30 Cdo 975/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 975/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně EXPECTATION, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, IČ: 26957141, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovaným 1) Credit Finance Group, a. s. (dříve DEVO GROUP, a. s.), se sídlem v Praze 1, Palackého 715, IČ: 26207001, a 2) Nový Jenštejn, a. s. , se sídlem v Praze 4, Jemnická 345/5, IČ: 27618277, zastoupeným JUDr. PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 7 C 279/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2009, č.j. 21 Co 236/2009-151, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Petra Podlahy, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


Okresní soud Praha východ (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č.j. 7 C 279/2008-74, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadované soudní deklaraci uvedeného věcně právního vztahu naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně stran absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva ve prospěch žalované 1). V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyslovil, že naléhavý právní zájem žalujícího věřitele může být dán pouze tehdy, disponuje-li věřitel v době rozhodování soudu vůči žalovanému dlužníkovi vykonatelnou pohledávkou přiznanou mu v soudním řízení, popřípadě v řízení před jiným příslušným orgánem. Protože v tomto případě tato podmínka, jak potvrdil zástupce žalobkyně při jednání před odvolacím soudem, splněna nebyla a soud musí vycházet ze skutkového stavu, který je dán v době rozhodování v době vyhlášení rozsudku, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a písm. a) a § 241 odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud se k právní otázce, jež žalobkyně formulovala ve svém dovolání stran posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, vyslovil např. již ve svém usnesení ze dne 9. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 2784/2007 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyšší soudu www.nsoud.cz ). Dovolací soud ve vazbě na svou předchozí judikaturu vyložil, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek, cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle § 42a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, in www.nsoud.cz ).
Z vyloženého je zřejmé, že se žalobkyni prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) nepodařilo přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založit, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl zcela v intencích konstantní judikatury Nejvyššího soudu, od které není důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat. K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak při rozhodování o přípustnosti dovolání žalobkyně - vzhledem k § 237 odst. 3 in fine o. s. ř. - nebylo (nemohlo být) vůbec přihlédnuto. Dovolání žalobkyně bylo proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle § 18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků podle § 19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem částka 8.160,- Kč. Žalobkyně byla zavázána k této náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta žalovaných (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 12. října 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu