30 Cdo 971/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 55 a násl. o. z.



30 Cdo 971/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované M. S. , zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Michaelou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, a opatrovníkem Městskou částí Praha 9, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, a V. J., o návrhu R. J. , o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 64 Nc 3200/2014, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č. j. 12 Co 324/2015-91, takto:

I. Dovolání posuzované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 64 Nc 3200/2014-59, výrokem I. omezil svéprávnost posuzované M. S. tak, že tato není schopna samostatně činit žádná právní jednání s výjimkou dispozice a nakládání s majetkem v hodnotě 1.000 Kč týdně, výrokem II. jmenoval posuzované opatrovníka Úřad městské části Praha 9, který je oprávněn posuzovanou zastupovat tak, jak je tato omezena ve své svéprávnosti, včetně podávání jednoročních zpráv o stavu a majetku posuzované, jako opatrovance, výroky III. až VI. rozhodl o odměně opatrovnici pro řízení, o znalečném, náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 55 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Po provedeném dokazování uvedl, že posuzovaná trpí duševní poruchou poruchou s bludy, která je trvalého charakteru, částečně ovlivnitelná léčbou. Posuzovaná však léčbu odmítá. Vzhledem k tomu, že nemá náhled na svoje onemocnění a současně vykazuje nedostatek schopností samostatně hospodařit s finančními prostředky, neboť se dostává do dluhů, je ohrožena závažnou újmou. Soud v této souvislosti přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. Zdeňka Bašného, k výslechu posuzované, navrhovatelky, jejího manžela a dalších příbuzných a předsedy Společenství vlastníků bytových jednotek domu, ve kterém posuzovaná bydlí. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že posuzovaná není pro duševní poruchu schopna samostatně jednat ve všech právních úkonech a v jejím zájmu je proto vhodné ji omezit tak jak je uvedeno ve výroku, když omezení nižní právní formy není vhodné a dostačující s ohledem na postoj posuzované a špatné vztahy s příbuznými osobami. Opatrovníkem posuzované jmenoval Úřad městské části Praha 9, se kterým posuzovaná souhlasila, když ostatní příbuzní odmítli funkci opatrovníka vykonávat.
K odvolání posuzované Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 12 Co 324/2015-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že se posuzovaná omezuje ve svéprávnosti tak, že
- není schopna žádných právních jednání s výjimkou nakládání finančními částkami, jejichž výše nepřesahuje hodnotu 500 Kč týdně; nad tuto hranici není schopna uzavírání smluv, jejichž předmětem je penězi ocenitelné plnění, a není schopna uzavírání jakýchkoli jiných smluv;
- není schopna obstarávat si své záležitosti na úřadech, orgánech státní správy, orgánech nemocenského a zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení, jednat s peněžními ústavy, poštou a jinými institucemi;
- není schopna jednání směřujícího k uzavření, změně či rozvázání pracovního poměru.
Opatrovníkem posouvané jmenoval Městskou část Praha 9, a stanovil jeho práva a povinnosti, výroky II., III. a IV. rozhodl o odměně opatrovníkovi pro řízení, o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky.
Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a z vlastního dokazování, zejména ověření výše dluhů posuzované. Dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že dluhy posuzované se neustále zvětšují a tato nemá o svých dluzích přehled a nemá náhled na své hospodaření s finančními prostředky, je namístě omezení posuzované ve smyslu ustanovení § 55 a násl. o.z. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že bylo třeba omezení svéprávnosti posuzované upřesnit.
Proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná dne 3. února 2016 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posuzovaná opětovně namítá, že po dobu čtyřiceti let od rozvodu je schopna se sama o sebe postarat, závazky které ještě má, hradí a současně disponuje majetkem (bytovou jednotkou 2+1), který je mnohonásobně vyšší, než jsou její závazky. Nepovažuje za vybočení z mezí normálnosti , pokud by své závazky případně řešila prodejem bytu, naopak to ukazuje na to, že si je vědoma svých závazků a hodlá je řešit. Dále napadá znalecký posudek MUDr. Zdeňka Bašného ze dne 29. října 2014, včetně výpovědi tohoto znalce ze dne 10. 6. 2015 z důvodu tvrzené nedostatečnosti, neboť v době vypracování znaleckého posudku nebyla v soudním spise obsažena žádná skutková zjištění o finanční situaci posuzované. Znalec tedy nemohl posuzovat vliv její diagnózy na její skutečné chování (odkazuje v této souvislosti na stanovisko Nejvyššího soudu ČR - Cpj 160/1976). Současně upozorňuje, že znalec při soudním jednání uvedl, že sama diagnostika resp. porucha s bludy, která byla u ní diagnostikována, neodůvodňuje omezení svéprávnosti . Podle posuzované tak došlo k porušení hmotného práva (ustanovení § 55 a § 57 odst. 1 o.z.) a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolání posuzované pod bodem 3. ve své první části přípustnost dovolání odůvodňuje obecnou citací jednotlivých hledisek, která jsou jinak vymezena v ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by však precizovala, které z nich má v dané věci na mysli, a jakým způsobem (vzhledem k výše vyloženému) by byla v této konkrétní věci naplněna. Dovolatelka tak neformuluje žádnou jednoznačnou právní otázku, stejně tak jako nezmiňuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se napadené rozhodnutí případně odchylovalo, apod. Těžiště dovolání v zásadě tkví ve výtkách týkajících se skutkových zjištění učiněných soudy v označené věci. Pokud pak v této souvislosti zmiňuje stanovisko Nejvyššího soudu České republiky Cpj 160/1976, pak je třeba připomenout, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí podložily celým spektrem důkazů provedených v řízení.
Je tak zřejmé, že dovolání posuzované nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu