30 Cdo 995/2017
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 995/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou před soudy jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 401/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 25 Co 245/2016-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 18 C 401/2014-195, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2016, č. j. 18 C 401/2014-206, uložil žalované uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 96 800 Kč za období 14. 3. 2013 10. 7. 2013 (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy a majetkové škody ve formě ušlého zisku z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání zahájené usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 11. 2003 a bylo ukončeno zproštěním žalobce obžaloby, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 5. 2012.
K odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 0,45 % p. a. z částky ve výši 96 800 Kč od 14. 3. 2013 do 10. 7. 2013 zamítá (výrok I). Výrokem II byl potvrzen výrok II odvoláním napadeného rozhodnutí co do částky 10 380 120 Kč (v průběhu řízení před odvolacím soudem došlo ze strany žalobce ke změně žalobního návrhu) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 1 200 Kč (výrok III).
Odvolání žalované bylo uznáno důvodným, neboť zákonný úrok z prodlení v rozhodné době byl 7,05 % ročně nikoli soudem prvního stupně uložených 7,5 % ročně. Odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným, jelikož žalobce i přes opakované poučení soudem neunesl břemeno tvrzení a důkazní týkající se prokázání vzniku škody ušlého zisku ani její výše. Pokud předložil listiny před odvolacím soudem, hodnotil je tento jako v režimu neúplné apelace nepřípustné novoty.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání žalobce. Žádá zrušení napadeného rozhodnutí ve výrocích II a III a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu § 241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
Podané dovolání rekapituluje argumentaci dříve uplatněnou před soudy obou stupňů, polemizuje se závěry přijatými odvolacím soudem a namítá neprovedení některých důkazů. Závěrem shrnuje, že: V tom spočívá nesprávné právní posouzení věci a předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř. jsou tak splněny. Žádným způsobem však dovolatel nespecifikuje, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti, neuvádí žádnou právní otázku, pouze se odkazuje na zákonné ustanovení.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že [k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 4. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu