30 Cdo 996/2015
Datum rozhodnutí: 13.10.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 996/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve věci žalobce Ing. F. W., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 358 333 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 86/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. 28 Co 296/2014-98, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 12 C 86/2013-56, konstatoval, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 250 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 353 083 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 20 570 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částky 5 250 Kč zamítá, v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání pouze nesouhlasí s tím, že pokud si nezvolil společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jak mu bylo uloženo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2008, sp. zn. 49 T 9/2004, ztratil tím v předmětném trestním řízení veškerá svá procesní práva, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí ve věci (tedy rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2009, č. j. 49 T 9/2004-7734, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 12 To 80/2009-7898), a řízení pro něj tak skončilo nezvolením si společného zmocněnce, čímž měl ztratil procesní postavení poškozeného v tomto trestním řízení. Dále namítl, že nedošlo k promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť řízení pro něj doposud nebylo pravomocně skončeno, když mu nebyl doručen ani jeden z uvedených rozsudků. K tomu žalobce dodal, že v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2009, č. j. 49 T 9/2004-7734, je uvedeno nesprávné poučení o možnosti podání odvolání, tudíž i s ohledem na to by vůči žalobci nenabylo toto rozhodnutí v případě jeho doručení právní moci.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud dále potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2015


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu