30 Cdo 996/2013
Datum rozhodnutí: 30.08.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 996/2013
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Mgr. M. Z. , a b) Ing. Z. Z. , zastoupených JUDr. Zdeňkem Kupkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Svinově, Tichá 464/1, proti žalovaným 1) S. R. , a 2) P. G. , oběma zastoupeným Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově 19, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 107/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2012, č. j. 8 Co 155/2012-265, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Faldynové, advokátky se sídlem v Lichnově 19.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Úvodem Nejvyšší soud (dále též dovolací soud ) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ), a to včetně § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle dosavadní úpravy [toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 (což se týká i této věci) i nadále použitelné].
Dovolání žalobců proti (potvrzujícímu) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2012, č. j. 8 Co 155/2012-265, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelé ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] ve skutečnosti neformulují (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvádějí a ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (oba soudy) při meritorním rozhodování, příp. vytýkají odvolacímu soudu (oběma soudům) procesní pochybení, přičemž na podkladě jimi v dovolání prezentované skutkové verze případu, s odkazem na označenou judikaturu, pak polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, a dovozují důvodnost podané žaloby. Tím ovšem dovolatelé nepřípustně v dovolání uplatňují dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Jestliže při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet k procesním vadám řízení (jež nepředstavují otázky zásadního právního významu, jako je tomu i v tomto případě) ani ke správnosti či úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, pak přípustnost tohoto dovolání by byla založena jen při naplnění již shora vyložených podmínek. Dovolatelé ovšem ve svém dovolání žádnou relevantní právní otázku nevymezili, přičemž jejich pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Kromě toho je třeba konstatovat, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku. Za těchto skutkových poměrů věci nelze tedy dovodit, že by právní posouzení věci odvolacím soudem kolidovalo s konstantní judikaturou, jak je nedůvodně dovolateli namítáno v jejich dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání žalobců bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu § 151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, jímž by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle § 137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátkou) účelně vynaložené náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalobce), podle § 11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 4.000,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 903,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.203,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.203,- Kč jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2013

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu