věci navzdory skutečnosti, že žalovaná č. 2 v úvěrové smlouvě potvrdila, že se s úvěrovými podmínkami seznámila, porozuměla jim a že s nimi souhlasí, a že úvěrové podmínky jsou psány čitelně a jsou i přehledně členěny, má soud za to, že právní předchůdce žalobce nedodržel obsahové omezení úvěrových (obchodních) podmínek a jednal v rozporu se zásadou poctivosti, pokud do rozsáhlých úvěrových podmínek (obchodní podmínky mají celkem 6 stran ve formátu A4 oproti 1 straně smlouvy o úvěru) začlenil ujednání o smluvní pokutě. Nejedná se totiž o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, ujednání mají citelný dopad do finančních poměrů žalované č. 2, a proto mělo být uvedeno přímo v úvěrové smlouvě, nikoli v úvěrových podmínkách.

Soud připomíná, že aplikovatelnost závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. 3512/11 potvrdil i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 ICdo 86/2015 ze dne 28. 2. 2017.

S ohledem na výše uvedené závěry soud žalobu žalobce zamítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je ve věci neúspěšný žalobce povinen k náhradě nákladů řízení plně úspěšných žalovaných.

Účelně vynaložené náklady žalovaných v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů, jejichž výše se určuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ).

V dané věci žalovanému č. 1 náleží mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast na jednání před soudem).

Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky činí tarifní hodnota ve věci-sporu o určení popřené pohledávky-částku 50 000 Kč. Odměna za zastupování dle ustanovení § 7 bodu 5. vyhlášky tedy činí částku Kč 3 100,-za jeden úkon právní služby (celkem 9 300 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (900 Kč) jde o částku 10 200 Kč.

Právní zástupkyně žalovaných č. 2 a 3 požadovala náhradu nákladů mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby (přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast na jednání před soudem) zvýšenou o 20 % za zastupování dvou žalovaných.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky činí tarifní hodnota ve věci-sporu o určení popřené pohledávky-částku 50 000 Kč. Odměna za zastupování dle ustanovení § 7 bodu 5. vyhlášky tedy činí částku Kč 3 100,-za jeden úkon právní služby (celkem 9 300 Kč), vše navýšené o 20 % na 11 160 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (900 Kč) jde o částku 12 060 Kč, navýšenou o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je žalovaný 1) plátcem, celkem 14 592,60 Kč.

P o u č e n í : Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Žalobci a žalovaným se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti rozsudku je odvolání přípustné. Odvolání lze podat do 15 dnů ode dne doručení rozsudku zvláštním způsobem, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

V Brně dne 19. prosince 2017

JUDr. Zdeňka Koníčková, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Veronika Danková