30 Cdo 997/2007
Datum rozhodnutí: 01.11.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 997/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. K., b) J. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému E. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 45/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2006, č.j. 1 Co 196/2005-134, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2006, č.j.


1 Co 196/2005-134, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2005, č.j. 24 C 45/2002-108, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ve výroku označeným zamítl žalobu, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1,000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení


§ 13 odst. 2 obč. zák., když dospěl k závěru o promlčení daného nároku podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení.


Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalovaný dne 9.12.1998 bodl syna žalobců J. K. do dutiny břišní s následnou smrtí a za spáchaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. byl pravomocně odsouzen, přičemž výrokem rozsudku soudu o vině a trestu je civilní soud vázán podle § 135 odst. 1 o.s.ř. Žalobci se žalobou domáhají náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. tvrdíce, že usmrcením syna žalovaný protiprávně zasáhl do jejich osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák., konkrétně do práva na soukromí a rodinný život.


Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že usmrcením syna žalobců žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí a rodinný život žalobců jako rodičů usmrceného a že způsobená smrt znamená trvalý zásah do jejich života, který nelze odčinit. Vzhledem k závažnosti zásahu s přihlédnutím k okolnostem případu dospěl k závěru, že došlo k porušení práva na soukromí a rodinný život


ve značné míře a jsou tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2, 3 obč. zák.


Vzhledem k námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně shledal odvolací soud správným i závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobců ve smyslu § 100 a § 101 obč. zák., k němuž uvedl:


Podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů.


Ještě důsledněji upravuje problematiku promlčení u práv na náhradu škody zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen ZPr) v ustanovení § 261. Podle ustanovení § 261 odst. 2 ZPr se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a § 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých


(§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují. Ustálená soudní judikatura zastává jednotný názor, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá.


Obdobně se postupuje i v občanskoprávní oblasti, přičemž novelou § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením , který nepochybně promlčení též podléhá.


Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv.


Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky


ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, publikované jednak v počítačovém programu ASPI i v časopise Soudní rozhledy 2/2004 na str. 59 a násl., z něhož byla zdůrazněna právní věta, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění


za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje .


Tato právní věta vzhledem k odkazu na ustanovení § 13 odst. 2 OZ již sama


o sobě vzbuzuje rozpaky, neboť pojem "přiměřené zadostiučinění" obsahuje ustanovení § 13 odst. 1 OZ, kdežto v ustanovení § 13 odst. 2 OZ zákon upravuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Není patrno, proč se tvůrce této právní věty zákonné dikci vyhýbá, ač z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že právě nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích považuje za nárok, který promlčení nepodléhá, neboť toto právo považuje za dílčí složku jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby


a práva ryze osobní povahy se nepromlčují, přičemž poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67.


I tato argumentace se nejeví přiléhavá, neboť právo na ochranu osobnosti fyzické osoby sice občanský zákoník v ustanovení § 11 upravuje jako jednotné právo, avšak nikoli s jedním či s jednotným prostředkem tuto ochranu zabezpečujícím. Již marginální rubrika v ustanovení § 13 naznačuje, že toto zákonné ustanovení stanoví jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter.


Obdobně je tomu u práv autorů, výkonných umělců podle zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, u práv vynálezců, zlepšovatelů či původců průmyslových vzorů podle zákona č. 52711990 Sb. z jejichž činnosti vznikají zvláštní osobní, osobnostní či osobní práva z duševního vlastnictví, z nichž část (např. právo na ochranu autorství


či původcovství, právo určit dílo k uveřejnění, právo na nedotknutelnost díla nebo předmětu vynálezu, zlepšovacího návrhu a průmyslového vzoru, apod.) jako práva nemajetkové povahy promlčení nepodléhají, avšak další práva těchto osob


s majetkovými prvky (např. právo na odměnu) se promlčují v zákonné promlčecí lhůtě.


Také právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění, které vykazuje silný prvek vázanosti na fyzickou osobu a její zdraví, promlčení podléhá (§ 100 a násl. OZ,


§ 261 a násl. ZPr). V této souvislosti nelze nevidět, že byť práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ a práva na bolestné


a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 OZ, resp. § 193 odst. 1


písm. b) ZPr jsou zcela rozdílného charakteru, v praxi a zejména ve sporech o ochranu osobnosti v jeho složce na ochranu života a zdraví si vesměs do značné míry konkurují či se vzájemně doplňují (fyzická osoba poškozená protiprávně na zdraví často


na základě totožného škodného děje uplatňuje vedle práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění jako složek náhrady škody, mnohdy na základě stejných nebo obdobných argumentů, i další právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích).


Novelou ustanovení § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl


do odstavce 3 zařazen nový právní institut jednorázové odškodnění pozůstalým


za škodu usmrcením . Podle svého obsahu jde o odškodnění imateriální újmy a tento nárok má podle svého zařazení do OZ části šesté, hlavy druhé, oddílu třetího, ustanovení § 444 o odpovědnosti za škodu na zdraví a o odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění charakter nového nároku na náhradu imateriální újmy (srovnej Nález pléna Ústavního soudu ČR č. 16/2004). Tento nárok představuje nepochybně majetkové právo, které promlčení podléhá a konkurence s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je zcela zřejmá. Pokud peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ je nyní po zmíněné novele OZ doplňkem k tomuto právu (jeho nadstavbou), pak nepochybně musí mít rovněž charakter majetkového práva.


Přehlédnout nelze ani nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých vyplývající z ustanovení § 197 odst. 1 písm. d) ZPr, jež má obdobný charakter jako nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ a jehož podstatou je rovněž poskytnutí peněžité náhrady za imateriální újmu. I zde je nepochybné, že se tento nárok podle § 261 a násl. ZPr promlčuje.


Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že v rámci konkursních řízení podle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění novel je peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ považována za majetkové právo, jež se zařazuje mezi pohledávky za podstatou.


Ničeho podstatného nepřinese ani odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Prz 33/67 a Cpj 234/66 ze dne 31.10.1967 publikovaných jako Zpráva o zkušenostech


z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 o.z. ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv


o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980). Tato zpráva v článku VI. konstatuje, že ochrana osobnosti upravená v ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku je nově uplatněným právním institutem a s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 OZ zastává názor, že právo


na ochranu osobnosti jako právo ryze osobní povahy se řadí mezi nemajetková práva, která se nepromlčují; promlčení však podléhá právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 16 OZ, neboť jde o majetkové právo. Dále však zpráva v článku IV., bod 4. akcentuje ve vztahu k ustanovení § 13 OZ v tehdy platném znění, že přiměřené zadostiučinění nemá podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku charakter peněžité náhrady, tedy majetkového plnění, ale je výlučně prostředkem morálního, i materiálního působení. Je tedy zřejmé, že stanovisko Nejvyššího soudu z oné doby se vůbec nemohlo zabývat právem


na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť občanský zákoník takové právo neznal a teprve novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. zákon


od 1.1.1992 toto právo upravuje. Stanovisko dokonce případnou peněžitou náhradu považuje za majetkové plnění".


Obdobně se v Cpj 138/69 Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18.9.1969 publikovaném jako Správa o rozhodovaní súdov vo veciach ochrany osobnosti


a tlačových opráv ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VIII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980) konstatuje, že v praxi soudů se nevyskytují žalobní požadavky či dokonce přísudky peněžitého nebo jiného materiálního plnění (článek IV., bod 4.).


V publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání Karla Knappa, Jiřího Švestky, Oldřicha Jehličky, Pavla Pavlíka a Vladimíra Plecitého, vydaného nakladatelstvím Linde Praha a.s. v roce 2004 je považováno zmíněné rozhodnutí za nesprávné (str. 198-201).


Z těchto důvodů se odvolací soud zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu necítí být v této věci vázán.


Právní praxe soudů ani právní teorie na problematiku promlčení práva


na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ rovněž nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že obecné soudy se v současné době s výjimkou Nejvyššího soudu vesměs přiklonily k názoru


o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Toto stanovisko zastává i Vrchní soud v Olomouci, judikatura Nejvyššího soudu je však opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., prof. JUDr. Karel Knap, DrSc. (srovnej publikaci Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha a.s., Praha 1996,


str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.BECK, str. 216, publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání Karla Knappa, Jiřího Švestky, Oldřicha Jehličky, Pavla Pavlíka a Vladimíra Plecitého, vydaného nakladatelstvím Linde Praha a.s. v roce 2004), oproti tomu se objevil opačný názor


v článku Několik poznámek k novelizaci § 13 občanského zákoníku , autor Milan Kamlach (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.).


Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti, pomineme-li instituty římského práva (iniuria facti et verbis) je třeba vycházet z ustanovení § 1490 Všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 Sb. Z.s.), podle něhož žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohanění slovy, písemnostmi nebo posunky nemohou být po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta .


Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, zákon č. 141/1950 Sb. vyjma ochrany jména v ustanovení § 22 další ochranu osobnostních práv neupravoval.


Občanský zákoník ze dne 26.2.1964, zákon č. 40/1964 Sb. upravoval


v ustanovení § 11 - § 17 ochranu osobnosti bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1.1.1992 zákon zakotvil i právo na relutární náhradu.


Právo na ochranu osobnosti je v systému českého právního řádu jednotným právem, jehož smyslem je chránit fyzickou a psychickomorální integritu každé fyzické osoby a přispívat k jejímu všestrannému svobodnému rozvoji. V tomto smyslu jde


o právo nemajetkové, které promlčení podléhat nemůže. K ochraně osobnosti fyzické osoby je však možné využít řady prostředků, u nichž je nutno jednotlivě zkoumat jejich případný majetkový charakter a promlčitelnost z hlediska ustanovení § 100 odst. 2 OZ. Při rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby


se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to obvyklé při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv.


K obecným prostředkům (pomineme-li prostředky trestněprávní) lze přiřadit ochranu svépomocí - § 6 OZ, ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 OZ, ochranu orgány veřejné správy - § 5 OZ, ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy


v režimu občanského soudního řády, ať již před zahájením řízení prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ustanovení § 16 a § 420 a násl. OZ.


Zvláštní soudní ochranu upravuje ustanovení § 13 OZ a náleží zde právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy


v penězích.


Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně, neboť měl-li zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ustanovení § 13 odst. 1, 2 OZ se bylo lze domáhat v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv.


Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci


v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých či u stanovení zadostiučinění při porušení autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy.


Z těchto důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl


k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 OZ)


v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 OZ).


V projednávané věci bylo prokázáno, že neoprávněný zásah byl způsoben smrtí syna žalobců J. K. dne 20.1.1999 a žalobci mohli své právo na uplatnění náhrady nemajetkové újmy v penězích vykonat poprvé dne 21.1.1999. Od tohoto dne počala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, která skončila dnem 20.1.2002. Žalobci ovšem svoji žalobu podali u soudu až dne 2.10.2002, tedy po uplynutí promlčecí lhůty


a žalovaný proto uplatnil námitku promlčení důvodně.


Žalobci v podaném dovolání, jehož přípustnost vyvozují z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. poukazujíce na to, že otázka promlčení je rozhodována odlišně Vrchním soudem v Olomouci a Nejvyšším soudem ČR a že její řešení Vrchním soudem v Olomouci je v rozporu s hmotným právem, a jež podávají z důvodu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítají, že náhrada nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje v obecné tříleté lhůtě


a odkazují na tento závěr v rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ve věci sp.zn. 30 Cdo 1542/2003.


I pokud by platil závěr o promlčení nároku v uvedené tříleté lhůtě, v dané věci by přicházela v úvahu desetiletá promlčecí lhůta podle § 106 obč. zák. a z tohoto pohledu by nárok nemohl být promlčen, když rozsudek, jímž byl žalovaný uznán vinným,jim byl doručen dne 22.6.2002, a žalobu podali dne 2.10.2002.


Konečně poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 643/04, podle něhož mohou nastat situace, že uplatnění námitky promlčení je výrazným zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva


a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil; k tomu uvádějí, že žalovaný byl nejprve obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti zproštěn a teprve dne 10.5.2002 byl uznán vinným. Navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem v zákonné lhůtě (§ 240


odst. 1 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky předepsané v ustanovení § 241a


odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že je přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řeší právní otázku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. v rozporu s hmotným právem.


Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal


v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání jej nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.


Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené


v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo


na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je


v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.


Podle § 100 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat


(odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 o.z. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odst. 3). Z ustanovení § 101 o.z. vyplývá, že není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.


Odvolací soud v napadeném rozsudku především dovodil, že na rozdíl od práva na zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z., které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Polemizuje současně s tím, jak tuto otázku již v minulosti posoudil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003 - 82, se závěrem, že se toto právo nepromlčuje. Tento závěr byl dovolacím soudem ve zmíněném rozhodnutí zdůvodněn především konstatováním, že podle § 100 odst. 2 věty první o.z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Naproti tomu všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Dovolací soud se v tomto rozhodnutí neztotožnil s úvahou, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní zadostiučinění platí z již uvedené zásady výjimka


s ohledem na údajnou podobnost tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, kdy podle uvedeného názoru nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o.z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Dovolací soud tehdy poukázal


na skutečnost, že tímto názorem není zcela důsledně a nekompromisně doceněna zásada, podle níž, jestliže se podle ustanovení § 100 odst. 2 o.z. (až na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o.z. (zde srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67). Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. V tomto uceleném


a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení § 13 o.z.,


a to pouze příkladmým výčtem. Podle tohoto ustanovení patří k takovýmto prostředkům


- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,


- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,


- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.


Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. může spočívat buď


v morálním plnění (§ 13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§ 13 odst. 2


a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby podle § 13 odst. 2 o.z. (je-li přiznána) vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí uzavřel, že úvahy zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad, přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení § 16 o.z.


Otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je považována


za spornou prakticky po celou dobu od novelizace ustanovení § 13 o.z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla v oblasti občanského práva nově zavedena možnost přiznat postižené fyzické osobě rovněž právo požadovat pro vyvážení a zmírnění nepříznivého následku, tj. vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby zadostiučinění v penězích (s účinností novely od 29. března roku 1990 provedené zákonem č. 87/1990 Sb.).


Tak např. ve stati Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů (Karel Knap, Jiří Švestka, Právo a zákonnost č.6/1991, str.342, bod. IV.) se mimo jiné uvádí, že subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou sice na rozdíl od subjektivních majetkových práv, konkrétně


od majetkových práv na náhradu škody - nepromlčitelná, avšak u práva


na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je právní situace jiná. Důvodem je skutečnost, že právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které se svou satisfakční funkcí peněz podobá reparační funkci majetkového práva, tj. práva na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v tříleté promlčecí lhůtě, přičemž tato promlčecí doba se počítá od doby, kdy toto mohlo být uplatněno poprvé


(§ 101 o.z.) .


Naproti tomu např. v článku Několik poznámek k novelizaci § 13 o.z. (Milan Kamlach, Právo a zákonnost č. 3/1991 str. 163)se mimo jiné poukazuje na to, že náhrada nemajetkové újmy v penězích se nedotýká náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (§ 16 o.z.). Oba tyto nároky obstojí vedle sebe. Tyto dva peněžité nároky se však liší v režimu promlčení. Podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují majetková práva, tedy i právo


na náhradu škody. Právo na ochranu osobnosti se však nepromlčuje. Nepodléhá tudíž promlčení ani právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 občanského zákoníku .


Nesouladné názory na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti práva


na náhradu nemajetkové újmy v penězích se projevují do současnosti. To, že se toto právo promlčuje, se např. dovozuje v publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva (Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý, čtvrté podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 198 a 199)


a v obdobném znění též v Komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Jiří Spáčil, CSc.


a kolektiv, 10. vydání, C.H.BECK 2006). Opačný názor, že se naopak toto právo nepromlčuje, je uveden v komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Milan Holub


a kolektiv autorů, 1. svazek, Linde Praha, a.s., 2002, str. 88 a 89).


Aktuálně prezentované důvody pro závěr, že se právo na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že se subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují, lze shrnout v hrubých rysech především takto:


1) Názorem, že se toto právo nepromlčuje, se právo na peněžitou satisfakci neústrojně vyčleňuje z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci


(např. práva na bolestné a práva na ztížení společenského uplatnění), o kterých ani teorie ani soudní praxe až doposud, vzdor jejich nehmotné povaze, nikterak nepochybovaly, že se promlčují.


2) Právo na peněžitou satisfakci podle § 13 odst. 2 o. z. plní podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody.


3) Návrh nového občanského zákoníku připravovaného v rámci soukromoprávní rekodifikace chápe i nemajetkovou újmu jako druh škody (proto právo na její náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným). Zde je však třeba bezprostředně zdůraznit, že úvahy de lege ferenda jsou způsobilé k úvahám co a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy či hodnoty by právo mělo zajišťovat či potlačovat, apod., avšak nejde o argument, který by umožnil právo aplikovat v rozporu s jeho platnou úpravou.


4) Časově neomezená možnost uplatnění práva na peněžitou satisfakci, může vést v praxi, kdy při nedostatku zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu, některé případy peněžité satisfakce podle § 13 odst. 2 o. z. ve skutečnosti nahrazují nárok na náhradu škody, k nepříznivým následkům spočívajícím v nerovném postavení postižených fyzických osob (tento názor je však třeba bezprostředně odmítnout již proto, že je věcí soudů rozlišit právní základ uplatněného nároku).


Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro posouzení nastolené otázky mají určující význam především první dvě alternativy. Je třeba poukázat na skutečnost, že z legislativního hlediska je současné pojetí škody, jak vychází z koncepce platného občanského zákoníku, spojováno s existencí majetkové újmy. Principy evropského deliktního práva tak, jak jsou formulovány např. v rámci tzv. spontánní soukromé kodifikace zpracované Evropskou skupinou zabývající se deliktním právem vycházejí ze zásady, že za škodu je nutno považovat i újmu vzniklou působením na tělesnou


a duchovní integritu poškozeného, když škodu definují jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto Principy ovšem mají základ v soukromé iniciativě. Přesto udávají určitou možnost vývoje národním právním řádům, takže pokud jsou do nich implementovány, mají za sebou nepochybně silnější evropský mandát (byť přímo nezaštítěný Evropskými společenstvími) podložený dlouholetým výzkumem zmíněné pracovní skupiny. Skutečností ovšem současně je, že úprava, kterou podává ustanovení § 11 a násl. o.z. je zcela svébytná v porovnání jak např. s úpravou, kterou obsahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv, resp. se zmíněnými Principy i s vlastní úpravou, kterou přinášejí ustanovení platného českého práva o náhradě škody (§ 420 násl. o.z., zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. resp. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce).


Je třeba v prvé řadě zdůraznit, že podle článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, přičemž každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.


Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu


do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak v ustanovení § 13 pro případ vzniku nemajetkové újmy, jednak v ustanovení § 16 téhož zákona ve vztahu ke vzniklé majetkové újmě (škodě). Tyto prostředky se pak při naplnění specifických zákonných podmínek mohou přesto v konkrétním případě z funkčního hlediska vzájemně doplňovat.


Prostředky občanskoprávní ochrany fyzické osoby jsou tříděny na prostředky obecné (ochrana svépomocí, ochrana poskytovaná třetí osobou, ochrana poskytovaná orgánem veřejné správy, soudní ochrana ve smyslu ustanovení § 59-69, § 74, § 80 písm. c), o.s.ř., resp. ochrana prostřednictvím žaloby na náhradu škody podle § 16


a § 420násl. o.z.) a prostředky zvláštní (především zvláštní soudní /petitorní/ ochrana ve smyslu ustanovení § 13 o.z.).


Ochrana pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle


§ 13 o. z. je pravidelně realizována prostřednictvím některé z těchto žalob:


- na upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba zdržovací),


- na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, resp. protiprávního závadného stavu (žaloba odstraňovací),


- na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).


Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, stejně tak jako úsilím demokratického státu o co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kumulovat.


Pokud se týče poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako právního prostředku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě tam, kde již vznikl nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla nemajetková újma


na osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. spočívá vždy v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě. To je podle prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení některé ze složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním) zadostiučiněním, a podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato zadostiučinění pak sledují shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.


Usuzuje se, že právní úprava satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. byla novelou občanského zákoníku z roku 1990 zakotvena proto, že s ohledem na povahu nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby, by v určitých případech neexistoval žádný jiný prostředek, s jehož pomocí by bylo možno tuto újmu přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit. Dojde-li tedy ke vzniku nemajetkové újmy v důsledku zvlášť závažného neoprávněného zásahu proti osobnosti fyzické osoby, je tak v oblasti občanského práva využívána satisfakční funkce peněz (obdobě srovnej Karel Knap, Jiří Švestka: Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č.6/1991), když v případě vzniku majetkové škody (na niž pamatuje svým odkazem § 16 o.z.) je naopak naplňována reparační funkce peněz.


Jako předpoklad pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je, že


- zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. se nejeví postačujícím,


- neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (tyto důvody jsou přitom uvedeny pouze demonstrativně, takže lze obecně říci, že dopadají na jakékoliv případy neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, jejichž intenzita dosahuje značné míry),


přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon taxativně stanoví kritéria:


- závažnosti vzniklé nemajetkové újmy,


- a okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.


Lze mít zato, že je-li zastánci promlčení tohoto nároku činěn odkaz na jistou podobnost s reparační funkcí peněz u majetkových nároků, pak to samo o sobě neposkytuje zákonný podklad pro jimi dovozovanou možnost promlčení práva


na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je třeba přihlédnout k tomu, že platné znění ustanovení § 13 o. z. podává samostatnou a svébytnou úpravu zvláštních prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby a mezi nimi též práva


na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Protože pak jde o subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou jako práva nemajetková nepromlčitelná. Ostatně zřetelná snaha zákonodárce odlišit i právo na satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. od majetkových práv je patrné jak


ze samotné dikce tohoto ustanovení (přičemž případný akcent napadeného rozhodnutí na skutečnost, že je toto zadostiučinění realizováno za pomoci peněz, je zavádějící), tak i ze zařazení § 16 o. z. vztahujícího se k předpokladům náhrady škody v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobnosti.


Je-li předmětem ustanovení § 13 o. z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany její osobnosti, je tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny základních práv a svobod. Případné faktické vydělení institutu náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. ze skupiny subjektivních nemajetkových osobnostních,


a tím i nepromlčitelných práv, by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Proto se i jeví nepřípadným eventuálně vycházet z úvahy, že smyslem toho, proč by měl nárok podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. podléhat promlčení, je čelit tomu, aby dlužníci nebyli v souvislosti se svými povinnostmi vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku


(tj. vynutitelnosti) ze strany soudů.


Nelze přitom dále přehlížet ani provázanost úpravy obsažené v prvním


a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i případná námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.


Na okraj je možno zmínit případy, kdy postižená fyzická osoba bude požadovat jako přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké (svou podstatou a funkcí symbolické) peněžité částky, které je (i při vědomí značně pohyblivé hranice částky takto vyjádřeného zadostiučinění) obecně považováno z funkčního hlediska za formu zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Přes tuto okolnost by vzhledem k tomu, že však k realizaci této satisfakce je užito byť nízké peněžité částky, bylo nutno, pokud by se vycházelo z názoru odvolacího soudu uvedeného v napadaném rozsudku, uvažovat i s promlčením takového nároku. Zřejmá disproporce se zásadou


o nepromlčitelnosti práva na ochranu osobnosti by tak byla zcela evidentní.


Dovolací soud proto neshledal důvod, proč by se odchýlil od již dříve vysloveného názoru, totiž, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle


§ 13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem. Proto úvahy odvolacího soudu


o možnosti promlčení tohoto nároku nelze považovat za správné.


Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 27. září 2007, č.j. 30 Cdo 744/2007-116.


Z vyložených důvodů proto nelze pokládat rozsudek odvolacího soudu, jakož


i rozsudek soudu prvního stupně, za věcně správný. Nejvyšší soud ČR proto rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 1. listopadu 2007


JUDr. Karel Podolka, v.r.


předseda senátu