30 Cdo 986/2009
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.




30 Cdo 986/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, a b) J. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, Dr., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovanému Z. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Jaklovecká 18 , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 70/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, takto:

I. Dovolání žalobců směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se (s výjimkou výroků, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč) zamítají; ve zbývající části se tato dovolání odmítají.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě Slezská Ostrava, Jaklovecká 18.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. října 2006, č.j. 23 C 70/2005-180, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 23 C 70/2005-203, rozhodl o žalobě žalobců na ochranu osobnosti tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení, že mu každý ze žalobců nabízel úplatek ve výši 10.000.000,- Kč a místo velvyslance v Bulharsku (výroky I. a II.), žalovanému uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze žalobců doporučenou poštou písemnou vlastnoručně podepsanou omluvu ve zde uvedeném znění (výroky III. a V.), tuto omluvu uveřejnit na vlastní náklady formou placené inzerce České tiskové kanceláře (výroky IV. a VI.) a zaplatit každému ze žalobců na náhradu nemajetkové újmy 15.000,- Kč (výrok IX.); ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel při tom ze zjištění, že žalovaný o žalobcích opakovaně pronesl tvrzení, že na schůzce dne 29. července 2004 mu nabídli úplatek ve výši 10.000.000,- Kč a funkci velvyslance v Bulharsku za to, že bude jako poslanec Parlamentu ČR hlasovat proti vyslovení důvěry nové vládě. Na základě provedených důkazů, zejména novinovými články, trestním spisem a výslechy svědků R. Č., R. B., J. S., Ing. H. Č., Ing. V. T., Ing. M. T., J. K., L. S., Ing. R. O. a Š. F., soud prvního stupně dospěl k závěru, že na této schůzce se sice o postu velvyslance hovořilo a žertovalo, avšak nelze se domnívat, že by mohlo jít o vážně míněnou nabídku, když ani jeden ze žalobců neměl reálnou možnost takovýto slib uskutečnit. Pokud jde o nabídku částky 10.000.000,- Kč, tuto se v řízení nepodařilo prokázat.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci, poté co doplnil dokazování účastnickým výslechem žalovaného, rozsudkem ze dne 17. září 2008, č.j. 1 Co 42/2007-330, vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), zamítavé výroky potvrdil (výrok II.), nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k přesvědčení, že ze strany žalobců k nabídkám postu velvyslance v Bulharsku i peněžního úplatku ve výši 10.000.000,- Kč došlo a že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že žalovaný je nevnímal jako vážně míněné. K tomuto závěru dospěl zejména na základě účastnického výslechu žalovaného provedeného k důkazu za situace předvídané ustanovením § 131 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Žalovaný vypověděl, že se zúčastnil dne 29.7.2004 schůzky s oběma žalobci, které nebyla přítomna žádná další osoba. Schůzka se konala z iniciativy žalobců a ti společně ve vzájemném souhlasu nabídli žalovanému funkci velvyslance v Bulharsku a částku 10.000.000,- Kč za to, že jako poslanec jedné ze stran vládní koalice bude hlasovat proti vyslovení důvěry vládě České republiky. Tuto výpověď hodnotil v souvislosti s dalšími nepřímými důkazy provedenými soudem prvního stupně, především s výpovědí svědků Ing. H. Č. a J. S., ohledně nabídky postu velvyslance v Bulharsku a novinových článků a výpověďmi svědků Ing. M. T. a J. K. ohledně nabídky úplatku ve výši 10.000.000,- Kč. Pokud jde o nabídku úplatku, uvedl odvolací soud také, že žalobci nepravdivě tvrdili, že nedošlo k nabídce postu velvyslance, a proto neuvěřil ani jejich tvrzení, že nedošlo k nabídce úplatku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 25. listopadu 2008 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dne 15. ledna 2009 dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nakonec uvěřil žalovanému, jehož výpověď (stejně jako svědecká výpověď jeho manželky) je nevěrohodná, i když důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně tvrzení žalovaného nebylo prokázáno a ani v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že nabídku úplatku žalovanému učinil žalobce b), tedy J. V. Domnívají se, že odvolací soud z nepřesných a rozporuplných výpovědí svědků vyvodil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy podle ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání žalobců prostřednictvím svého právního zástupce podáními ze 6. března a 28. května 2009. Uvedl, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není přípustné, proti měnícím výrokům je sice přípustné, ale rozsudek odvolacího soudu je v této části správný. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání v potvrzujícím výroku odmítl a v měnících výrocích zamítl.


Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. tím není dotčeno. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim. Žalobci dovoláním napadli jednak výroky, kterými odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, a dále výroky, kterými potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně a výroky o nákladech řízení.
Dovolání proti měnícím výrokům ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (s výjimkou výroků, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč, o čemž bude zmínka v závěru tohoto odůvodnění). Dovolací soud proto v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno shora, napadají dovolatelé rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je zejména nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud za situace, kdy z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno prokázat skutečnosti tvrzené žalovaným jinak, nařídil k návrhu žalovaného provedení důkazu jeho výslechem jako účastníka řízení ve smyslu § 131 o.s.ř. Podle ustanovení § 132 o.s.ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Skutková tvrzení, vznesená účastníkem v rámci plnění povinnosti tvrzení, nemůže soud posuzovat z hlediska věrohodnosti; může jen zkoumat, zda jsou tato tvrzení dostatečně podepřena provedenými důkazy. Za takový důkaz může sloužit výpověď účastníka řízení. Tuto výpověď pak může soud v rámci hodnocení důkazů označit za nevěrohodnou či věrohodnou, musí však vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že uvedenému požadavku rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které žalobci uplatnili jako další dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud České republiky v posuzované věci ovšem neshledal, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud pochybil při právním posouzení věci. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně použil ustanovení § 11násl. občanského zákoníku, což ostatně ani dovolatelé nezpochybňují, přičemž tato ustanovení odpovídajícím způsobem vyložil, aniž by se dostal do rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (třetí dovolací důvod žalobci uplatněný), jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl v uvedeném rozsahu změněn rozsudek soudu prvního stupně, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. část věty před středníkem v této části zamítl.
Pokud žalobci dovoláním napadli výroky, kterými byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč, pak přípustnosti dovolání brání ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., takže dovolání v této části bylo nezbytné odmítnout /§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř/.
V případě, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé, jimiž byla žaloba zamítnuta co do požadované částky náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 485.000,- Kč, dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (ostatně ani sami dovolatelé, jak vyplývá z obsahu dovolání, žádné důvody, pro které by tento výrok měl mít zásadní právní význam, neuvádějí). Otázku výkladu ustanovení § 11 a § 13 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a v případě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). I v této části proto bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Rovněž není dovolání přípustné (jak konstatoval Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003) proti výrokům o nákladech řízení. Dovolací soud je proto jako nepřípustné i v této části odmítl.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly ve vztahu ke každému ze žalobců náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající vždy v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí vždy 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. prosince 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu