30 Cdo 982/2010
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 35 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.






30 Cdo 982/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně TRIADA, spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 43871020, se sídlem v Praze 9, U Svobodárny 12, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16,
o úhradu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 52/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č.j. 35 Co 402/2009-80, takto:
Dovolání se zamítá . O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č.j. 17 C 52/2007-50, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 131.500,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 24 Cm 616/93 a 19 Cm 2468/98 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vyšel ze zjištění, že řízení ve věci sp. zn. 24 Cm 616/93 bylo zahájeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 2. 9. 1993 a dne 11. 3. 1998 bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, když proti zastavení řízení se žalobkyně neodvolala. Dne 11. 5. 1998 bylo zahájeno žalobkyní nové řízení, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 Cm 2468/98, týkající se totožného předmětu, proti stejné žalované. Dne 6. 12. 2004 vzal žalobce žalobu zpět, proto soud řízení zastavil usnesením, které nabylo právní moci na počátku ledna 2005. Žalovaná žalobkyni vyplatila zadostiučinění ve výši 33.000,- Kč.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovanou ve vztahu k prvnímu řízení. Dospěl k závěru, že délka obou původních řízení byla nepřiměřená, a to především v důsledku nečinnosti soudu. Po zohlednění kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), považoval odškodnění požadované žalobkyní, která při výpočtu postupovala dle Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstva spravedlnosti, za přiměřené a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu do částky 70.000,- Kč a v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 61.500,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl ovšem k rozdílnému závěru ohledně promlčení žalovaného nároku. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, k výkladu čl. II zák. č. 160/2006 Sb., s tím, že podmínkou aplikace § 31a OdpŠk je nepromlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, přičemž k jeho případnému promlčení se přihlíží i bez uplatněné námitky promlčení. Uzavřel, že řízení vedené pod sp. zn. 24 Cm 616/93 bylo pravomocně skončeno dne 8. 4. 1998, šestiměsíční promlčecí doba uběhla dne 8. 10. 1998, tedy ke dni účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (27. 4. 2006), jenž do zák. č. 82/1998 Sb. zakotvil institut náhrady nemajetkové újmy, byl nárok žalobce promlčen. Konstatoval, že na závěru o promlčení nároku nemá vliv ani žalobkyní podaná stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva - dále také ESLP - ze dne 28. 4. 2005. Proto požadavek na náhradu nemajetkové újmy za prvé řízení zamítl.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla do částky 70.000,- Kč zamítnuta. Přípustnost dovolání odvozuje od ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), opírá je o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení a také namítá vadu řízení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadá závěr odvolacího soudu, že v době podání žaloby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmu vzniklý nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným pod sp. zn. 24 Cm 616/93 promlčen. Namítá, že odvolací soud k údajnému promlčení jejího nároku přihlédl bez námitky žalované. Má za to, že odvolací soud pochybil, neboť vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by prováděl nové dokazování a umožnil žalobkyni se k opakovanému dokazování vyjádřit. Upozorňuje na to, že odvolací soud neprovedl důkaz stížností žalobkyně k ESLP č. 16946/05. Domnívá se, že jednotlivá řízení označená žalobkyní, je třeba považovat za jeden celek - trvající zásah do jejích práv, jelikož se jedná o řízení, která spolu souvisí. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle čl. II zák. č. 160/2006 Sb., odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pod sp. zn. 24 Cm 616/93 (dále jen původní řízení), je promlčen.
Předně nelze souhlasit s výtkou žalobkyně, že odvolací soud přihlédl k promlčení žalovaného nároku bez toho, aby se žalovaná promlčení dovolala. Námitka promlčení žalovaného nároku byla totiž žalovanou vznesena již v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 3. 12. 2007.
I kdyby však žalovaná námitku promlčení žalovaného nároku neuplatnila, musel by odvolací soud při zvažování aplikovatelnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., tj. při zvažování časové působnosti uvedené novely zák. č. 82/1998 Sb., přihlédnout z úřední povinnosti k tomu, že je žalovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčen. Jak správně uvedl odvolací soud, před aplikací ust. § 31a OdpŠk o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nutné vyřešit jako předběžnou otázku, tedy i bez vznesené námitky, zda nárok na náhradu této újmy nebyl promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních).


Skončilo-li řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely
č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006, nelze aplikovat zák. č. 82/1998 Sb. ve znění novely č. 160/2006 Sb. a náhradu nemajetkové újmy nelze na základě něj přiznat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 1269/2009 - dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz - proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. ÚS 3451/10).
Řízení vedené pod sp. zn. 24 Cm 616/93 u Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo skončeno dne 11. 3. 1998. Ke dni nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. byl nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daného řízení promlčen (§ 32 odst. 3 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009) a ve světle výše uvedených úvah nelze žalobkyni odškodnění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve vztahu k uvedenému řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přiznat.
Odvolací soud v této otázce vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně data skončení původního řízení, a proto námitka žalobkyně, že věc skutkově posoudil jinak, není důvodná.
Z cit. ust. čl. II zák. č. 160/2006 Sb. vyplývá, že by možnost žalobkyně domáhat se odškodnění dané újmy v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byla zachována pouze tehdy, pokud by z důvodu porušení téhož práva podala včasnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobkyně tvrdí, že tak učinila stížností vedenou ESLP pod č. 16946/05, aniž by bylo zřejmé (a soudy k této otázce neprováděly dokazování), ve vztahu ke kterému řízení se měla odškodnění domáhat.
Výtka žalobkyně směřující proti tomu, že odvolací soud neprovedl důkaz její stížností podanou k ESLP není důvodná, neboť již samo skutkové tvrzení žalobkyně ohledně doby podání stížnosti, která se odráží v jí přiděleném čísle a z níž je patrno, že byla žalobkyní doručena ESLP v roce 2005, umožňuje závěr o tom, že ve vztahu k tvrzenému porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 616/93, nemůže jít o stížnost včasnou. Podmínkou přijatelnosti stížnosti podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů), je uplatnění stížnosti ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. K přijetí konečného rozhodnutí v původním řízení došlo dne 11. 3. 1998 a stížnost podaná k ESLP v roce 2005 je tedy zjevně nepřijatelná pro nedodržení časového limitu k jejímu uplatnění.
Dokazování v této otázce nebylo nutno provádět, neboť v případě, kdy bylo lze vyjít ze skutkových tvrzení žalobkyně, by provádění dokazování k jejich prokázání bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Výtka žalobkyně, že odvolací soud posoudil obě řízení vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem odděleně, ačkoliv spolu souvisela a tvořila jeden celek, není rovněž důvodná. Ačkoliv lze v určitých případech uvažovat o tom, že dvě řízení probíhající (částečně) souběžně, popř. na sebe navazující, mohou být pro účely stanovení rozhodné délky řízení a úvahu o její přiměřenosti, zvažována současně, jako například v případě řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí, které je nutnou podmínkou rozvodu manželství jejich rodičů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) nebo řízení o vymožení určité pohledávky a na ně navazujícího řízení exekučního, nebude tomu tak v případě, kdy žalobce dobrovolně ustane ve vedení jednoho řízení a následně zahájí řízení nové, byť by jejich předmět byl (částečně) totožný, jak tomu bylo v daných věcech. Taková řízení spolu totiž nesouvisejí natolik úzce, aby je bylo možno pro účely posouzení přiměřené délky řízení, posuzovat jako řízení jediné.
Z výše uvedeného vyplývá, že je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovoláním napadeno, věcně správné. Dovolací soud neshledal vady řízení namítané žalobkyní, stejně jako ze spisového materiálu nezjistil, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2011

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu