30 Cdo 997/2015
Datum rozhodnutí: 04.09.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 997/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , identifikační číslo osoby 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 201 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 61/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 55 Co 328/2014-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 55 Co 328/2014-64, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014, č. j. 11 C 61/2012-39, jen tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod spisovou značkou 12 C 113/2006 bylo porušeno právo žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně, jež se domáhala po žalované zaplacení částky 201 500 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 113/2006.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž k výzvě soudu ve lhůtě k tomu stanovené splnila podmínky vyplývající z § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dovolání odmítl, neboť není přípustným.
V první řadě dovolací soud podotýká, že je irelevantní námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to již (a zejména) vzhledem ke skutečnosti že rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněná a obsahují logické vysvětlení úvah, na základě nichž bylo rozhodnuto. V odůvodnění napadeného rozsudku je zřetelně uvedeno, že odvolací soud zvažoval kritéria vyjádřená v § 31a OdpŠk stejně jako soud prvního stupně, přičemž takové ztotožnění se nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezpůsobuje.
Jelikož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemůže být v dovolacím řízení přihlíženo ke skutkové námitce spočívající v tvrzení, že v původním řízení byla žalobkyni část pohledávky soudně přiznána, k čemuž dle názoru žalobkyně soudy dostatečně nepřihlédly.
Otázky, které dovolatelka v dovolání uvádí či naznačuje, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nelze přisvědčit námitce, že by soudy podcenily kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tedy význam předmětu řízení pro poškozeného, ani názoru, že soudy v rámci tohoto kritéria nesměly zohlednit skutečnost, že žalobkyně vede velké množství sporů k vymožení na ni postoupených pohledávek. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že např. v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, potvrdil za logicky správný závěr soudu, že: vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze její újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a nečekaně.
Dovolatelka se mýlí ve svém názoru, že soudy v řízení postupovaly aktivisticky a v rozporu s judikaturou Nejvyššího osudu, přihlížely-li ke skutečnostem svědčícím o nižším významu předmětu řízení, aniž by je žalovaná prokázala. Dovolací soud též v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, vysvětlil (ve vztahu ke skutečnosti soudu známé, spočívající v tom, že žalobce vede velké množství soudních sporů), že: Nosný princip projednací zásady zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz § 118a odst, 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ se ovšem nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle § 121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006). O aktivismus soudu se nejedná ani ve vztahu ke zjištěním o nižším významu předmětu řízení pro žalobkyni, pokud soudy dosáhly poznatků pro své skutkové závěry ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení.
Uvedl-li odvolací soud, že se žalobkyně v původním řízení domáhala přiznání promlčené pohledávky, nejedná se o zohlednění výsledku posuzovaného řízení, ale evidentně o hodnocení jedné ze skutečností majících vliv na význam předmětu řízení pro žalovanou, tj. osobu soustavně soudně uplatňující pohledávky. O rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, se tedy nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 168/05, neboť extremní délka řízení, pro kterou Ústavní soud v uvedené věci nepovažoval za nutné zkoumat konkrétní okolnosti případu, byla 25 let, kdežto v nyní souzené věci původní řízení trvalo 7,5 roku. Rovněž není správný názor, že soudy (s ohledem na názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11) měly za povinnost konkrétně a jednoznačně uvést základní částku odškodnění. Dovolací soud opakovaně uvádí, že pokud soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě bude postačovat poskytnout zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou konstatování porušení práva, nebylo třeba základní částku stanovovat, neboť by se jednalo o činnost zcela nadbytečnou. Otázky směřující k tomu, jakým způsobem měla být výše přiměřeného zadostiučinění v penězích vypočítána, nejsou významné pro právní posouzení této věci, a tudíž by ani nemohly založit přípustnost dovolání.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom ohledu, domnívá-li se, že samotné odškodňovací řízení mělo proběhnout řádově během šesti měsíců, a soudy tedy měly nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení zohlednit při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně tento svůj názor opírá o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též jako ESLP ), zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01, a dále Simaldone proti Itálii, rozsudek ze dne 31. 3. 2009, číslo stížnosti 22644/03, Veriter proti Francii, rozsudek ze dne 14. 10. 2010, číslo stížnosti 31508/07, Sartory proti Francii, rozsudek ze dne 24. 9. 2009, číslo stížnosti 40589/07, a Golha proti České republice, rozsudek ze dne 26. 5. 2011, číslo stížnosti 7051/06). Dovozuje-lidovolatelka, že jedenáctiměsíční délku kompenzačního řízení nelze již považovat za přiměřenou, opomíjí, že ESLP považoval uvedenou délku řízení za nepřiměřenou s ohledem na speciální úpravu v rámci italského právního řádu (tzv. Pintův zákon ), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky. Ve věci Veriter proti Francii, na kterou žalobkyně též poukazuje, nebyla délka kompenzačního řízení tři roky a pět měsíců shledána nepřiměřenou. Odkazuje-li dále žalobkyně též na rozsudek ESLP ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011, číslo stížnosti 7051/06, patří zde poukázat na skutečnost, že v daném případě odškodňovací řízení trvalo více než tři a půl roku, přičemž ovšem nedospělo ani k řízení odvolacímu. Odškodňovací řízení v nyní projednávané věci (v níž žádost Ministerstvu spravedlnosti došla dne 14. 11. 2011 a žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 2 došla dne 6. 11. 2012) naopak probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a již s ohledem na tuto skutečnost je zjevné, že jeho délka není nepřiměřená. Státu totiž nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, číslo stížnosti 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí dovolatelka vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 4. 9. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu